INSTINKT LOVCE

před 2 týdny

Ale no tak! Neříkejte, že to nemáte stejně. Jednou za čas. Jednou za rok. Za dva. Aspoň krátký záchvěv. Hlavně zjara. Instinkt šelmy. Náhle probuzená touha lovit. Je to v nás, ve všech, a jen někteří to umí ovládnout.

Nemusíte být závodník, nemusíte trénovat systematicky ani efektivně, nemusíte mít cíle ani potřebu poměřovat se. Nic z toho. Prostě jen tak jedete krajinou jako vždycky, když najednou máte pocit, že „nohy vám jedou a plíce vám dýchají“, jak nesmyslně pojmenovávají své výkony právě vrcholoví sportovci. Jenže právě tak se teď cítíte. Nohy dupou do pedálů s neutuchající silou, nebolí, na displeji měřicího zařízení hledíte na neobvyklá čísla rychlosti na obvyklých úsecích. Jednoduše máte svůj den. Nebolí to. Letí to. Máte pocit, že dnes zvládnete cokoliv. Zkusíte se na rovince, kterou důvěrně znáte. Let! Věci okolo vás se stávají historií mnohem dříve než jindy a jsou jaksi rozmazanější. Vyšvihnete se na kopec, a tohle že kdy byl nějaký kopec?! Nabydete nevídané radosti. A nejen radosti.

Kořist! Počkat! Támhle na obzoru se někdo blíží! Dojíždím ho. Jiný cyklista! Je můj! Cítíte sílu a příroda je taková – posedne vás náhlá touha lovit. Je jedno, jestli kořist jede daleko před vámi do kopce či z kopce nebo se přidá z vedlejší pěšiny na tu vaši, jestli se zrovna spojily dvě trasy v bikeparku. Máte před sebou objekt, který se okamžitě stává objektem vašeho zájmu, cílem k zakousnutí. Netušící. Dupete do pedálů. Řežete zatáčky. Blížíte se. Otevíráte tlamu a na slunci se zalesknou krvelačné tesáky. Teď ho skolíte, zahryznete se mu do zátylku, roztrháte ho. Je váš!

Jenže! Nezapomeňte, že většinu svého života nejste šelma. Spíš se tak ploužíte. Chybí vám zkušenosti. Špatně si prohlédnete a odhadnete kořist. A to se vám nyní může vymstít. (Odpusťte, že vás přímo oslovuji, když ze mne hovoří vlastní zkušenosti.) Krev vám zakalila nejen oči. Oslepli jste, ohluchli, ztratili pojem o realitě. Viděli jste jen tu kořist a čerpali jen z toho letmého okamžiku, kdy jste byli tolik silní. Vše se tak nějak potkalo, ale… Do samotného dohánění dáte tolik úsilí, že když přijedete na úroveň dotyčného, krev z očí zmizí, realita se přihlásí a vám dojde, že život nebývá vždy fér. Na pozdrav vynaložíte poslední dech a začnete zpomalovat. Couvat. V tu chvíli sice vypadáte jako převelice slušný člověk, který pro pozdrav bližního udělá cokoliv, vydá se z posledních sil, ale vaše ego opět zmrzne. Tak to chodí.

„Nech ho, on přijde sám.“ Klasická formulka zkušených a další situace. Řekněme, že jsem vás podcenil. Že máte na víc. Že zvládnete pozdrav a potom ještě zrychlíte. Život ale opravdu nebývá vždy fér. Získáte náskok, kořist je zdánlivě skolena. Cesta se však najednou zvedne, realita se přihlásí o slovo, vám dojdou síly a tělo přes vaši touhu samo zařadí zpátečku. Z kořisti je vítěz. Nejenže vás dojede, ale s úsměvem zmizí v dáli. Tím svým nechutně stejným strojovým tempíčkem! Vám už bohužel nezbyl ani ten poslední hlt vzduchu, kterým byste ze sebe vyrazili ještě jeden pozdrav, abyste vypadali jako opravdu převelice slušný kus, který zdraví dvakrát pro jistotu, že nezapomněl pozdravit. Možná i místo úsměvu očekávajícího pochopení se dostaví jen trapné zacukání koutků upozorňující na to, že jste v posledním tažení. Že možná sotva dojedete domů a že byste možná ocenili, kdyby vás tahle ještě před chvílí kořist doprovodila a pomohla při případném kolapsu.

Samozřejmě se také může vše zkazit už v zárodku. Máte pocit dne D a že vám to jede, vyhlédnete si kořist, zrychlíte si… a z náskoku po půlhodinovém nasazení neukrojíte ani metr. Anebo dotyčného vítězoslavně a s výrazem nadřazenosti dojedete právě ve chvíli, kdy mu skončí odpočinková fáze mezi intervaly.

Při náhlých euforických pocitech návalu síly a nepřemožitelnosti je také dobré vědět, že nosič klame, že zdaleka není identifikátorem nízké výkonnosti, stejně tak ani tenisky či žabky. Že na trailu není určující cena kola, jeho zdvih ani bavlněné tričko a množství chráničů. Anebo že vaším nasazením vyhecovaný opilec dokáže neuvěřitelné věci – minimálně do vás třeba narazit a vzít s sebou k zemi. Prostě chcete-li lovit, neměl by vám chybět dostatečně vyvinutý instinkt a zkušenosti. Jinak budete i přes vřelý vztah k čerstvému masu žvýkat lupeny.

Proč to píšu? Ani nevím. To jen pár životních zkušeností mě vedlo k předchozím řádkům. Asi proto, že je jaro. Asi proto, že patřím do skupiny zvané kořist a lovci mě jednoduše baví. Už jen proto, že mě potřeba porovnávat se dávno opustila (pokud nejde o hec).

Že mám rád své tempo, svou cestu. A to nejen na kole.

Rudolf Hronza

oblast dotazu

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu