Zpětné zrcátko

před 4 dny

Výročí. Čtvrtstoletí. Čas k ohlédnutí. „Když čtvrtstoletí Cykloturistikou proletí“ – to nám připadá výstižné. Byl to let. Doslova. Uteklo to jako nic, i když u těch úplně prvních čísel jsme my osobně nebyli, Cykloturistiku jsme znali a sledovali.

V takovýchhle situacích se vždycky snažím vzpomenout, co jsem tehdy dělal, jak jsem přemýšlel o budoucnosti a jak jsem si asi představoval dobu za… v tomto případě za pětadvacet let. Je to takové mentální cestování v čase. Vím rozhodně, že jsem si jako dítě říkal, že v roce 2000 budu „starej“ a že všechno už bude „v háji“. No, nakonec to nebylo tak strašné… Ale v polovině devadesátek? Obávám se, že doba byla tak rychlá a dynamická, svoboda pořád ještě mladičká a všude samé možnosti, šance a změny, že jsem o takhle vzdálené budoucnosti vůbec nepřemýšlel. Pětadvacet let vypadalo jako nekonečno. Vím zcela jistě, že na jednu věc jsem připraven nebyl – že vše je svým způsobem konečné, že začnou odcházet mí známí i členové mé rodiny. I Cykloturistika v této době přišla o spoustu svých spolupracovníků a autorů, a pohříchu nás jich řada opustila velmi předčasně. Nemohu je nevzpomenout a v poslední době na ně často myslím.

Konečnost lidského života je jediná spravedlnost tohoto světa a měl jsem s ní počítat. Nikdy by mě ale nenapadlo, že zmizí i spousta věcí a jevů. Tolik toho vypadalo stálého a neměnného. Řada romantických míst přestala být romantickými proto, že je objevily davy lidí, a řada míst zmizela zcela, třeba pod výstavbou. Zmizely firmy i značky, do nichž by to člověk nikdy neřekl, žezlo cyklistického průmyslu převzaly značky jiné. Pamatuji, že jsem tehdy ještě neměl mobil a nic nevěděl o internetu, o sociálních sítích nemluvě, a že jsem právě v této době usedl před svým prvním počítačem a snažil se s ním rozumně dohodnout na spolupráci. V tomto světle se zdá, že na vlastní podstatě cykloturistiky se toho mnoho nezměnilo. Kolo má pořád rám víceméně lichoběžníkového tvaru, nosiče vypadají stejně a stan zůstal stanem a spacák zůstal spacákem. Samozřejmě že tu jsou elektrokola, menší ochota cestovat natěžko, navigace, bikepacking a lehčí, pevnější, teplejší… materiály. To je ale proti změnám v komunikačních technologiích a také proti změnám v rozložení sil na socioekonomické mapě světa úplně nic. Nula. Vlastně se mi právě to na cyklistice a cykloturistice tolik líbí. Je to pořád jen kolo, cestování, poznávání a čirá radost.

Při vzpomínání a bilancování si také vždy představuji, jaké by to bylo, kdybych se s tím, co je dnes běžné, včetně mých znalostí a zvyklostí, objevil v jiné době. Jistě by vzbudilo pozdvižení projet kolem husitské vozové hradby na elektrokole, ale jako dnešní cykloturista bych mezi cykloturisty před čtvrtstoletím vypadal přinejhorším trochu excentricky. Nic víc. Ohlížení se je zábavné a může být i hodně poučné, ale stejně tak jako při jízdě autem je nutné dívat se především dopředu a zpětné zrcátko zabírá jen maličkou část našeho zorného úhlu, tak i v životě se to s tím hleděním zpět nesmí moc přehánět. Věříme, že vás pohled do našeho cykloturistického zpětného zrcátka potěší. Pojďme ale dál a vpřed, k dalším číslům časopisu Cykloturistika ročníku 2020.

Těšíme se na ně, na další roky, na další čtvrtstoletí.

Martin Raufer

 

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu