JSEM JEN…

18.8.2020

Není důvod, proč bych si to neměl přiznat. Proč to neříct přede všemi, když je to stejně vidět. Dost vidět. Jsem tu na tom světě už hodně dlouho. Opravdu dost dlouho. A můžu vám proto říct jedno. Běh roků vás zaručeně zklidní. Byly to bouřlivé časy v mládí, úplné zemětřesení, třesk před prahem dospělosti, ale pak si najdete své místo, uvelebíte se na něm, zklidníte. A najednou vámi prostoupí mír. Jsem tu na tom světě už hodně dlouho a přesně v takovém vyklidněném momentu rokůběhu si teď sedím v lese a přemítám.

Jsem tu rád, trávím tu spoustu času v klidném přemýšlení, a tak není divu, že se tu spolu občas setkáme. S vámi, s vámi, s tebou i s tamtím a tamtou i tamtěmi a oněmi. S bikery. Jsou vás poslední dobou plné lesy. Jsem tu, klidný a tiše přemítající, a vy, když mne míjíte, máte zrovna plné ruce a hlavu něčeho úplně jiného. Řídítek a jízdy. Jsem pro vás neviditelný. A to jsem si myslel, že už je o mně jisté povědomí. Vždyť jsou mne třeba plné knihovny, mezi cyklisty se o mně mluví pořád, o setkáních se mnou se vypráví u piva… Ale jo, je to tak, už tolikrát jste mě nepozdravili, když jste se kolem mne prohnali na kole. Svůj svého. Patříme k sobě, a stejně jste nebyli schopní aspoň pokynout. Moc to nechápu, ale něco o tom vím. Vyslechl jsem si docela nedávno dva bikery, co zastavili opodál a bavili se, jako by jim patřil les. Bez ohledu na vše kolem, i na mne. I když mě viděli.

„Ty vole, je to divný, lidi nezdravěj. Nechápu to. Jako včera. Já jedu na biku, von jede na biku, projedeme kousek od sebe, já hejknu s úsměvem ‚nazdár‘ a von nic. Tupě potí proti mně a nic. Ty vole, já ti nevím, co s takovejma. Úplně tu naší komunitu deptaj. A mně deptaj nejvíc.“

Jo, chlapečku, rozumím ti, ale co děláš ty teď? To samý. Nezdravíš. Někdy mě to tak naštve, že jak tam tak nenápadně sedím a rozmítám, trošku do projíždějícího strčím. Bez udání důvodu, abych tak řekl. Někdy chci lehce, ale dotyčný to neustojí a letí přes řídítka. A někdy chci víc, a tak ho normálně kopnu do zadního kola. Vší silou. Vyhodím ho ze sedla. Pak jsme opravdu kousek od sebe, když tam tak leží, z nosu mu teče červená, něco nesmyslně žvatlá, snaží se v jehličí nahmatat vyražený zub a taky se snaží nadechnout. A já na něj jen tiše koukám. Pak už chápu, že mě nepozdraví, ale seřve mě. Vyleje na mě nenávist celého světa. Svého světa tedy. Kopne do mě a odjede. I jeho krev mě u toho někdy ostříkne, ale mně to je jedno. Vydržím dost.

Někdy si takhle ležím a rozmítám v ještě větším klidu, takže fakt nejsem skoro vidět. Jede ti vám pár a jak je tak teplo a voní les a slunce laškovně chvíli lechtá a chvíli se schovává v korunách a meze jsou suché a prohřáté a taky voní a ona si povolí vedrem výstřih a taky voní, přijde to na ně. No jo, uprostřed stezky! A tak už nerozmítám, ale tiše přihlížím. Jo jo, je na co koukat, věřte mi, vždyť jsou mladí a evidentně je to baví, mají zápal pro věc. Ta krásná holka se o mně málem otře, ale nevšimne si. Uf! Dlouho nekoukám, jsou přece jen mladí, ale tohle v sobě budu mít hodně let!

Někdy jsem bůhvíproč vlhký, i když kolem mne se práší a je léto. To je stav, který si nedokážu vysvětlit, ale je to tak.

Často si mě ale bikeři všimnou. Sice taky nepozdraví, ale je mi to jedno, protože mezi námi stejně proběhne interakce. Jako by se přede mnou chtěli vytáhnout (možná jsem fakt známej, anebo se chtějí vytahovat před každým). Jako bych tyhle projíždějící bikery znovu a znovu vybízel k nějaké té taškařici, jakmile mne spatří – odrazí se, vyskočí, letí. Smykují přede mnou nebo se kolem mne snaží co nejrychleji zatočit, ohazují mne prachem, v který se časem sám proměním. S ohledem na můj věk. Anebo letí přese mne. No nekecám! A já si v klidu a spokojeně ležím a sleduju to jejich snažení a machrování.

Když jim to machrování moc nejde, tak zas udělám, o čem už jsem psal. Jo jo, zadní kolo, kopanec. No ano, a ještě se k tomu přiznám. No nezlobte se na mne, ale takhle se na kole nejezdí. Já jsem kliďas, ale čeho je moc… Někdo jim to naznačit musí, že by se měli v té technice zlepšit. Pepa Dressler jim to sice rve do hlavy furt, ale lidi sami jsou většinou povrchní, ač kamarádi v partě, do očí se navzájem chválí, jak to tomu druhému jde, a když ten dotyčný odjede k dalšímu pokusu, za zády ho pomlouvají. I to tu mám vysledované. Já kdybych chtěl mluvit, skončilo by hodně přátelství… Ale nechci. Je mi to jedno. Jsem lhostejný. Jejich věc. Vaše věc. Já chci mít čistou hlavu. Klid. Mír.

Ano, tak tohle přesně jsem já, a ještě se vám tu z toho vyznám. Klidně. Jste mi vlastně taky jedno. Úplně ukradení! Zmetek? Ale jděte, opravdu? Vždyť já jsem jen kámen na vaší oblíbené stezce. Oblíbený? Neoblíbený? Vyzývavý? Hravý? Zábavný? Nudný? Skvělý? Blbý? Zákeřný? Zavrženíhodný? Dobrák? Kretén? Slizoun? Šmírák? Nevím. Nemohu totiž za svou povahu. Žádnou nemám. Jen jsem. Můj charakter je pouze na vás. Tak do mě prosím zbytečně nekopejte a nezasypávejte mě hlínou, když si se mnou nevíte rady. Bude líp. Když budete chtít.

Rudolf Hronza

oblast dotazu

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu