Vidět budoucnost, zažít realitu

před 3 týdny

Mívám to tak, a když píšu tyhle řádky, dochází mi, že nejvíc právě zjara. Vlastně logicky. Člověk totiž ještě není pořádně rozježděný. Tělo ještě nechytilo ten správný rytmus a tempo. Lépe možná řečeno ještě se po zimě nesmířilo s tím, že rytmus by teď na pár měsíců zas měl být pravidelnější a tempo větší, a výrazně. A tak je taková krátká zastávka po dlouhém náročném výjezdu věc veskrze praktická, milá a příjemná. A jestliže ten výjezd byl dechberoucí, pak je taková pauzička dechvracející. Tedy pro další život vlastně nezbytná.

Prostě jedu, dupu do kopce (jakože do pedálů dupu) a když to dupání přinese kýžený výsledek a já stanu nad oblíbeným sjezdem, cílem mého snažení, někdy prostě zastavím a sednu si. Na chvilku. Asi bych vám na začátku všech svých oblíbených stezek v okolí domova (a leckdy i jinde) dokázal ukázat místa, kde svými dvěma půlkami pravidelně vytvářím romantické dolíčky. Při takovém zvěčňování pozadí prostě sedím, splácím plicím kyslíkový dluh, zklidňuji se. Když se mi to povede, cítím se, jako bych přijímal ducha lesa (nebojte, netrpím šamanizmem). Jeho ticho. Klid. Mír. Zavřu oči a nasávám tu nádhernou atmosféru voňavé nicoty vůkol (a ta studánka a ten rudý vřes tam jistě taky někde jsou). Nevím, jak dlouho. Dokud je mi to příjemné. Čas je relativní.

Někdy ale nasávám tak dlouho, až se mi před očima najednou začne odehrávat film. Ne o duchovnu a nitru, ne o přírodě. Najednou vidím tu nádhernou pěšinu, co mám před sebou, trail, co mě čeká. Na tom trailu vidím sebe. Sedám na kolo, šlapu, nabírám rychlost. Moje podivná vnitřní kamera náhle přepíná z pohledu mne samotného na pohled z dronu. Ten nejdřív letí vedle mne, mezi námi se míhají stromy, pocit z rychlosti tím vzrůstá, a do toho já neskutečně ladně plavu stezkou. Najednou je za mnou, pak přede mnou, vidím svůj soustředěný výraz a radostnou jiskru v očích. Pak přijde moment, který nechápu. Můj vnitřní dron to vezme mezi stromy vzhůru do oblak a já se vidím na pěšině mezi stromy. Nikdy jsem nad těmi všemi lesy, kde už jsem byl takto filmován, neletěl v letadle a většinou jsem je neviděl ani jinak shora, protože to bývají nejvyšší kopce v daném okolí. Ale moje mysl je vykresluje i z tohoto pohledu, jako bych je důvěrně znal. Umí stromy, co znám ze země, vykreslit v jejich podobě ze vzduchu. Courala se tam snad někdy má duše bez mého vědomí? Nevím.

Odehrává se nádherný biják, jehož kvalitu umocňují dokonce i zpomalené záběry a zvuk. Tedy… Zvuk lesa a zvuk světa vůbec jsou najednou pryč. Slyšet je jen cvrček v zadním náboji. Kámen, co se po přejetí dlouho kutálí po svých nepřejetých kamarádech, skáče a naráží. Hlavní postava dobrodružného snímku – ano, jsem to já –, je už metry daleko, ale pořád slyším v uších, jak ten kámen skáče za mnou, než se zřítí do strany ze skály. Brzda. Kvílí. Slyším tření kovu a slyším kořeny mechu, který jsem zrovna vytrhl. Jak když se páře košile a vy slyšíte praskat každou nit. Trhání drnu zní stejně. Skočím. Sviští to. Občas ve vzduchu zmáčknu zadní brzdu, abych utišil cvrčka. Občas to tak opravdu dělám. Slyším se pak letět. Jsou to krásné chvíle. V mojí hlavě se motají originální záběry z různých filmů, které jsme kdy viděl, moje hlava si do nich ale dosadila mě a mně známé kulisy.

Vzbudí mě výstřel. Sedlovka. Teleskopická. Moje. Reálná! Ještě snící jsem asi došel ke kolu, vzal ho do ruky a nachystal se k jízdě. Otevřu oči. Rozkoukám se. Zaslechnu les a zaslechnu svět. Nasadím brýle, chytnu řídítka, šlápnu, nabírám rychlost. Tenhle příběh znám! Před chvílí jsem ho přece prožil, a byl dokonalý! Někdo nahoře snad zmáčkl tlačítko „replay“.

Sakra, ale co to je, todleto?! Jsem dlouhý v první zatáčce, netrefuji druhou. V dropu mi padá předek k zemi a já jsem rád, že to nebylo nic vysokého, protože jinak bych šel… no ano, na držku. Za ostrým zlomem držím brzdu příliš dlouho a silně a prašný povrch mě smykem posílá mimo stopu do listí. Vrstvím chyby.

Tohle není opětovné přehrání toho skvělého videa, jehož jsem před chvílí byl hlavním hrdinou, a to hrdinou dokonalým! Tohle není ani béčkový film. Tohle je… trapné! Ne… Tohle je realita a tamto byl sen. A hlavně, tohle je jaro, Rudánku. Ono ti ještě chvíli potrvá, než to kolo zase budeš mít v ruce jako na podzim, po celé sezoně. Tak na sebe buď teď na začátku opatrný, ty kluku jeden ztřeštěná, nedočkavá, ano?

Přeju vám povedený vstup do sezony. A když vám to někde nepůjde, anebo prostě kdykoliv, zkuste zastavit a chvíli otisknout své půlky do země. I to je paráda.

Rudolf Hronza

oblast dotazu

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu