No a nejsou malá! Přituhuje. Nejen venku, ale i ve mně. Teda mně. Taky se říká, že mi začíná hořet koudel u zadku. Výzva #52xdoprace, o té je řeč. Jo, nějak jsem si nechal docela velkou porci na poslední chvíli. Už to tak někdy bývá.
O čem že to je řeč? Loni v listopadu mě po jedné jízdě (z mála) z práce na kole domů napadlo, že bych měl jezdit častěji. A že bych mohl. Mělo to ještě nějaké další souvislosti, každopádně se zrodila výzva, která dostala jasná pravidla (znám se, potřebuji je, abych mezi nimi nekličkoval dle potřeby – jsem zdatný improvizátor, když na to přijde). To základní bylo jet za rok dvaapadesátkrát do práce na kole. Vše jsem pro jistotu sepsal v úvodníku ve Velu 12/2020, abych získal veřejné soudce a cítil tlak. Tedy upřímně, omlouvám se, ale i kdyby ten tlak nakrásně byl, byl by mi jedno, tady jde hlavně a jen o to, aby člověk obstál sám před sebou.
Jet dvaapadesátkrát do práce na kole zní vlastně trochu směšně, ale když to máte 40 km nejkratší cestou (jeden směr) a k tomu další povinnosti a zájmy, a když víte, jak často jste dosud do práce na kole jezdili, už trochu přituhuje. Trochu dost. A pak vykoukne termín, k němuž měla být výzva naplněna, a najednou choroba a pak si klidně začne mrznout a padat sníh a… Prsa na scéně!
Začalo to přitom tak romanticky. Na konci listopadu. Noční jízdy s nudlí u nosu a kouřem u huby, který se vznášel ve světle svítilny na řídítkách ozařujícím vymezený prostor přede mnou. Nadšení a uspokojení z další a další kolonky v tabulce, při jejímž zaplňování mi mrzly ruce nebo nohy nebo obojí, nebo na mě pršelo, foukal vítr nebo jsem vdechoval vločky sněhu, a já ji přesto vyplnil. Skvělý pocit, když jsem ze sebe svlekl oblečení a bylo mi fajn. Mnohem lépe, než když jsem vylezl z vyhřátého auta bez nudle a s teplými končetinami. Všemi pěti, protože i ta nejmenší, pátá, je na kole na chlad docela citlivá. Docela dost, možná nejvíc, když ani do mrazu nepoužijete alobal, protože ten nepoužíváte ze zásady. Protože nechcete mít přirození zabalené jako svačinu, nechcete, aby vám připomínalo mastný řízek s chlebem jen proto, že bude chvíli trochu červené a prokřehlé. Však ono se ohřeje, způsobů je řada, že ano…
Bez ohledu na všechna protivenství jsem vždycky jezdil šťastný a s úsměvem. S úsměvem, který trval po většinu cesty a byl upřímný, přestože odborníci říkají, že takový trvá pouze tři čtyři vteřiny a pak přejde do úsměvu strojeného. Nesouhlasím. Ledaže by trvanlivost mého upřímného tlemení a z něj pak i šklebu byla spojena s mrazem… V autě či MHD mi takhle hezky nebývá. Vlastně mi tam bývá dost často nehezky. Prázdně.
Když jezdíte do práce autem, stává se z vás postupem času tupý autopilot. Nasednete, nastartujete, vystoupíte – a najednou si uvědomíte, že si z cesty vlastně vůbec nic nepamatujete. Stejně tak v busu nebo ve vlaku, tam snad jen nějaký příjemný kontakt. Cesta do práce na kole je pokaždé jiná, i když pořád jedete na kole a většinou po stejné trase. Tak to prostě je. Stejně jako to, že člověk nemůže nadávat na provoz, ale jen sám sobě, i to je změna. Na kole máte vše ve vlastních rukách a hlavě, v autě jste dost často vláčeni okolnostmi. Ale hlavně – zadek nesedí, zadek se hýbe! Nebude tudíž plochý (takovému se prý říká mrtvý, jak jsem se kdesi dočetl, a není hezký), ale pěkně vypracovaný. Jinými slovy děláte hodně sami pro sebe, pro své zdraví.
Každá taková jízda přinese nějaký zapamatovatelný zážitek. Hlavně ty první. První cesta a první kolonka. Já opravdu začal! Jedna z prvních jízd a hledání jiné cesty a bloudění. Jo, znám ten kraj, jenže byla černá tma a já měl pocit, že to velké světlo po pravé ruce je pořád Rudná, jenže ona už dávno nebyla. A já najednou byl ve vsi, v níž jsem nikdy nebyl. Čuměl jsem jak puk, jak kdyby mě někdo uspal a přenesl v čase. Snad se tu mluví česky… A najel jsem o 30 km víc. Brzce ranní probouzení se s krajinou, z pod opuchlých víček se rodící oči a vycházející slunce, tma a pak první paprsky, první mátožní lidé, co se ráno šli projít, proběhnout, šli do práce nebo z ní a brzkou ranní hodinou nevypadali jako běžný člověk, jaké potkáváte přes den. Lehce vykolejení. Anebo naopak souznějící ranním pohybem, tím, že toho dne zas nebyli líní a šli si tvarovat zadky.
Na jednu z cest si domluvíte dvě rande, každé na jiném místě, přičemž vám nedojde, jak moc jsou ta místa vzdálená. A je z toho rekordní délka a příjezd před půlnocí. Jindy dáte na předpověď, jenže pouze na lokální. Ujedete lijáku, aby vám po 15 km přišel v ústrety jiný, z protisměru, od domova. Taky lokální, ale v jiné lokalitě, na niž jste se v telefonu nepodívali. Bouřka jako kráva, slejvák jako svině. Otočíte, že v redakci přečkáte nejhorší, jenže tam už řádí onen lokální lijavec ve správné lokalitě. Ten, kterému jste tak pyšně ujeli. Zůstanete zavřeni na asi pětikilometrovém prostoru sucha, zkoušíte vyjet na různé strany a zase se vracíte, až přijmete holý fakt, že není úniku. Po takovém průplachu se pak snad pět dnů ani nemusíte koupat, navíc jeden nepozná, jestli se nepočůral, když už se mu najednou nechce… Jindy se s někým potkáte, zapovídáte, jenže jste s tím nepočítali, a tak jedete v černé tmě jen na blikačky. Což o to, vidět jeden je, ale bohužel nevidí – a tudíž vám nečekaná větev na cyklostezce vyrazí řídítka z ruky. A tak bych mohl pokračovat s každou další vyjížďkou. Jakože fakt!
Jenže najednou je prosinec a na jeho konci konec výzvy. A mně chybí těch vyjížděk ještě docela dost. Hodně dost. A to jsem si trochu šťouchnul do pravidel, protože konec měl přijít s prvním, a ne posledním prosincem. Našel jsem v nich skulinu, co jsem si tam snad i záměrně nechal. I tak bych v prosinci měl většinu cest do práce absolvovat na kole, čemuž prosinec není úplně nakloněn, a tudíž ani já najednou nejsem nakloněn prosinci. A to jsem ho míval rád… Ale jen co eliminuju knedlík v krku a poslední nudli, zakousnu se do něj.
Co když se mi to nepovede? Inu, umím přiznat prohru. Ale dokud nebude definitivní, neumím se s ní smířit, a tudíž o ní ani přemýšlet. Prostě to dám. No ale kdyby přece ne, je tu další rok. Jen za trest přidám čísla a zamezím si šťouchání do pravidel. A myslím, že si k tomu zas něco vymyslím. Ať člověk ví, že žije. Navíc účel byl splněn – tohle ježdění má vážně své kouzlo, které stojí za to si objevit. Ochutnat.
Ať tak nebo tak, mám radost, že hodně z vás se přidalo, soudě dle vašich e-mailů a zmínek. To bude hezkých zadků!
Těším se na vás v příštím roce!
Rudolf Hronza
Přidat komentář