Pravdu. Je pro vás kolo jen zábava či dopravní prostředek? Anebo je to taky ventil, co čistí hlavu, plíce, srdce, žíly a jiná tělesná potrubí? Je, že jo? Takže i víte, proč to tak je, že jo? Takže se nebudete moc zlobit na někoho, kdo s koly vstává a s koly usíná po většinu roku, když… Když jsem letos zas naházel pár věcí do lodního vaku a namísto do lodi ho gumicuky upnul k motorce a vyrazil a teď vám o tom chci psát.
Tři trička, troje ponožky a troje trenýrky, něco málo na zub a tělo (jakože hygiena), žabky, kraťasy, mikina, dost. Jo, a plavky; kdekoliv jsem, potřebuju smočit. Se. Ve vodě. Vlastní nepsané pravidlo stejně jako to věnované minimalizmu výbavy, i když jde o deset dnů, ze kterých se snadno může stát víc. Snad zase neztratím trenýrky už třetí den cesty a nedostanu se tak do nechutné spodně textilní nedostatečnosti. Sušil jsem je tehdy v okně, větřík nejprve vysoušel a pak odnesl do okapu.
Rumunsko! Nádherná země, kterou jsem se vydal prošmejdit. A prošmejdil. Jako první přišel Banát, a já byl hned v ráji. Česká vesnička Gernik, jedna z více tady, ubytování v soukromí, kterému nešlo odolat, protože se jmenovalo „U Marušky Boudové“. V Rumunsku! Maruška! Viď! A zážitků a příběhů na knížku, protože Maruška tu zrovna měla jen mě a je sama a já se nejdřív bál zeptat na její příběh, abych z ní nevytvářel živoucí muzejní kousek a neustále totéž opakující kolovrátek, ale ona byla ten den sama a já taky… Poslouchal jsem do noci, obohacován domácí pálenkou, ráno mě z toho bolel o prážek ukopnutý palec a měl jsem pocit, že bych mohl napsat knihu. Procházka ke kaskádě mlýnů na nedalekém potoce, nabídka pomoci s kopením sena místnímu asi sedmdesátiletému páru rolníků s úsměvem odmítnutá, co že by dělali, místo toho další příběhy. Měl jsem chuť tu zůstat. Na delší dobu. Na furt.
Další osobní nepsané pravidlo zní ubytovávat se pokud možno v soukromí, ale hlavně na odlehlých místech. Nezůstávat v centrech, kde jsou ty samé hospody a obchody a domy jako všude jinde, ale jít naproti normálnímu životu. Koresponduje s jiným mým nepsaným pravidlem, totiž jet sám. Jakmile je člověk dva, je skupina (ale už vím, že blízcí dva mohou být jako jeden, takže tohle pravidlo není na rozdíl od počtu trenek tak neprůstřelné). A když je člověk skupina, izoluje se od okolí. Jednotlivec proniká. Aniž by se nějak snažil. Vlastně je spíš vcucáván. Přijdu do hospody na periferii na jedno na dobré spaní, na otázku „Polsko?“ vydechnu „Česko“. Tím skončí komunikace jazyky, v nichž si rozumíme, nicméně jsem osamělý vlk na cestách, mám divný zuby a jsem cizí, budím zájem. Najednou mám u piva panáka s jednoduchým oznámením „Čechia“. Vdechnu ho, usměju se, neotáčím rundu, bojím se smršti, ale ona stejně přijde. Sama. Čechia zazní ještě párkrát a já ráno kontroluji palce. Podobných večerů zažiju víc. A jeden na závěr v Maďarsku, kde mi chybí forinty na dobré spaní. „To pivo je dárek, pro pocestného,“ nevydrží svalnatec mou snahu umluvit hospodskou na platbu eury. Bojím se vyřknout, co stejně vypustím. „Když já si chtěl dát tři…“ Zasmějeme se a dostanu je. Pak jsem ještě přizván ke stolnímu fotbálku, protože tady v zapadlé hospůdce v zapadlé vesničce jsou jen tři hráči a jsou třeba čtyři. Doplním mužstvo, zvítězíme, oslavíme, a ráno zas kontrola palců. A to jsem nezmínil setkání v kavárně, kde přede mnou při zastávce na odpočinek přistálo nealko pivo a pak ještě jedno. Od jediného spolusedícího. „Byl jsem kamioňák. Bavilo mě to osamělé toulání. Stejně jako tebe.“ Ode mne si objednat nenechal. Když jsem mu přišel potřást rukou na rozloučenou, vstal a objal mě. Lidi jsou tu jiní. A já mám pocit, že se díky nim vracím domů zas pokornější. V turistických centrech, ve městech anebo na plážích tohle na člověka nečeká.
Projezdil jsem toho hodně. Odlehlé vesnice, vysokohorské cesty, viděl hrad knížete Vlada Țepeșe alias Napichovače alias Draculy (pravý i nepravý), medvědy u silnice, kostely, jezera, domy, lidi. A hospody. Čtyři tisíce kilometrů neskutečných zážitků. V zemi, která si ještě dokázala zachovat svůj vlastní ráz. Svou osobitost. Aspoň na většině míst, kde jsem byl. Byl to ventil, který jsem moc potřeboval. Byl tak silný, že jsem se těžko vracel do vlastní reality. Ale stejně…
Když jsem se drápal vysokohorskou, 152 km dlouhou Transfagarašskou magistrálou někam pod 2500 m n. m., běželo mi hlavou, jaký parádní pocit bych měl nahoře, kdybych sem vyjel na kole. A pak ty serpentýny dolů? Jak tady by se letělo! Cestičky Banátu? Tady by se to šmejdilo na kole! Neviděl bych toho tolik, ale zas bych tomu všemu tady byl blíž. Obnaženější. Možná opravdovější tulák. Ale…
Ne. Ona jsou si sice dvě kola v lecčems podobná, byť ta jedna pohání přes sto koní a ne já. Ale některé zážitky jsou přesto nepřenositelné. Neopakovatelné. A je dobře, že to tak je a že to tak zůstane. Člověk by neměl zůstávat chudý jedním zájmem, měl by se snažit o život pestřejší. Už pro ten ventil, ale zdaleka nejen pro něj. Ale když jsem se vrátil a dal se trochu dohromady (včetně palce), s chutí jsem sedl na gravel bike a protoulal den. A jel s bikem na Klínovec a pak do domovských Brd a pak na kole do práce a pak…
Pak už jen čekám, kdy se zas ozve to moje vlčí volání po toulání. Poblázní mi srdce i hlavu. A já zmizím. Na kole, pěšky, na motorce, jakkoli. Ony jsou bikeparky, trail centra a léta broušené stezky i silničky moc fajn. To jo. Jenže když člověk opustí komfortní zónu, chytne pěšinu a zmizí, dostane k „adrenalinu“ ještě mnohem víc. Dostane příběhy. Ty, které rozepíše, ale ony se pak dohrají trochu i víc než trochu i bez jeho přispění. O to víc jsou pohlcující.
Parádní zbytek léta!
Rudolf Hronza
PS: Napadá mě, že paralelou ke zmíněnému, anebo snad nabídkou obou možností a současně jejich kontrastem je i tohle vydání Vela. Proti průvodci slovenskými trail parky, po těch českých zjara, tu stojí téma bikepacking a třeba výprava povodím řeky Jihlavy. Nevybírejte. Berte vše. A ideálně si ještě něco přihoďte…
Přidat komentář