NA NÁVŠTĚVĚ: Továrna Orbea, Španělsko

před 2 týdny
Válka skončila, zbraně utichly, tátové se vrátili ke svým rodinám a k práci, někteří už bohužel nikdy. Země se nadechla konci i novými začátky. Pušky a další nástroje smrti přestaly být potřeba. Právě od tohoto období se píše i příběh kol Orbea. Možnost vidět místo, kde vznikají, se neodmítá. Zveme vás na exkurzi do továrny v Mallabii, baskickém městě na severu Španělska.

 

Společenský a stále usměvavý Javier se nás ujímá hned ráno po našem příletu do Bilbaa a následující dva dny nás opustí vždy víceméně jen na noc. Cyklistika se prolíná celým jeho životem, nejen pracovním, ale i osobním. „Jednou jsem přijal výzvu asi 170 km dlouhého bikového maratonu. Posledních zhruba deset kilometrů vedlo už jen do kopce a mně někde v půlce stoupání prasknul ráfek. Nemohl jsem jet, nešlo to, ale ten závod jsem chtěl za každou cenu dokončit. Slezl jsem, tlačil, tenhle malý kousek mi trval přes hodinu, celkem jsem jich na trati strávil více než patnáct. Ale dorazil jsem do cíle.“ Povídali jsme si toho hodně, možná si přesně nepamatuju čísla a detaily, ale takhle nějak to bylo. Javier si prošel například zastoupením Scottu a Rotwildu pro Španělsko, ve výčtu značek, s nimiž měl co do činění, se objevil i Marin a některé další. Poté se na rok cyklisticky odmlčel, jeho schopnosti využila firma obchodující s fitness vybavením. Strávil rok v Jordánsku. Po návratu už jeho cesta mířila směrem Orbea.

 

 

Žili, byli bratři tři

Přesouváme se autem do továrny v asi 20 km vzdálené Mallabii a jeden z prstů na palubě ukazuje na kopec s vrtulemi elektráren. „To je vrchol Oiz, který dal jméno našemu celoodpruženému XC modelu.“ Připomíná to další známé značky a jejich regionální přístup k pojmenování svých modelů, byť zde to je spíš výjimka. Kupříkladu silniční Orca vzešla ze spojení slov Orbea a Carbon, a taková gravelová Terra? „Nic, to slovo se nám prostě líbilo.“ Ale nejde jen o jednotlivé modely – sám název Orbea vychází z příjmení zakladatelů, tří bratří Orbeových.

Tím se vracíme k historii nakousnuté v úvodu článku. Juan Manuel, Mateo a Casimiro Orbeovi založili firmu už v roce 1840, zaměřili se na výrobu pušek a dalších zbraní. Přesně o devadesát let později, v roce 1930, ale Orbea tento byznys opustila, protože časy se změnily a s nimi i poptávka, a právě tady se začíná historie jízdních kol s tímto jménem, spojených se společností Orbea Bicycles. Ze současného pohledu je to až k nevíře, jak rychlý to tehdy byl start v novém odvětví. Už o pouhé čtyři roky později se totiž Orbea objevila na Tour de France, a navíc s tehdy slavným Španělem Marianem Canardem jako svou hlavní štikou. Orbea se svou historií každopádně řadí k nejstarším, nejklasičtějším značkám na cyklistickém poli – jako takové je jí letos 183 let, jako ryze cyklistické pak 93. Babička, řekl by jeden. Jenže tahle babička nestárne, ale spíš mládne, je svěží, má drajv a má neskutečně našlápnuto.

 

 

Orbeu si na českém trhu pamatuju už dobře 20 let. Tehdy to v mých vzpomínkách byly výrazně španělské designy, pro našince nic moc hezkého. Možná i to byl důvod, proč si vlastně nepamatuju nic víc, žádnou technickou zajímavost, výrazný model, výsluní zájmu a podobně. Možná taky tenkrát tohle všechno prostě chybělo. „Tehdy ta kola jednoduše nebyla nic moc,“ jednoduše se smíchem shrne mé rozjímání náš průvodce.

Jenže pak se něco stalo, změnilo. Orbea je nyní po všech směrech moderní, tedy včetně designu, progresivní, dravá. Do jejích žil vtekla čerstvá krev.

 

 

Tady je to samý majitel!

Když jsem si poprvé, ještě v Bilbau, třásl rukou s Javierem, ještě jsem to nevěděl. Je to spolumajitel firmy, člen vrcholného managementu. Později v kanceláři si třesu rukou s dalším a ještě jedním, s jiným v lakýrně a s dalším u montážní linky. Naštěstí si nemusím třást rukou se všemi spolumajiteli, protože to bych tu ty dva dny možná nedělal nic jiného a asi bych měl pravičku slušně oteklou. Je jich totiž kolem 400 z celkového tisíce zaměstnanců…

V roce 1969 firma zažila obrovskou finanční krizi a její majitelé chtěli provoz ukončit. Stalo se ale něco nečekaného a pro mě zcela výjimečného. Zaměstnanci nejenže nechtěli ztratit práci, ale ani nechtěli, aby zanikla značka jako taková. Dohodli se, vytvořili družstvo a koupili firmu od rodiny Orbea. „Jde o model cooperative a nejsme zdaleka jediná firma, která tu na tomhle principu funguje.“ Nově vytvořené družstvo Orbea ve stejném roce přestěhovalo provoz z osm kilometrů vzdáleného Eibaru právě do nedaleké Mallabie, na současné místo, postavilo první továrnu určenou pro jízdní kola. V příštích několika desetiletích se společnost zaměřila na výrobu rekreačních kol pro Španělsko a Evropu, v 80. letech se vrátila k soutěžní silniční cyklistice (týmy Gin MG-Orbea, Seat-Orbea a mimo jiné hvězda první velikosti tehdejší profesionální závodní scény Pedro Delgado) a na vrcholné závody včetně Tour de France či domácí Vuelty. V roce 1989 pak do sortimentu vstoupila i horská kola.

 

 

Jak takový cooperative vlastně funguje? Společnost v současné době čítá zhruba 1000 zaměstnanců, z nichž asi 400 je spolumajiteli – tedy lidmi přímo odpovědnými za fungování firmy. Každé čtyři roky se volí desetičlenné představenstvo, a dále ředitel a dva vrcholní manažeři, trio, které činí důležitá, globální rozhodnutí. Představenstvo je při nespokojenosti může kdykoliv odvolat. Každý spolumajitel má bez ohledu na pozici stejnou hodnotu hlasu, fungování družstva je velmi demokratické. Na konci roku se 30 procent zisku spravedlivě rozdělí mezi všechny spolumajitele, deset procent jde na dobročinné účely, zbytek do rozvoje firmy.

 

 

Příležitost stát se spolumajitelem přitom má každý zaměstnanec, i ten, který nastoupí třeba nyní – a je jedno, zda jde o designéra, inženýra nebo montéra u pásu. Každý je osloven po dvou letech zaměstnaneckého poměru, a pokud souhlasí, čekají ho další tři roky, než je jeho členství právoplatné. Zkušební doba praktická pro obě strany. Proč vůbec někdo tuto výjimečnou nabídku odmítne? „Jsou lidé, kteří se nechtějí vázat, chtějí třeba měnit zaměstnání, stěhovat se a podobně. Důvodů je více a jsou všechny pochopitelné,“ upřesní mi Javier. Tolik zjednodušené přiblížení. Když o tom kdykoliv později přemýšlím, přijde mi to jako úžasné nastavení. Každý vlastně může ovlivnit chod firmy a je zájmem každého, aby prosperovala.

 

 

Ve výrobě

Hutě, zpracování kovu, metalurgie, to tu dle nápisů na fabrikách v okolí převažuje. „Ono i nedaleké Bilbao, kde jste ubytovaní, bylo ještě nedávno škaredé, industriální město. Ale to se zásadně změnilo.“ Budově Orbey vévodí obří modrá tabule s logem, před vchodem je parkovací tunel pro jízdní kola – stačí otevřít, vložit kolo, zadat číselný kód a nemusíte mít strach. Přes recepci vstoupíme do kancelářských prostor, naše prohlídka začne přednáškou právě o historii, ale i současnosti. Přiblížením firmy a její kultury. Pak už fasujeme ochranné gumové návleky na boty, abychom si někde neukopli palec, a čeká nás výrobní tour. S upozorněním, že nesmíme nic a nikde fotit. Firma si své know-how střeží, stejně tak dbá na GDPR, chrání své zaměstnance před krádeží duší snímkem, navrch publikovaným v médiích.

Produkce levnějších kol probíhá v Portugalsku, kde aktuálně pracuje 75 zaměstnanců, v Mallabii jich je 850, zbytek do tisíce, tedy dalších 75, pak ve světě – třeba v zemích, kde se Orbea prodává napřímo, ne přes regionální zastoupení jako u nás. Čeká nás tedy skvělé pokoukání. Jen upřesním, že se bavíme o montáži kol – rámy jsou na zakázku vyráběny v Asii jako u většiny značek na trhu.

 

 

První zastavení nás čeká hned za první zatáčkou. Stojíme před regály určenými pro krabice s hotovými koly. „Nevyrábíme na sklad, ale pouze to, co se opravdu prodá. Pružně reagujeme na objednávky. Jsme tak schopni zvládat nejen vrcholy v objednávkách, ale i jejich útlum,“ popisuje Javier. A hned zde pyšně upozorňuje na to, že neskutečných zhruba 30 procent produkce patří programu MyO v obou jeho variantách. Co je MyO? Zkratka pro „My Orbea“. Přes webové stránky a patřičnou aplikaci si můžete vybraný model Orbey uzpůsobit vlastním představám. Varianta první zahrnuje komponentové záměny tak, aby kolo nejlépe vyhovovalo vašim „funkčním“ představám, varianta druhá přidává i vlastní design. Pravda, ne zcela, měnit můžete barvu daných partií rámu či vidlice, ale těch je tolik (a stejně tak barev na výběr), že se můžete dosyta vyřádit. A pozor – za tuto službu neplatíte nic navíc! Jen si prostě neodnesete hotové kolo z obchodu, ale počkáte si na něj o pár dnů déle, než vám ho tu nastříkají a postaví. Vlastně neskutečné.

K programu MyO se ještě vrátíme, to až staneme před lakýrnou. Nyní stoupáme po železných schodech nad výrobní linku. Přípravna. „Je to vlastně něco jako obchod. V regálech tu jsou komponenty, které pracovníci připraví podle denního plánu výroby a pak je posílají rozčleněné výtahem dolů k montážní lince. “Většinu procesů a postupů si v Orbee také navrhli sami.

Podobné je to i o kousek dál v testovací laboratoři, i tady najdete vlastní invenci. Přestože nesmíme fotit, jsou aktuálně prověřované rámy zakryté plachtou. Nic se nesmí dostat ke zvědavým očím návštěvníků. A já za chvíli zas vyvalím oči jako dnes nikoliv poprvé ani naposledy. V téhle laboratoři se testují vlastní produkty (tedy především rámy, ale i komponenty Orbey vyráběné na zakázku), ale také komponenty dodané, například zapletená kola (při naší návštěvě to byl set Race Face), vidlice a podobně. „Chceme mít úplnou jistotu, že vše na našich kolech je kvalitní.“

 

 

Hlavním objektem tu ale samozřejmě jsou rámy, Orbea na ně poskytuje doživotní záruku. „Myslíme tím ale opravdu doživotní záruku, ne pět let, jak to někdy bývá s dovětkem ‚doživotní pro životnost rámu‘. Proto musíme být při výrobě a testování sakra důslední, jinak bychom to mohli zabalit,“ dodává s úsměvem Javier. Když vám tedy praskne starší rám, můžete ho reklamovat. Pokud už daný model nebude ve výrobě či na skladě, dostane se vám odpovídající náhrady. „Má to ale svá pravidla, bez nich taková věc nejde. Na kole se třeba nesmí závodit, zákazník si ho musí registrovat u nás na stránkách a podobně. Každopádně kdyby ses mě zeptal na čísla, z celkového počtu prodaných kol za celou dobu, co tohle nabízíme, je taková reklamace uplatněna na citelně méně než jedno procento.“ Hrdost v jeho očích je v tu chvíli jasně patrná.

Za prosklenými posuvnými dveřmi je něco jako detašované pracoviště. Servisní dílna trochu jiného charakteru. O tom vypovídá i několik zcela stejně barevných a vybavených silničářských speciálů na časovku. „Tady se stavějí speciální kousky. Třeba ty pro námi sponzorované týmy a podobně.“

 

 

Moje Orbea! Moje!

Většina rámů se stříká právě v této továrně nebo v Portugalsku, celých 90 procent, jen zbývajících deset procent přijde nalakovaných od výrobce – jde o nejdostupnější modely. A bezezbytku pak domácí lakování platí pro zmíněný program MyO. Poctivá ruční práce. „Je to něco, na co jsme hrdí, co našim zákazníkům nabízíme jako bonus.“

Sledovat barvení rámů z programu MyO je zážitek. Odehrává se v „procesním“ kruhu. Na jeho začátku je příprava rámu, tedy hlavně zaslepení otvorů, závitů, míst, kam barva nepatří. Následuje stanoviště se základovou vrstvou, kus za kusem. Nejdřív se vše očistí, odmastí. „Tohle vše jsme dlouho piplali k dokonalosti. Dříve třeba byly prostory lakýrny otevřené, prášilo se, což někdy přinášelo problémy s lakem. Do velké pece šlo více rámů najednou, takže první hotový čekal na poslední, než se kapacita pece naplnila, i to mělo vliv. Proto nyní u MyO a řady sériových modelů zapékáme barvu rám po rámu.“

 

 

Nyní jsou prostory uzavřené, připomínají laboratoř, neustále se měří teplota a vlhkost. „I to má vliv na výsledek. Zjistili jsme třeba, že u stejné šarže stejné barvy se trochu lišil odstín na vidlici a na rámu jen proto, že jeden komponent se stříkal při 19 stupních a druhý při 22…“ Ani to ještě není vše. Každá nová barva se před přidáním do katalogu testuje, aby byla stoprocentně kompatibilní s ostatními. „Učili jsme se z chyb. Některé zmíněné věci jsou důležité například při výměně vidlice po havárii, aby zas zapadla do celku. Jinak jak můžete vidět, stříká se v jednu chvíli vždy rám i vidlice, které k sobě patří.“

 

 

To už stojíme před finálním krokem. Lakýrník vzduchem znovu očistí rám a pak je radost ho sledovat – rám s vidlicí jsou hotové bez přehánění během pár desítek vteřin. Když to jde, sladí se na jeden den stříkání stejnými barvami, ale to se prý stane málokdy. Nám se to poštěstilo vidět i proto, že program MyO nevyužívají jen jednotlivci, ale kupříkladu i obchody, které pak mohou prodávat Orbeu ve vlastním, jedinečném designu. Javier se na mě usměje: „Ze svého ryze subjektivního pohledu musím říct, že naši továrnu kolikrát opouští i hodně škaredé kolo. Ale takové je přání našich zákazníků a takové jsou naše možnosti vyjít jim vstříc.“

Na konci čeká výstupní kontrola laku. „Pro mě nejdůležitější okamžik celého procesu. Kontroluje se rozložení barvy, vrstva, bubliny v laku, jeho lesk… Víš, on každý může udělat chybu. Když ji objevíme, nezlobíme se na lakýrníka, ale s nadsázkou řečeno pochválíme toho, kdo ji objevil. To nejdůležitější totiž je, že se takový rám nesmí dostat k zákazníkovi, “komentuje Javier chvíli, kdy stojíme u rámů s oranžovými nálepkami, které ukazují na chyby, jež je nutné odstranit. „Samozřejmě by jich nemělo být přehnaně, to už značí špatnou práci lakýrníka.“

 

 

Kontrola laku probíhá nejen tady na výstupu z lakýrny, ale na všech stanovištích – třeba při montáži komponentů se může stát, že se do laku ťukne a podobně. Ještě asi na dvou dalších místech továrny vidíme stojany s koly, na jejichž rámech svítí oranžové polepky. „Problém vážně není, když někdo něco zkazí, ale když to najde a nenahlásí. I kdyby bylo kolo už v krabici a našel se nedostatek, musí se vyndat, klidně i rozebrat, opravit. Dnes jich vidíme hodně, odhadem deset. Není to obvyklé, bývá jich tu pár. Ale nejsem z toho smutný. Spíš pyšný, že jsme důslední a nepustíme ven nekvalitní produkt,“ zakončí Javier.

Tolik ruční práce na programu MyO. Masovou produkci mají na starosti roboti, kteří odvádějí u sériových barev stoprocentní kvalitu. Tyto rámy pak pohltí velká pec, do které jeden za druhým vjíždějí zavěšené na hácích. Dva roboty vidíme v akci, jejich strojově přesné trhavé pohyby sledujeme v jakémsi akváriu, kde za lakovaným rámy teče neustále po stěně voda, jakýsi vodopád. „Životní prostředí, myslíme na něj. Hodně barvy se samozřejmě takzvaně prostříká. Voda ji bezezbytku pohltí, teče stále dokola, poté se čistí, zbavuje barvy.“

 

 

Výrobní linka

A jsme v předposlední fázi. Montážní linka. Vlastnímu procesu na ní předchází příprava, aby pak neběžela zbytečně pomalu. Třeba se rámy protahuje vnitřní vedení a dělají podobné zdlouhavější činnosti. Potom už přijde na řadu pás a pomalé putování kol mezi jednotlivými stanovišti. A tady… „Ten dělá to a ten zas ono, a všichni dohromady uděláme moc,“ pomohu si popěvkem z filmu Císařův pekař (nebo Pekařův císař, ale to je jedno) s Janem Werichem v ústřední dvojroli. Na jednom stanovišti se montují brzdy, na dalším přesmykače, řídítka… Tohle už je klasika.

U linky je velká tabule, na kterou se zapisuje řada informací – počty vyrobených kusů za daný den, ale taky chyby. Třeba kolik komponentů bylo v prvním patře špatně připraveno pro montáž, chybně vybraný model anebo nedostatečný počet. „Chyba může být v člověku, ale taky třeba v lístku na krabici s komponenty. Je třeba ji odhalit pro lepší chod výroby.“ Nejde tedy o „bonz-tabuli“, ale o něco, co pomáhá usnadnit práci.

 

 

Zabalit a pá pá

Kolo sjede hotové z linky, projde poslední, výstupní kontrolou a putuje do krabice. „Používáme stoprocentně recyklovatelné materiály, tedy nejen papírové krabice, ale i pásky, řešíme i takovéto detaily,“ dodá Javier.

A jsme zpět na začátku našeho kruhu. Krabice s koly vyštosované ve vysokých regálech čekají, až začne jejich poslední cesta. K zákazníkovi. Možná tu někde vidím i pár kousků, které už zanedlouho poputují domů do Čech a udělají radost nedočkavým našincům. Orbeu často chválíme v našich testech a líbí se nám i designově. A mně je tahle baskická značka po proběhlé návštěvě zas o dost bližší. Tak schválně, budeme zpět v Čechách dřív než některá z tady dnes postavených kol?

Připravil: Rudolf Hronza

Foto: Orbea a autor


BEZ VYJÍŽĎKY BY TO NEŠLO

Obličej jednoho ze spolustolovníků u večeře se podivně zkřiví, ruka zmizí pod stolem, loví křeč. „Dneska jsme dostali zabrat, místo šedesáti jsme jeli pětaosmdesát, samý kopce, furt doraz, průměr 32…“ Není dobré vědět, že právě nejspíš jíte svou poslední večeři, že zítra vás čeká poprava. Dnes jela první skupina, zítra jsme na řadě my. Ráno v garáži u kol pochopím. Rachitický mladík s chutí po rychlosti v očích. Ale tak už to je, v cyklistických firmách prostě pracují cyklisté tělem i duší a k podobným návštěvám vyjížďka patří. Máme možnost vyzkoušet novou verzi modelu Gain, elektrické silničky. Co tedy ta slova o utrpení v kopcích, když to má motor?! Inu, i pro silniční kolo platí omezení motorové podpory při 25 km/h, a to na asfaltu překonáte snadno. Máme trochu štěstí, dnešní trasa je o něco lehčí. Najedeme 75 km. A musím říct, že to byly příjemné kilometry.

Podpora motoru v prudkých stoupáních je daná, člověk se tu pohybuje rychleji, což v něm vyvolává příjemné pocity, protože jízda má jiskru a švih. Samozřejmě pořád platí, že musíte šlapat, takže když někdo zvýší tempo, dáte si do těla. Jakmile se přehoupneme přes rychlost 25 km/h, je to už jen na nás. Jenže kolo je lehké, asfalt hladký, motor nemá při vypnutí žádný odpor, takže o nějakém výraznějším handicapu se nedá mluvit. Potvrdí to posledních 15 kilometrů, kdy se usadíme v háku za profesionálem, kterého jsme potkali při doplňování vody u pramene. Naše rychlost na rovinách se rázem pohybuje mezi 40 a 45 km/h, v krátkých stoupáních málokdy jdeme pod 25 km/h. Takže pořád za své, a že by mě elektrokolo v tu chvíli obtěžovalo, nemohu říct. Je to nakonec velmi příjemná, pozitivní zkušenost. Byť bike zatím ne a gravel bike určitě ne, silničku s motorem bych si rozhodně dovedl představit.

(rh)

 

 


VLASTNÍ ZAPLETENÁ KOLA

Na konci návštěvy stihneme projít ještě jeden provoz Orbey, který byste k ní ale na pohled nepřiřadili – výrobnu zapletených kol Oquo, dceřiné značky. Je to do ní jen kousek cesty. Zapletené sety se tu sestavují z dodaných nábojů, drátů a ráfků. Včetně karbonových, které si v Orbee sami vyvíjejí a posléze nechávají vyrobit na zakázku. Na nábojích i drátech najdete známé značky, v našem případě to bylo DT Swiss. O kvalitu tedy ani zde není potřeba mít obavu. „Vlastní zapletené sety mají dvě výhody. Ta hlavní, citelná pro zákazníka, je, že vše sestavíme podle našich představ o kvalitě celku, vyladíme na maximum, stejně jako naše celá kola. Tím, že sety sami zaplétáme, můžeme ovlivnit i kvalitu výpletů. Támhle na tom stanovišti se třeba u všech kontroluje napnutí drátů, kus po kusu. Pak máte jistotu, že vám zapletená kola budou sloužit dlouho. A druhá výhoda? Stáváme se tímto méně závislí na dodavatelích, na jejich termínech, kvalitě a podobně,“ komentuje provoz Javier. Na závěr přidám ještě perličku, znovu zazní zkratka MyO – zanedlouho by měl zákazník mít možnost nechat si i kola doladit do designu celku. Už teď si ale můžete navolit jednu z 15 barev ve vzorníku, která černý základ ozvláštní.

(rh)

 

 


FOTOGALERIE

 

 


 

 

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu