ALE VŽDYŤ STEJNĚ ZAS VYJEDEME…

před 3 týdny

Asi takhle. Líp už bylo. Pro letošek ano. Buďme realisté. Donedávna nám v sedle bylo příjemně. Potili jsme se a vítali stín i vlahý větřík, brod i náhlou přeháňku. Plácli jsme sebou na louku, poseděli, poklábosili na zahrádce (nikoliv té domácí) s kamarády, zdrželi se na vyhlídce, přidali si kilometry anebo další trail nad plán. Bylo nám fajn. Dokonce moc fajn, i když před pár dny už nám trochu namrzaly vlhké půlky a prochládaly dosud stále holé holeně. Taková předzvěst toho, že zmíněný čas příjemna právě končí. Že odteď bude hůř.

A ono bude. Bude chladno až zima a mráz. A mokro. Taky bude bláto. Říká se tomu hezky česky nehezkým, byť taky českým slovem, které začíná na „s“, končí na „ky“ a mezihrou jsou tři písmena (nápověda k tajence zní „r“, „a“ a „č“). Pojďme se ale na ty zlé časy podívat trochu jinak. Vždyť se přece říká, že pravý cyklista neřeší počasí, že nedělí rok na sezony letní a zimní, že jednoduše jezdí pořád. Tak proč si ještě více zošklivovat něco, což už je samo o sobě ošklivé dost, když sami o sobě víme, že bez ohledu na to stejně vyjedeme? Ono totiž i takové bahno a hnus lze přeměnit ve skvělý zážitek.

Záleží na našem vnitřním nastavení. Vím, že chci jet a proč chci jet, tak se těším, že to bude fajn, a prostě jedu. A nemaluju si předem, jak mi zas bude mokro, zima a špinavě. Záleží i třeba na kamarádech, s nimiž pojedu – věčné negativisty je dobré vynechat, jejich vlastnost totiž v tomto období kulminuje. Takový zážitek si pak často zvěčníme v jasně vypovídající fotce, z níž to mokro a někdy i zimu v kalhotách ihned cítíte, byť sedíte u rozpáleného ústředního topení, ale ona se vám přesto zdá být krásnou. Protože to jednoduše bylo fajn. Bez ohledu na okolnosti.

Nebude to jako v létě a po teplou či ještě přijatelnou část podzimu. Víme to. Namísto stínu budeme vyhlížet slunná prostranství, větřík nebude vlahý ani náhodou, a i když sotva pohne větývkou, budeme ho proklínat, protože se z něj na dlouho stal zloděj tepelného komfortu. Na louku sebou dobrovolně jistě neplácneme, ledaže bychom si snad vytvářeli alibi, že jsme opravdu byli na kole a ne třeba v restauračním zařízení či jiné potěšovně – ale to se spíš vyválíme rovnou v pořádném blátě, které přebije veškeré pochyby. V něm ostatně občas stejně skončíme, protože to najednou nějak klouže a protože pod listím leccos není vidět. Vyhlídku spíš odbudeme letmým pohledem při průjezdu, protože to tam „do řiti fouká jak u větráku v mrazáku“, kilometry si budeme spíš ubírat a na další trail vyrazíme až někdy, jen už fakt ne dnes. Proti pokračování v jízdě bude volat mokrý zadek, který jsme se snažili ochránit blatníkem a kraťasy tolik nepromoka-vými, že se chudák sice nezablátil, ale zapařil, nesouhlasně se projeví podobně nešťastně ochráněný trup anebo prochladlé nohy a další periferie. Ano, včetně té jedné periferie, která je tak na ráně…

Na konci mnoha vyjížděk se jednoduše nebudeme cítit komfortně, víme to už teď. Stejně tak dobře známe ten opruz, kdy se musíme – nejlépe už venku – nějak vysoukat z té zablácené krusty a poté s ní i nějak naložit. Ideálně samozřejmě beze stop, bez ucpaného odpadu a zaprasené pračky a koupelny.

Všechno to zlo, které nás čeká, už za ta léta s kolem důvěrně známe. Jenže ještě lépe známe sami sebe. Tu radost z jízdy a štěstí po návratu. Takže prostě stejně zase vyjedeme. Jsme už takoví. Nebo snad ne?

Rudolf Hronza

PS: Na tomto místě se pravidelně potkáváme už mnoho let. Měsíc co měsíc tu s vámi prožívám příběhy, které sami důvěrně znáte. Díky společné zálibě. Podobají se naše zážitky, veselosti, zkušenosti, a možná i chyby a omyly jsou podobné. Snad proto vás úvodníky oslovují, snad proto na ně reagujete. Snad proto došlo na výzvy některých z vás… Podívejte se prosím na tenhle odkaz. Rád bych s vámi strávil ještě víc času, vrátil vybrané úvodníky či někdy snad spíš minipovídky do hry. Děkuju za přízeň. Za nás všechny tady v redakci. A ne že mi tu u stolu zůstane pomníček z neprodaných kusů!

 

oblast dotazu

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu