Z PRÁCE DO PRÁCE, A S LÁSKOU

před 1 měsícem

Čas od času je to fajn. Ne. Víc než fajn. Vypnout počítač nebo tu bestii aspoň uspat, než zase začne polykat můj čas, a… nenamířit domů. Ne, tentokrát ne. Převléci se na kolo. Ale ne na cestu domů, už jsem přece řekl, že tentokrát ne. Na záda batoh, do batohu karimatku a vedle ní spacák, to a nic víc stačí, a hurá do noci. Tedy jezdit až do noci.

Tu se zastavit u rybníka, můžu si to dovolit, protože právě za kolo utrácím tak trochu bonusový čas. Je to luxus, občas si dopřát takovou odpočinkovou jízdu, nehnat se pořád jen v boji o vteřiny, abych stihl ujet co nejvíc. Posedět, než mravenci začnou být nesnesitelně kousaví a všudevlezlí, to je jejich dost nepříjemná vlastnost, potom zakročit a setřást je rychlou jízdou. Ta unaví, takže si dát večeři. A potom jet a jet, dokud to jde. A když už to nejde, jedno jestli kvůli světlu, protože jsem doma tentokrát zapomněl lampičky, anebo pro docházející síly, prostě sebou plácnout na nejbližším vhodném místě a spát. Zuby to pro jednou vydrží bez kartáčku, vlasy jsou zvyklé fungovat bez hřebenu celý život a tělo to bez sprchy taky zvládne. Nakrásně je solidně naložené v soli, že ano. Tak jsem čuň, no, pro jednou. Nakrásně smrdět možná člověk bude jen sám sobě, protože na podobnou akci nebude slyšet každý. Tentokrát tedy slyšel.

Ráno nazout boty vlhké rosou, vynadat si, že jsem večer helmu nepoložil obráceně, takže výstelky jsou teď studeně mokré, a setřást další porci mravenců rychlou jízdou. Otravná semena jakési traviny, co jsou také všudevlezlá a mohou si tudíž s mravenci podat ruku, budu odstraňovat ještě doma, a překvapí mě, z jakých všech míst – ano, i mezi půlkami tam toho tělního ústrojí v oblasti pod zády se jedno našlo.

U prodejny potravin zjistit, že hlad je zlý souputník, vykoupit oddělení pečiva, spolknout rohlík a deset deka mrtvé zvěře v plátcích, zapít kávou z automatu, který překvapí tím, že už to dávno není chemická továrna v kapesním balení, ale že připravuje černou tekutinu z čerstvě před našima očima, tedy vlivem neprůhledné schránky spíš ušima umletých zrn.

Přijet zpátky do práce a probudit bestii, co zase bude chtít krmit a krmit. Ovšem tentokrát s úžasným pocitem právě prožitého. A pak, když se nikdo nekouká, se možná na deset minut zasnít. Pro jistotu na boku, protože na zádech člověk někdy sní docela chrápavě. A když se to stane, v práci kolem sebe nemá někoho, kdo by ho mlaskáním nebo třeba pošimráním na prstu probudil a usměrnil.

Poprvé jsme něco podobného zkusili před lety a přinesli vám o tom článek. O svým způsobem bonusovém času pro sebe a kolo. Od té doby si tuhle parádu rád občas připomenu. Velo se mně samotnému stalo inspirací. Jasně, je to hlavně letní zážitek a teď se blíží září, léto začíná ustupovat. Ale pořád ještě to jde! Neváhejte. Někdy stačí jeden takový večer, aby vám zážitky z něj zůstaly na celý život. Třeba to bude právě ten váš příští. Takže karimatka, spacák… Kartáček ne, vám říkám!

Rudolf Hronza

 

 

oblast dotazu

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu