Divoká biková duše

před 2 týdny

připravil Honza Galla

foto Zuzana Dolinová

 

Říká si Zuzi Doli a na Instagramu ji najdete pod přezdívkou Wildbikesoul. Zuzka je mladá česká cyklistka a závodnice s hlubokým zájmem o architekturu a také o zemětřesení, pro kterou není evidentně nic problém. Pro pořádnou porci dobrodružství a nějakou kvalitní životní zkušenost je ochotna udělat skoro cokoliv. Třeba se v zimě projíždět na kole a natěžko Japonskem. I když, jak sama v rozhovoru přiznává, do země vycházejícího slunce se vydala spíše kvůli onomu zemětřesení. A evidentně si to užila, a jedno dokonce zažila.

 

Jak ses ocitla na kole v zimě v Japonsku? Prostě se to tak stalo. V srpnu to byl rok od prvního nápadu jet do Japonska. V tu dobu jsem byla na Novém Zélandu a právě tam jsem zažila své první zemětřesení. To byl důvod, proč mě napadlo, že se vydám do Japonska. Sledovala jsem letenky a čekala, až přijde ten vnitřní pocit, že teď je ten správný moment. Ale ten přišel až o rok později.

A proč ses tam vydala zrovna v zimě? Už na Zélandu jsem vyhodnotila, že pro jízdu Japonskem bude podzim dobrý čas, ale v práci se mi líbilo, a vykopala jsem se až na zimu. Nepočítala jsem se sněhem, a tak nějak si to uvědomila až těsně před odjezdem, což ale nevadilo. Věděla jsem, že si poradím, a když bude zima, musím jen víc šlapat. Koupila jsem si na místě péřové gatě, které mě vždy zachránily, když jsem zastavila. Když mi došlo, že pojedu v zimě, těšila jsem se o to víc, protože jeden z mých snů je právě jízda v hodně velké zimě. Japonsko je poměrně dlouhé, zima na jihu je mírnější, ale pro mě nepříjemná, protože je vlhčí.

Jaké byly tvé původní plány a jak moc se změnily? Jelikož se znám a tušila jsem, že se mi severní ostrov Hokkaidó bude líbit, a věděla jsem, že se mi z něj nebude chtít pryč, ušila jsem na sebe takovou boudu. Místo abych přiletěla i odlétala ze severu ze Sappora, což by nejspíše skončilo tím, že bych se na jižní ostrovy ani nepodívala, přistála jsem na severu a odlétala z jihu z Ósaky. Je jednoduché měnit plány během cesty, ale je zásadní držet si svou hlavní myšlenku. A tou bylo poznat Japonsko jako takové a způsob, jakým architektura a urbanismus řeší častý pohyb tektonických desek. Zároveň to také byla největší výzva, protože to byla jen čistá myšlenka, a já vůbec nevěděla, jak moc je reálné ji naplnit. Čekala jsem, že největším oříškem bude celková adaptace, překonání jazykové bariéry a pochopení kultury. Zároveň je ale Japonsko bezpečné pro samotnou holku. To dobrodružství mě láká, ale chci být zodpovědná. Když jsem dosáhla nejsevernějšího bodu Japonska, uvědomila jsem si, že jsem v zemi vycházejícího slunce ne až tolik kvůli jízdě na kole, ale spíše kvůli té architektuře, a proto jsem se rychle vrátila do Sappora, kde jsem měla kamarády, a začala řešit, jak bych tam mohla studovat, protože Japonci jsou dobří inženýři a už nějakých pár stovek let řeší problém, který mě zajímá, tedy zemětřesení. V jednu chvíli mi pak došlo, že nestíhám poznat úplný jih Japonska. Proto jsem nasedla na loď a jela to tam dolů prozkoumat. Tam, kde je to spíše tropické, více japonské a kde je více přírody.

Cyklistika je evidentně tvým druhým já, ale jaké jsi měla zkušenosti s vícedenními výpravami?

Měla. Sice jen z Evropy, ale spacák a nafukovací dětské lehátko mi během studia vystačily na toulání se především v zemích kolem Alp. Byla jsem taky ve Španělsku. Většinou to byly jedno- až čtyřtýdenní výpravy s tím, že v dané zemi jsem vždy měla nějakého českého kamaráda jako bezpečnostní pojistku, a vlastně i jako důvod tam jet. Jezdila jsem sama a večerní hledání noclehů, kde bych se cítila bezpečně, bylo vždy o nervy.

A teď v Japonsku? Japonsko? To byla lahoda! Poprvé jsem se nemusela vůbec ničeho bát. Kdekoliv jsem si lehla, spala jsem jak dudek. U rušné silnice, na lavičce v parku. Naprosto skvělé! Byla jsem skoro o hlavu vyšší než všichni chlapi kolem, tak jsem měla takový pocit nepřemožitelnosti.

Z příspěvků na Facebooku to vypadá, že sis se zimou poradila poměrně hravě. Je to tak? S podmínkami jsem se popasovala dobře, tedy hlavně na Hokkaidó, kde byla už opravdová zima. Naštěstí ale měla zpoždění, takže nebyla ani tak krutá a já se alespoň na začátku nemusela brodit sněhem. V den příjezdu do Wakkanai už ale byla vyloženě sněhová vánice a bez brýlí to nešlo. Ty jsem ale stejně neměla. Z plastových sáčků jsem si tedy vytvořila ochranu očí, protože sněhové vločky byly jak žiletky zasekávající se do očí. Baví mě hrát si na vynálezce, proto jsem pak měla radost z toho, že jsem problém hezky vyřešila.

Díky tomuto výletu jsem daleko lépe poznala své tělo a způsob, jakým funguje. Musela jsem se pozorovat a nalézt systém, jak si rozvrhnout jakýkoliv pohyb mimo spacák tak, abych nezmrzla. Hlavně tedy jízdu na kole. Také jsem se musela vyrovnat s nemocí zad, která mi byla diagnostikována před odjezdem. A nesmím zapomenout na japonské záchody. Ty jsou v zimě skvělé. Mají vyhřívaná prkénka!

Hlavní příběh jsem publikovala na Instagramu, což byl můj deník, ale záměně to nemělo ani žádný koncept. Především proto, abych nebyla tak snáze dohledatelná a aby mě nikdo nepříjemný neobtěžoval. Na kole jezdím, protože mě to baví, a ne proto, aby mě někdo obtěžoval. Navíc ještě k tomu se sexuálním podtextem, což mě naprosto uráží, a nejednou jsem takové zprávy dostala.

Připravovala ses na cestu už doma, co se výbavy týče? Výbava, kterou jsem používala do té doby po Evropě, byla nedostačující. Celková příprava se točila především kolem toho, jaký vzít stan, jaké brašny a jaký vařič a jak to všechno připevnit na závodní horské kolo. To jsem si vybrala proto, že moje další cesta vedla na Nový Zéland, který jsem si chtěla užít už bez brašen pořádným bikováním. Byl to oříšek mnoho brašniček namontovat na tak malý rám, ale nakonec jsem si našla způsob. A mohla bych mít i méně věcí, kdyby Japonsko bylo mou jedinou destinací.

Překvapilo tě něco na Japonsku samotném? Úplně vše. Vyrazila jsem na dva měsíce, a nic mě časově netlačilo. Ale obecně u mě platí pravidlo, že si dva týdny zvykám na způsob, jak a kde si vůbec nakoupit základní věci, po čtyřech týdnech už si připadám, že žiju jak místní, a po šesti už jako místní opravdu jsem. Jakákoliv cesta kratší než tři týdny je ztráta času a příliš drahá.

A naplnilo Japonsko tvé představy? Myslela jsem si, že to bude celkově náročnější. To, co jsem se tam za chvíli naučila, budu ještě nějakou dobu vstřebávat. A také jsem vděčná, jakým člověkem mě Japonsko udělalo. Každý si najde svou cestu. Cestování na kole je teď populární a některým chybí pokora. Já to vidím tak, že jsem stále jen vetřelec v cizí zemi, který se musí adaptovat.

Jak komplikované bylo jet v této zemi v zimě na kole? Byly tam upravené cyklostezky? Jsem z celoročního trénování v Česku zvyklá na ledacos, takže za mě to bylo v pořádku i na sněhu. Cyklostezky nevyužívám. Ale zase tolik dní, kolik bych ráda strávila na sněhu, to nebylo.

Hledat místo na spaní asi nebylo ve sněhu úplně jednoduché… Rovná plocha mi stačí. Byl začátek zimy, takže to se sněhem nebylo zase až tak drastické.

Jak ses dostala k mapě všech možných tábořišť, kterou jsi používala? A byla spolehlivá? 

Můj nový a dnes velmi dobrý kamarád mi dal dokument s označením většiny ploch, kde se dá legálně přespat, kterou jsem otevřela v aplikaci maps.me, a bylo to. Jednoduché a spolehlivé. Všechno to naprosto ulehčilo. Na začátku bylo těžké uvěřit, že na těch místech opravdu můžu strávit noc, ale přece jen udržuji pořádek a snažím se neobtěžovat a v chladném období stejně nikdo moc venku nebyl, komu bych vadila. V druhé půlce už jsem byla docela zhýčkaná. Také proto, že mi sami majitelé odpočívadel a informačních centrech doporučili a povolili přespávat na veřejných záchodech. To zní sice divoce, ale v Japonsku jsou čisté jako hotelový pokoj, je tam voda, elektřina, wi-fi a není tam tak chladno. Navíc v zimě nebyly moc navštěvovány.

 

Celý článek najdete na  v tištěné verzi nebo na www.alza.cz či www.floowie.com/cs/vpress/publikace

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu