Otazníky a šoky

27.1.2021

Jeden velký trčí výmluvně nejen na titulní straně letošního prvního vydání 53×11, ale překrývá také nadcházející závodní sezonu. Nebo alespoň její první část. Bohužel.

Překvapivých, mnohdy senzačních a často i nepříznivých zpráv asi nebudeme ušetřeni ani letos. Přesto mám neodbytný pocit, že bude dobře, že si nemáme nač stěžovat. Na kole se jezdí pro zábavu i závodí jako nikdy předtím, což může (nejspíš určitě bude) mít mimochodem jeden paradoxní dopad, že totiž velomateriál se stává nedostatkovým zbožím jako za dob socializmu a kola a náhradní díly nejsou a nejspíš ještě nějaký čas nebudou.

Těch otazníků skutečně není málo. Covidová nejistota krutě doléhá především na pořadatele závodů, a to na všech frontách včetně hobby akcí. Když zůstaneme v profipelotonu a pokud máme mluvit o nějaké pandemické krizi, do složení profesionálních týmů se nijak nepromítla. Na úrovni World Tour zanikl jediný celek (CCC), který byl ale okamžitě nahrazen novým držitelem licence (Intermarché Wanty Gobert). Na 19 soupiskách je dokonce o 17 cyklistů více než před rokem (celkem 557), nejspíš řada z nich za méně peněz, ale o práci nepřišli. Tedy zatím. Mnohem hustším sítem než omezené prostředky pro chod stájí totiž může být velmi brzy jedna zásadní otázka: Kde budou závodit?

Podniky v úvodu sezony se kvůli nejistotě podmínek pro jejich uspořádání ruší (Tour Down Under, Vuelta a San Juan, Kolem Kolumbie, Kolem Ománu, Kolem Murcie atd.) nebo odsouvají (Mallorca Challenge, Ruta del Sol) jeden za druhým. Týmy, a to především ty druhodivizní, řeší akutní nedostatek závodních příležitostí pro své svěřence, takže už došlo na to, že se v nominacích střídají, aby se dostalo na každého. Vždyť například portugalští organizátoři únorových etap Kolem Algarve dostali žádost o pozvánku od tří desítek zájemců, uspokojit ale mohli jen zhruba dvě třetiny z nich, a nakonec byli stejně jako další svůj podnik nuceni odsunout na květen.

Už nyní tak lze odhadovat, že sezona bude opět nestandardní hlavně v prvních měsících a že jezdci nebudou mít před úvodními velkými vrcholy dostatek závodních kilometrů v nohách. Měli by se s tím naučit žít a vážit si, že mohou i nadále vykonávat svoje hobby, jež je jim zároveň povoláním. Tom Dumoulin se ho, snad jen dočasně, zřekl z vlastního rozhodnutí a vybral si na časově blíže neurčenou dobu neplacené volno. Den poté, co spolu s týmem oznámil, že bude spolulídrem na Tour de France a že se poprvé v kariéře těší na dlážděné klasiky.

Podobných šokujících či nečekaných zpráv můžeme v nejbližších týdnech slýchat nejspíš víc. Tahle však přece jen patří do jiné škatulky. Nechci příliš spekulovat, ale znovu se ukázalo, že jenom pro peníze se cyklistika provozovat nedá. Když ztratíte vnitřně jasnou odpověď na jednoduchou otázku: proč ji vlastně dělám, proč podstupuju tu dřinu a tlak očekávání, baví mě to ještě, tak vás u kola neudrží ani miliony eur, o nichž píšeme v jednom z témat tohoto čísla netušíce, jak se jeden z těch nejlépe placených závodníků může z trhu vyautovat lehce sám. Nepřál bych si to, protože Dumoulina, který prozradil, že už po loňské Tour de France uvažoval o ukončení kariéry, je potěšení sledovat. Ale může se stát, že sedmá etapa loňské Vuelty bude jeho úplně posledním závodem. Vzdálil by se tak z pelotonu stejně nečekaně a stejně od „rozdělané práce“ jako jeho předchůdci mezi šampiony Grand Tour Eddy Merckx nebo Miguel Indurain, či nedávno Marcel Kittel a Peter Kennaugh. Mysli prostě neporučíte.

Třeba ale Tom najde sílu a motivaci se znovu vrátit a já bych mu to přál. Možná ne a přesto, nebo právě proto povede, spokojený, plnohodnotný život. K tomu druhému se kloní jeho slova po očistném oznámení: „Hned druhý den ráno jsem vstal šťastnější, jako bych ze svých beder shodil obrovský balvan.“

Přeji čtenářům co nejméně tíživých břemen i překvapivých a nepříjemných zpráv v roce 2021.

Kamil Hofman

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu