Dříve nebo později to přijít muselo. Loučení hned dvou profesionálů, když na kariéře toho jednoho stála naše silniční cyklistika půldruhé dekády, a i ten druhý v uplynulém desetiletí významně přispíval k českým úspěchům, je citelná ztráta, nikoliv však fatální. Odchod Romana Kreuzigera byl ve hře již od začátku roku a nemusíme si nalhávat, že se bude nahrazovat těžce. A sbohem Petra Vakoče do jisté míry zaskočilo, ale není nic horšího než umělé protahování kariéry, když cyklista cítí, že už závodění na kole nemá co dát a ani od něj co brát.
Ani Zdeněk Štybar, brzy již šestatřicetiletý, nebo Jan Hirt, se neudrží v cyklistické Premier League věčně. Přesto ani v nejmenším nesdílím pohřební náladu. Výměna generací, to ano, ale není důvod hořekovat. Loučí se dva profesionálové, ale tři nové česká mužská cyklistika pro nadcházející sezonu získala v osobách Michala Schlegela (Caja Rural), Michaela Kukrleho (Gazprom) a překvapivě také teprve osmnáctiletého Matyáše Kopeckého (Novo Nordisk), který míří z juniorské kategorie rovnou do profipelotonu, podobně jako na začátku letošní sezony Mathias Vacek (rovněž Gazprom). Nemluvě o tom, že díky Tereze Neumanové, s níž jsme právě pro toto vydání vyrazili na společnou tréninkovou vyjížďku, opět budeme mít svoji zástupkyni v ženské World Tour. Takže proč skrývat hlavu do dlaní?
Jsou tu i další mladíci směřující k výšinám, loňský vicemistr Evropy Pavel Bittner, v Belgii se protloukající Čechoholanďan Tomáš Kopecký, starší bratr Matyáše, ve Španělsku Vojtěch Řepa, který se snad už zbaví zdravotních potíží, profesionální ambice mají také Petr Kelemen, Jakub Ťoupalík a stále i jeho starší bratr Adam nebo Jakub Otruba, o nichž se ve světě ví. Jejich možnosti už nemusejí být limitovány místem narození tak jako dosud. O české talenty je zájem mezi jezdeckými agenty, sami je oslovují, neb východní trh, a to s podivem, je stále ještě nedokonale zmapovaný. A protože v něm dosud nijak agresivně neloví nejvlivnější agentury, skauti tuší šanci. Každý by chtěl objevit nového Pogačara nebo Sagana. A to v dobách nástupu Kreuzigera či Raboně před patnácti lety zdaleka nefungovalo. Oni nebyli produktem systému, zatímco současní mladíci se stávají součástí toho standardního mezinárodního a je pouze na nich, zda se prosadí.
Jezdecký trh má své zákonitosti jako jakýkoliv jiný tržní mechanizmus, a tak se již delší dobu sám sebe ptám, jak je možné, že se celý jeden velký segment sportovního byznysu prostě hodlá smířit s tím, že několik dalších let nebude mít co zákazníkům nabízet. Narážím na neutěšenou situaci ve velobyznysu, kde kola nejsou a nejspíš ještě několik sezon nebudou, a Evropa na to nedokáže pružně reagovat. Je to možné v tržní ekonomice 21. století? Nebo sem všemocná ruka trhu nedosáhne? Proč by měla být zrovna kolařina výjimkou, nebo ji snad budou v neblahých důsledcích závislosti na asijské výrobě následovat i další odvětví?
Než se Evropa probere (pokud už skutečně není pozdě), přijměte naše rady s nadsázkou, jak přežít odklad nákupu kola a začněte si vážit toho stávajícího, ještě vám určitě dobře poslouží. A na dlouhé zimní večery se nechte inspirovat naší sondou do fenoménu deskových her s tématikou cyklistických závodů, které v digitální době možná překvapivě slaví úspěch a které jsme pro vás zmapovali, a některou z nich si zkuste zahrát.
Ono totiž to staré nikdy úplně nekončí, osvědčené se znovu vrací. A tak až zaklepe na dveře rok 2022, a do té doby se nad stránkami tohoto časopisu již nesetkáme, věřte, že to dobré přetrvá a nové přinese naději, navzdory všemu, co se kolem nás v této turbulentní době odehrává.
Hodně štěstí a příští rok opět, už popatnácté (!), na shledanou.
Kamil Hofman
Foto: Cor Vos
Přidat komentář