Prcáe. To jsem to psal pod vlivem?! Zase tenhle překlep. To je stejný, jako když pořád píšu podzrav nebo podzrva místo pozdrav. Jsou slova, která napoprvé snad nikdy nenapíšu dobře, což je obzvlášť u e-mailové komunikace moc fajn, když narychlo odešlete odpověď. Ale počkat. U „práce“ je to většinou stejně přehozené, ale navrch mi chybívá „e“. To kdyby vyšlo v tisku nebo odešlo oficiálním e-mailem, to by byla prča, si vždycky říkám. Dřív jsem z toho podezíral zrnko máku z dopolední svačiny pod danou klávesou, nyní nedopisuji písmenka z jiného důvodu. Nová klávesnice a nezvyk. A tak si zvykám, chybuji, opravuji sám po sobě, ale… Dneska je něco jinak. Dnes mi písmenka nechybí, jen se pletou.
„Jsi nemocnej, zůstáváš dneska doma?“ slyším kolegu Edu ve sluchátku. „Ne, proč?“ odpovím a pochopím. Chroptím. Zním jak po tahu anebo s chřipkou. No dobře no, vstal jsem před chvílí, protože jsem včera přijel pozdě v noci. Snažím se oddálit zauzlovaná víčka, abych se mohl bezpečně pohybovat po domě. Jde to ztuha, tělo se brání, víčkům fandím, přesto dlouho vidím malým průzorem. Vezmu do ruky měkkou meruňku a vystříkne z ní šťáva, jak ji necitlivě stisknu. Vezmu za kliku a „šťáva“ vystříkne z mé ruky, jak ji necitlivě stisknu – prasknul mozol. Nekecám, takhle stříkavé ráno to ten den bylo.
A bylo toho víc. Podívám se na tu zkázu a vidím dalších pět podobně zralých puchýřů v součtu obou rukou. Pošťákovi nejsem schopný vyčarovat podpis, s nímž bych sám souhlasil. On je ale na trase nový a můj původní nezná. A navrch je mu to úplně jedno, stačil by křížek. Propiska je do mojí oteklé ruky příliš titěrná a to, co má vykouzlit, má být příliš malé. Když vsedě odmotávám toaletní papír, když je po všem, raději ho dnes přeložím vícekrát. Cit je pryč, jak se říká lidově a vulgárně, je v…, a já bych nerad, aby tamtéž skončily mé necitlivé prsty.
Tělo se rozkoukává později, probouzí se s asi hodinovým odstupem po velitelce, mé mysli. Asi aby toho na mne nebylo příliš naráz. S radostí, že jsem vrstvením spasil prsty a uchránil je potupy, stoupám a začnu si navlékat kalhoty. Jde to ztuha, zpomaleně, bolí mě stehna, bolí mě hřbet a vlastně celé tělo. Mozek to zjistí a začne bránit jakémukoliv rychlému pohybu. Čištění zubů trvá dvakrát tak dlouho, až mě napadne, jestli má ještě smysl čistit zombii zuby.
Těším se do práce, na židli si člověk trochu odpočine. Pořádně si naložit, pak ta kancelařina, ideální mix mi to přijde. Monitor se nadzvedne, když zespodu zmáčknu spouštěcí čudlík. První písmena a v klávesnici to lupne. Cit není, ale zas mi nechybí písmenka a mozek překvapivě jede. Unavený, ale prokrvený k prasknutí chrlí slova i myšlenky.
Vybavím si ranní scénu a vím. „Č—-a—–uuu,“ ozve se mi v uších zpomalená ozvěna. Syn se probudil. Sotva leze, ale musí, škola nedá pokoj, než tam vleze. „Taky seš tak dobitej?“ zeptá se a já z tónu pochopím, že „ty vole“ na začátku nebo na konci chybí jen proto, že je třeba šetřit energii. Nebo že se jí nedostává. Ale pasovalo by tam!
Už vím, co se děje. Včera jsme si spolu byli zařádit. Nespočet jízd na Klínovci, vesměs černý trail, já si sem tam přidal enduro lajnu, „německou“, boží. Takhle to chodí vždycky, když se spolu utrhneme. Když se s kýmkoliv souznějícím utrhnu. Jsme pak jak utržení. První jízda rozkoukání, další pálí ve stehnech a pak to fičí. Použití padneme večer do auta, v nějakém potoce cestou se osprchujeme (nebo při vícedenní výpravě v autě usneme), dáme kafe a sendvič na benzíně, cesta nějak uteče klábosením, naplánujeme další cíl a slíbíme si, „že co nejdřív, viď“, a pak padneme do postele a ráno…
Ráno zazní ono tradičně únavou zpomalené a trochu pomatené: „Ty vole, to zas včera byla tvrdá prcáe, co?“
Rudolf Hronza
Přidat komentář