NOČNÍ ÚCHYLKOU KE SPOKOJENÉMU RÁNU

před 1 týdnem

Je 22.46 hod. a normální lidé už radostně dovádějí, nebo naopak odpočívají, spí anebo se snaží k spánku si pomoci, třeba čtením, na jehož obsah s ohledem na přicházející kóma do rána zapomenou. Taky to znám, taky to dělám, z knihy 200stránkové takhle často vyrábím 500stránkovou.

Je 22.46 hod. a mě pálí svaly, bolí nohy i ruce. Byl to dnes intenzivní a hlavně dlouhý den v sedle, končetiny vytahané jak kšandy, oči vylité slzami z rychlosti a zadek rudolící a místy snad i pučící od rande se sedlem. Sraz jsme měli v deset ráno, doma jsem byl v sedm večer. Mezitím bylo kolo a kamarádi a s tím spojené radosti a veselosti. Cítím, že tělo se hlásí o odpočinek a že dnes je to po právu. Hlava s ním souzní a na důkaz tělesného spojenectví mi občas zamotá ruce a zamlží zrak, abych už konečně ulehl. Ale nedám se, nemůžu jinak…

Je 22.46 hod. a já mám v dílně na stole hadry a mazadla a nářadí a na rukou šmír. A už ho mám i na nose a na tváři, protože jsem z celého dne venku rozhicovaný sluncem tak, že byť stojím v dílně jen v trenkách, je mi vedro. Je mi vedro zevnitř, neuchladitelné, žene mi skrz póry pot pod tlakem, tahle moje vnitřní tepelná elektrárna. Kapky stékají z čela na nos a tváře, lechtají, potvory, a já se po nich oženu rukou a zasviním si půlku obličeje šmírem.

Je 22.46 hod. a teď to musím všechno ještě uklidit. Ale sakra, tohohle jsem si nevšiml, to je ještě na čtvrt hodiny… Tak to chodí u mne v dílně po dlouhém dnu v sedle.

Je 23.03 hod. a já se trochu provinile, to že jsem sebou prostě neplácl a neodpočíval anebo si radostně neužíval, plížím domů.

Je 23.05 hod. a já se konečně doplížil ke vchodovým dveřím, tiše a rychle se jimi protáhl a vydechl úlevou. Už sebou mohu bacit na pelest. Teda jen co se vykoupu, vyčistím zuby zbývající z maximálního počtu, jímž mě příroda nikdy neobdařila a z něhož jsem další pozbyl, a z druhé strany tváře, z té vnější, vydrhnu patřičně agresivním prostředkem šmír, co mi ho tam dostaly kapky potu. Ale cítím úlevu, protože…

Protože je 23.05 hod. a já mám hotovo. Odstranil jsem všechny následky dnešního ježdění. Otřel jsem od prachu a promazal silikoňákem vnitřní nohy vidlice a tlumiče, otřel a namazal jsem řetěz, stáhl k rámu páskou ten debilní bovden, co mi po celý den vyhrával na nervy šílená sóla, stejně tak jsem starým pláštěm připravil o hlas zadní stavbu, do které zběsile až nenávistně mlátil řetěz, zvýšil jsem upínací sílu na jedné straně jednoho pedálu, seřídil zlobivé řazení a ještě udělal pár drobností. To vše a k tomu něco málo navíc. Po tom všem, co mám dnes v sedle za sebou. Proč tak pozdě? Protože…

Protože bylo 19.03 hod. a já právě přijel domů. Vyřízený. Takže trocha toho zevlování, než definitivně zaschne pot, zhltnutí večeře a pak druhé, protože venku s kamarády vyhládne, a pak další trocha zevlingu. Jednoduše řečeno najednou je deset, máte nafouklý pupek, jste vyřízení ještě víc, ale ještě jste se nesprchovali. A hlavně nesáhli na to kolo, co je tam někde v dílně…

Ale málo platné. Je 23.05 hod. a já mám kola připravená k další jízdě, i když šlo o drobnosti, které jsem mohl udělat další den. Nebo kdykoliv. Jenže tohle mám nastavené jinak. Kola musí být připravená k akci nejen proto, že zítra jedeme znovu, protože víkend jsme zatím sežrali jen z půlky – musí být připravená, i kdybych vyjel zase až za týden o víkendu. Nejsem profesionál placený za šlapání pedálů, čas na kolo si musím trhat po kouskách jako většina z vás – protože ho nikdy není dost. A není nic horšího než utrhnout si ho, třeba i nečekaně ho získat a pak přijít ke kolu a zjistit, že jsem po poslední vyjížďce něco neudělal. Na něco zapomněl. Že to musím udělat teď a že mě to bude stát i kdyby čtvrthodinu. Tohle se prostě nesmí stát.

Mám to tak dlouho a vím, že mám ještě co dohánět. Z jednoho rozhovoru se sympatickým Kanaďanem si totiž pamatuju, že on je ještě důslednější. Své biky vždy po podobném procesu postaví do dílny tak, aby směřovaly předním kolem ven, aby opravdu jen nasedl a vyjel, když najde čas. Ani vteřinu nazmar! Musím se ještě zlepšit. Nejsem vůbec dokonalý.

Prázdniny jsou před námi, tak honem do dílny, garáže nebo ložnice, podle toho, kde máte zrovna kolo, a dejte ho dohromady. Ať je na zítra zase připravené. Není čas ztrácet čas. Totiž.

A pak tam někde venku: Na zdraví!

Rudolf Hronza

oblast dotazu

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu