Ještě před sezonou to bylo vážné téma, ale jeho naléhavost jako by s každým dalším dnem letošní první Grand Tour zcela vyčpěla. Giro mělo splnit úlohu pokusného králíka v novém formátu třítýdenních etapáků, v němž je v každém týmu jen osm míst, což byla bouřlivě diskutovaná změna okrádající sportovní ředitele o jednoho z jejich vysílačkou řízených pěšáků. Jak se dalo předpokládat, byla to spíše bouře ve sklenici vody.
Řada expertů se zamýšlela nad tím, jak o jednoho muže chudší sestavy ovlivnily charakter závodění na Giru, a celkem jednotně došly k závěru, že nijak zřetelně. Možná ubylo hromadných pádů v jeho úvodu, nebo se alespoň zmírnily jejich následky, když na silnicích zbylo více místa pro méně početný peloton. Ale skutečnou zkouškou v tomto směru bude až o poznání hektičtější Tour de France. Dost možná byli direktoři opatrnější ve vysílání svých svěřenců do dlouhých úniků, protože by zvláště těm řídícím celky zainteresované v celkovém pořadí zbylo o jednoho méně na černou práci. A když pak někdo odstoupil nuceně, zůstávali ještě obezřetnější, neboť v sedmi nebo šesti už je zvládnutí Grand Tour a kontrolování závodu (na Giru stejně pouze relativní pojem…) mnohem složitější.
Větší vliv než na samotný průběh závodu ale mělo nové omezení na podobu nominací, tvorbu soupisek. Řada týmů si musela vybrat a nehonit dva zajíce zároveň, protože jen v osmi, když musíte dělit pomocníky mezi dva lídry s odlišnými úkoly, se špatně cílí na hromadné spurty a zároveň na celkové pořadí. Usazení na dvou židlích zvládl vlastně jediný tým – Bora-hansgrohe, který s Bennetem ovládl tři sprinterské koncovky a dokonce hned dva své zástupce dostal do konečné první desítky (Konrad, Formolo). Dvojnásobné okupování Top 10 se povedlo i dalším stájím (Astana – López, Bilbao, Sunweb – Dumoulin, Oomen), ale už bez spurterských choutek.
Obvyklejší vysvědčení pak bylo to, které mělo zapsáno -neprospěl- v obou kolonkách. Když to shrneme, z letošního Corsa rosa se vracela spokojená domů jen necelá polovina z 22 stájí a o opravdu úspěšném Giru jich může hovořit maximálně šest. Mitchelton-Scott a Quick-Step ovládly po pěti etapách, Sky, Sunweb a Astana doprovodily své závodníky na římské pódium a již zmíněná Bora. Když pohlédneme na soupisky většiny zbývajících, není se tomuto resumé ani co divit. Přijeli bez lídra na celkové pořadí i bez spurtera, případně vrchaře schopného zvládnout dlouhý únik v horské etapě (za celé Giro se ho podařilo dotáhnout až do cíle jen dvakrát, a to v úplném závěru, v 18. a 20. etapě). Příkladem absolutní bezprizornosti byla Kaťuša, která neměla ani žádného schopného únikáře a spoléhala se pouze na časovkáře Tonyho Martina, který však na Dumoulina, Dennise, Campenaertse a další specialisty v součtu obou chronometrů nestačil. A podobně nešťastné Giro prožily domácí druhodivizní celky Bardiani, Androni a Wilier, které však aspoň pravidelně vysílaly zástupce do úniků. Takřka polovina stájí buď vůbec na celkové pořadí nepomýšlela (zmíněné italské druhodivizní týmy, Kaťuša, Quick-Step, Lotto-Soudal, Israel), nebo o veškeré naděje dříve (Trek s Brambillou, UAE s Aruem, EF Educatuon First s Woodsem) či později (Dimension Data s Meintjesem a objevem závodu O´Connorem, Groupama-FdJ s Pinotem) přišla. Zato jiné stáje měly lídry hned dva. To je situace, která k atraktivitě současné cyklistiky nepřispívá. A na tom ani snížení počtu závodníků v týmech na Grand Tours bohužel nic nezměnilo.
Kamil Hofman
Přidat komentář