Nejsem starý, to bych rád předeslal, ale trochu už pamatuju. Třeba doby, kdy horská kola nebyla a potěšení z terénní jízdy mi zprostředkovával cyklokros. Nestěžuju si, dal mi základy, které na biku jako bych našel – a nacházel až doteď. Přivedl mě k němu otec, byl i jeho zábavou a závodní vášní, a já jsem mu vděčný. Ale teď tu nejde o mě. Následující řádky se myslím stejně tak týkají i řady vás řádově mladších.
Máme za sebou Velo camp, jubilejní dvacátý. Pravda, už jsem se na něj odkazoval minule. Akce každoročně kočuje, aby poznala nová místa, a možná i to je jedním z důvodů toho, že okruh účastníků se za ty roky z velké části stabilizoval. Po roce se setkáváme známé tváře, můžeme si spolu zase zajezdit, napít se anebo třeba zhodnotit, jak jsme kdo za ten rok sešel, nakynul a jak se kdo posunul v tanečním umu, to při večeru s živou hudbou, nebo v jízdních dovednostech, to při čtyřech společných dnech v sedle.
Jezdí vám sem takový jeden otec s takovými dvěma dětmi, pravidelně, takže taky můžeme sledovat, jak rostou. Nejen fyzicky. Když nám Matěj v 12 letech začal ujíždět do kopce, říkal jsem si, ať si jede, nevydováděné mládí. Nyní, o pár let později, už místo Velo campu ujíždí vrstevníkům na závodech, což už je naprosto v pořádku. Vytahovat se na starší a zaměstnané životní pohodáře, že ano… Je šikovný a baví ho to. Letos s námi jela jeho sestra Hanička. Zas těch 12 let. Vyráželi jsme tři dny po sobě na Trutnov Trails. A teď to přijde. Budu si už jen stěžovat.
Nedocházely jí síly, jak nespravedlivé. Všechny nás ve zhruba desetičlenné skupince spojovala chuť zvládnout denně co nejvíc parádních trailů, poměrně brzy zůstala ale jen ona, kdo k té chuti měl i sílu.
Jezdila na lehkém hardtailu. No co, počkáme na ni, hlavně opatrně. Nečekali jsme. Ano, zůstali jsme na zábavných a lehčích modrém a červeném trailu, ale… Přijeli jsme nahoru, museli jsme se vydýchat, ona si šla poskakovat po kamenech. Vjeli jsme do trailu, kontrolovali, jestli jsme si odemkli odpružení vpředu i vzadu, ať ty naše hluboké zdvihy mohou zaržát. Samozřejmě jsme si spustili teleskopické sedlovky proklatě nízko a spoléhali jsme na moderní stabilní geometrie. Ona vjela do trailu a jela. Na hardtailu se „stovkou“ vpředu, sedlem vysoko a trochu zbrklou geometrií. S čistou hlavou. Řezala zatáčky, přeskakovala kameny, bez rozmýšlení to švihla dolů z kolmé skalky, která pár našich jedinců zastavila, přejela dlouhou úzkou kladinku a o kousek dál se opřela do wallridu… „Tati, mě to tak baví, nekoupíme si tu chatu?“ Byli jsme na začátku připraveni na ni čekat, ale docela záhy zbyly jen výjimky, které by snad svou rychlostí brzdila. A to možná jen proto, že jsme sedlali ty fully, že ano.
Zmínil jsem, že už si hodlám jen stěžovat? Závidím dnešním dětem jejich možnosti. Tyhlety Haničky a Matějové… Odmala se mohou prohánět terénem na biku, učit se na pumptracích a lehkých trailech, zdokonalovat se, a to třeba i na výukových kempech Pepy Dresslera, Kamila Tatarkoviče a dalších. Nejpozději ve třinácti na tom budou technicky stejně jako já a pak už se mi budou jen vzdalovat. Jejich hlava je otevřená, moje zbytečně hledí dopředu, možná i za roh, aby vyhodnocením možných následků přehnané odvahy eliminovala mou kdysi dávnou statečnost, která třeba umožnila skákat z dva metry vysoké střechy garáže. Kde je nějaká spravedlnost, že ano?!
Ale co, nebudu si stěžovat, to by mohl každý, třeba každá generace na tu následující. A tak, prost zloby, stížností a závisti, mám z Haniček a Matějů ohromnou radost. Škoda jen, že mnoho současných dětí obecně podobné podmínky vůbec neobjeví a tudíž nevyužije, protože má smůlu na rodiče (já ji naštěstí neměl), kteří z nich kvůli vlastnímu pohodlí a zaneprázdněnosti spotřebou vychovávají životní zevly.
Příjemné léto nejen v sedle!
Rudolf Hronza
Přidat komentář