Což platí v podstatě už od okamžiku „velkého výbuchu“ nebo okamžiku, kdy Nejvyšší máchl pravicí a poprvé pronesl něco jako „Staniž se“. A platí to každou další minutou a vteřinou. Svět není, co býval, mohli by říkat dinosauři, kdyby mohli promluvit, i členové přírodních národů, obyvatelé deštných pralesů nebo třeba Eskymáci, kdyby se jich někdo ptal…
Jaké právo to máme říkat my, obyvatelé nejvyspělejší civilizace, žijící v nejblahobytnější etapě dějin vesmíru? Inu, místa, která jsme znali z minulých cest, už vypadají úplně jinak. A pokud je někdo doporučil přes TripAdvisor, dokonale je tím zničil. Lidé mají čas i prostředky na trávení volného času a cestují a navštěvují. A navštěvovaná místa proměňují. Na jednu stranu je ale pošetilé žehrat na to, když my sami jsme těmi, kdo cestuje. Je to jako sedět v autě v koloně a nadávat na kolonu. Ta kolona jsme přece my! My ji tvoříme, jsme její součástí!
Z posledních dnů mě zaujaly novinové titulky o tom, že lidé stojí dlouhé fronty na lanovku, aby se pak tísnili na vrcholu Sněžky, a že to na Pustevnách vypadá jako na Václaváku. Svět už není, co býval. Jak tedy na turistické zážitky? Nechodit na Sněžku a na Pustevny v létě? Vybírat si dovolenou mimo prázdniny? Navštěvovat místa neznámá a neprobádaná? Každou svojí návštěvou ale energii místa proměňujeme. To přece děláme my! Nikdo jiný! My jsme ta kolona! Chceme ta místa zachovat? Pak je jedinou možností vůbec se k nim nepřibližovat. Přijmout vlastní odpovědnost za to, že my jsme součástí toho všeho, součástí celku, součástí celého procesu vývoje a změn. No jo, ale my chceme vidět, zažít, poznávat… Těžká sudba.
Máme také pocit, že právě pro to všechno máme oprávnění ta místa fotit a zaznamenávat. A tak ona místa fotíme (přičemž vůbec nemluvím o selfie s našpulenými rty a hrudníkem). Fotíme… A? Co se děje? Skutečně je to cesta? S dovolením v této souvislosti použiji ještě jedno moudro. „Jediné, o co nelze přijít, je to, co prožiji.“ Fotografie? Dům vyhoří, úložiště dat se zničí, facebookový účet vám bude zablokován, protože jste omylem vyfotili něco, co připomíná ňadra… (Navíc to, co jste uložili na Facebook, vůbec není vaše, jak se mnozí mylně domnívají, ale Facebooku.) A pokud ne – víte vůbec, kde máte fotografie uloženy? Kolikrát a s jakými pocity si je prohlédnete? Kdepak, já myslím, že je lepší se na té vyhlídce kochat výhledem, nasávat atmosféru, svěží vzduch a vůni kvetoucího keře než fotit. Říká se tomu mindfulness a je to teď děsně populární, ale v podstatě k tomu není moc co říci. Je to pořád dokola a lektorky kurzů mindfulness jedou jako kolovrátek pořád totéž. Prožívání přítomného okamžiku. Vědomé prožívání. Všímavost. Zaměření na přítomný okamžik bez hodnocení, posuzování nebo očekávání.
Je to cesta. Prožitek je to, o co vás nemůže nikdo připravit. A tak mě možná víc než navštěvování turisticky populárních lokalit zajímá vlastní prožitek, který se při jízdě na kole dostavuje. Prožitek vlastního dechu, prožitek zrychleného tepu, větru ve tváři, střídajících se vůní přírody i únavy ve svalech.
Ne, nejsem proti klasické turistice, bedekrům a vytipovaným turistickým cílům. Jen je třeba si uvědomit, že to my sami jsme aktéry oné proměny, přinejmenším od okamžiku, kdy Adam utrhl ze stromu ono jablko. Tam to všechno začalo. Svět už není, co býval. Ale jinak to nejde a jinak to nikdy nebude.
Martin Raufer
Přidat komentář