Světská sláva, polní tráva, říká se. Seděl jsem tak o víkendu na gauči unavený právě skončenou osamělou vyjížďkou, která byla z rodu parádních. Potrápil jsem gravela na pěšinách, v protivětru na silnici si vydřel solidní průměr na pět kilometrů, na hromadě klád trochu poskákal, aby to kolo člověk měl pořád v ruce, jednou se vyválel na důkaz, že ho pořád nemám v ruce tak, jak bych chtěl (nebo mít měl, když chci dělat tyhlety věci, jako je třeba poskakování předkem na kládách a podobně). A druhý den jsem se trochu proletěl na fullu, co tam smutně stál v koutě dílny, koukal na vlhké bahno na gravelu jako na znamení, že „on si užil a já zase ne“, a byl z toho přešlý, v čemž jsem ho rozhodně nemohl nechat. Ani sebe ne. Nechtěl jsem se nechat sedět doma na zadku. Zase ne.
A jak jsem tam tak seděl znavený a spokojený z parádního času venku, zaznamenal jsem vítězství Zdeňka Štybara v šesté etapě kdesi daleko. Ano, Argentina to byla, děkuji za připomenutí. Parádní vítězství, to jistě ano. Nečekal na závěrečný spurt, nastoupil mnohem dřív a jel jak mašina, kterou nikdo neměl šanci předstihnout, byť supěl pár metrů před ostatními. Písty v nohách vydržely nasazené tempo, pára nedošla, vyhrál. Kdyby nevydržel, vyhrál by někdo jiný, kdo měl v tu chvíli páry o trochu víc. Trochu loterie jako vždy, odvážný tah, který tentokrát vyšel a stvořil hrdinu. A příště nevyjde, respektive vyjde jinému. A stvoří hrdinu. To byla sobota a ještě v neděli a v pondělí na mě na Facebooku a i mnohde jinde vyskakovaly snímky spokojeného Zdeňka; tu se podepisoval, tam stříkalo šampaňské, onde se děly rozhovory, promítaly zkrácené záznamy, ukazoval slavící tým… Přezdeňkováno bylo v těch dnech.
O stejném víkendu se jelo MS v cyklokrosu, které vyprodukovalo v krátkém čase šest titulů mistra světa, jestli dobře počítám. Tedy taky šestkrát podobné, hlavně sociálně-mediální zemětřesení. A lokální návaly štěstí, radosti, hrdosti, pýchy, spokojenosti, hrdinství. Mimo jiné z toho, že to zase bude žrádlo pro sponzory, kteří jistě přisypou korunky i na další rok, když máme ten titul. To vítězství. A hlavně osobní štěstí úspěšných jednotlivců.
Taky v Argentině se na „Zdeňkově“ etapáku pokračovalo stejně, co den, to jiný vítěz, to samé ve dnech předtím. K tomu další a další závody po celém světě. Desítky a stovky soukromých ostrůvků omývaných tsunami štěstí. A já si seděl na tom svém, o 99 % jiných cyklistických jsem nevěděl a moje štěstí to nijak nesnižovalo. Přesně naopak.
Zjistil jsem, že už na to nějak nemám sílu. Cyklistika (a samozřejmě mnoho dalších sportů rovněž tak) víceméně denně chrlí nějaké vítěze a dramatické souboje, emoce, návaly štěstí. Jeden by se mohl udívat a učíst, kdyby sledoval všechna ta mikrodramata. Mohl by jen sedět a hltat, a stejně by měl problém to vše pobrat. Z pohledu lidstva nevýznamná dramata, která se opakují kolem dokola, jen se mění jména, generace a dopingové průšvihy. Období Schurtera střídá období Poela alias MVDP a toho pak sejme z piedestalu zase někdo další. Velkovýroba polní slávy.
Asi se ze mě stal sobec. Nebo co. Naprosto mě vystihl záběr v přenosu z cyklokrosového MS. Na trati „šlo o život“, zúčastnění prožívali násobný infarkt – a po silnici kousek odtud v klidu projížděla auta za cíli svých pasažérů. Sem tam i blikající sanitka, v níž se možná právě odehrávalo to pravé drama, tam šlo o život a o pravé a trvalé štěstí, zůstal-li zachován.
Závody už mne nechávají chladným. Byly časy, kdy jsem se rád podíval, sportovní klání v oblíbené disciplíně mě zcela pohltilo a byl jsem schopný fandit u televize anebo o něm třeba i klábosit u piva. Postupně se tahle záliba omezila jen na významné podniky typu mistrovství světa a teď už je i to dlouho pryč. Je mi jedno, kde se co jede, jak kdo jede a kdo vyhraje. Závody jsou pro mě už jen zprostředkované zážitky jiných. Takové berou čas pro ty vlastní. Vzrušení je vždy lepší přivodit si sám (ale no tak, v páru je to samozřejmě lepší nechat na přítelkyni nebo příteli, jak to kdo od přírody má). Instantní kafe za pár korun proti kvalitnímu espressu. A já „presso“ rád. A hlavně jsou jakékoliv závody prostředím, které podivně mění životní hodnoty… Devalvuje slova jako hrdinství a podobná.
A tak když startovalo mistrovství světa v cyklokrosu, já nazouval tretry na pěkný odpolední švih. Absolutně bez výčitek. Naopak. Vyrážel jsem radostí naplnit vlastní ostrůvek. Ten nejdůležitější.
Rudolf Hronza
Přidat komentář