připravil Marek Liška, foto Alis Lundová a Magda Jasinská
Věříte na osudová setkání? Alis a Magda, nyní již nerozlučná dvojice, se před pár lety náhodou seznámily v Austrálii a od té doby se jim daří společně cestovat životem. Až propletenost vzájemných přání a plánů pootevřela dveře velké roční cyklovýpravě skrz Střední a Jižní Ameriku.
Společný sen, na kterém holky tvrdě pracovaly v Kanadě, kde si zvládly na celou cestu vydělat dostatek prostředků, aby se nemusely zavazovat a mohly si prožít zcela svobodně svůj kus cesty z mexického Cancúnu až do Argentiny. Holky si stále šlapou svůj sen více a více na jih. Bez velkých plánů, s minimem informací a omezenou schopností komunikovat ve španělštině. I přesto vše berou s ohromným nadhledem, optimismem a snaží se vychutnat si každý doušek pestré cesty i kávy, kterou obě tak milují. Jak samy holky říkají: „Ať už cestujeme kamkoliv, cestování máme spojeno s velkou dávkou nezávislosti a svobody ve spoustě ohledů. A také je o situacích, kdy především improvizujeme, řešíme problémy, až nastanou, s minimálními prostředky, které právě máme k dispozici, což otevírá brány naší kreativitě a mnohdy i cestě k sobě samotným.“
Alis a Magdo, na kole toho máte už projeto každá dost, každopádně většina čtenářů o vás asi ještě neslyšela. Mohly byste se každá trošku představit? Obě žijete poměrně pestrý život v zahraničí a v České republice moc nepobýváte. Jaký razíte životní styl a co děláte?
A.: Někdy v roce 2009 jsem si řekla, že bych měla konečně zatočit se svým strachem mluvit anglicky. Firemní jazykový kurz se míjel účinkem a já v té době potřebovala ke svému dobrému pocitu – a hlavně v zaměstnání v mezinárodní telekomunikační společnosti – mluvit čím dál víc. Dala jsem výpověď, zrušila stavební spoření a odjela na roční cestovně-studijní pobyt do Austrálie, kde jsem mimochodem poprvé potkala Magdu. Po návratu domů jsem se vrátila do starých kolejí, pracovala, snažila se uspět. Touha po svobodě a poznávání byla ale stále silnější, proto jsem po půl roce odjela do Kanady a následně na Nový Zéland, kde ve stejné době shodou okolností pobývala i Magda. Už tenkrát jsem koketovala s myšlenkou na první velkou sólo cyklocestovatelskou výpravu mým oblíbeným Japonskem a přišlo mi jako dobrý nápad začít trénovat právě na Zélandu. Magdě se myšlenka cestování na dvou kolech po ostrově hobitů líbila, koupily jsme cykloprůvodce, pořídily nejdostupnější kola, zjistily, jak zalepit duši, a vyrazily na cestu kolem Jižního ostrova. Další rok jsem si splnila svůj japonský sen a během deseti týdnů projela na kole všechny čtyři hlavní ostrovy země vycházejícího slunce. Následovala opět Kanada, která byla tentokrát převážně pracovní a na jejímž konci byl odjezd do Mexika, a začátek naší téměř na rok plánované cesty po Střední a Jižní Americe. Je pravda, že v ČR posledních osm let moc nepobývám, mám ráda pohyb, změnu, poznávání, ale o to raději se domů vracím a ze svých cest se snažím přivézt ty nejlepší zážitky.
M.: Vyrůstala jsem v Havířově a už volba střední školy předznamenala, co mě bude v životě bavit a co budu vyhledávat. Studovala jsem hotelovou školu se zaměřením na cestovní ruch, takže jídlo a cestování se staly prioritou číslo jedna. Výdělek z první brigády padl na krosnu, spacák a stan. Následoval premiérový čundr a první stopařské zkušenosti za hranice, většinou do zemí bývalé Jugoslávie, které jsem si zamilovala natolik, že jsem se rozhodla chorvatský jazyk a literaturu vystudovat na vysoké škole v Brně. Po třech letech studia a dosažení bakalářského titulu s odřenýma ušima bylo jasné, že mnohem více než docházet na přednášky mě baví učit se a hledat informace přímo v terénu. Následovala téměř roční cesta do Austrálie, kde jsem si zdokonalila angličtinu a prostopovala se ze Sydney až do Perthu. Návrat do Česka a pracovní zkušenost pro korporátní společnost, která vyžadovala práci za počítačem osm hodin denně, mi daly možnost dostatečně vystřízlivět. Rozhodla jsem se dát svým toulavým botám volnost a odjela opět na jižní polokouli, tentokrát na Nový Zéland, kde jsem strávila rok a půl, začala pracovat pro menší rodinné podniky – a hlavně kde jsem s Alis podnikla první větší cyklovýpravu. Po návratu jsme se v Česku neohřály ani rok a už jsme znovu balily krosnu, tentokrát sbírat zkušenosti do Kanady, kde se nám během dvou let podařilo našetřit dostatek prostředků na cestu po Střední a Jižní Americe. Nevím, zda razíme nějaký konkrétní životní styl… snažíme se žít tak, aby nás bavilo, co zrovna děláme. Aby nám to dávalo smysl. A že se to zrovna neshoduje s tím, co nám nastavuje jako normu společnost, tím je ideální se netrápit.
Je to poměrně strohá otázka, ale každý má na ni svůj jedinečný pohled – a to svoje proč. Takže proč ze všech těch možností, jak můžete cestovat, padla volba právě na kolo?
A.: Kolo je pro mě dokonalým dopravním prostředkem. Nesmrdí, nekouří, nezatěžuje životní prostředí, je tiché, při správném zacházení nevyžaduje žádnou zvláštní finančně náročnou údržbu a je možné ho vzít téměř kamkoliv. Kolo je dostatečně rychlé, aby člověka dopravilo na místo určení, ale zároveň ne až tolik rychlé, aby nás, cyklocestovatele, připravilo o zážitek z pohledu do tváří lidí, o úsměvy, vůně a pár vět prohozených s kolemjdoucími, aniž by bylo nutné zastavit. Ráda se zaměstnávám myšlenkami, na které by při jiných způsobech cestování nebyla příležitost nebo čas. Přicházíme na stále nová a nová témata, řešíme a hledáme odpovědi na nejrůznější společenské otázky, na rozdíly mezi kulturami. Těší mě představa, že děláme něco prospěšného pro své tělo, posilujeme vůli, zkoušíme, co vše a jak jsme schopny na cestě zvládnout, bez čeho se obejdeme, poznáváme samy sebe. Člověk se také naučí žít velmi minimalisticky, protože cokoliv, co si do brašen přibalíme, nikdo jiný za nás do kopce nevytlačí. A úplně nejlepší na tom je, že můžeme sníst prakticky cokoliv a nemít kvůli tomu výčitky.
M.: Na kole zařadíte ideální rychlost, která vám umožní dojet během dne dostatečně daleko, na druhou stranu je pomalá natolik, aby vám na cestě neunikly podstatné detaily. Když cestujete autem, autobusem či stopem, většinou se přepravujete z místa A do místa B a to, co je mezi tím, jen prosvištíte. Na kole musíte projet i ty desítky a stovky turisticky nezajímavých kilometrů, vnímáte každý metr, každou osobu, kterou minete, nepřicházíte o oční kontakt a o možnost se s lidmi pozdravit a popovídat si s nimi. Cyklista je mnohem více exponovaný všemu a všem, neschová se před deštěm ani před lidmi. A nebudu tvrdit, že prožíváme jen samé příjemné dny, jsou i takové, kdy bychom byly radši neviditelné, protože té pozornosti je až přespříliš. Na kole si to prostě musíte vyžrat se vším všudy, to příjemné i to méně. Nevybíráte si jen to hezké, uhlazené a jednodušší. Získáte tak mnohem celistvější a reálnější obrázek o dané zemi a to je to, co nás baví a zajímá. Situace, které zažíváme, nás nutí pídit se dál po informacích, máme tak možnost nahlédnout do různých odvětví, a tím si rozšířit obzory. Např. proč s námi na hranicích stojí stovky Venezuelanů? Proč je v Ekvádoru oficiální měnou americký dolar? To, že při tom všem ještě pálíme nadbytečné tuky a chytáme bronz na slunci, je jen vítaný bonus navíc.
Na své cestě jste zhruba půl roku. A ještě minimálně půl roku vás čeká. To už jste nejspíš trošku sjeli vzorek na plášti a zabydleli stan. Kudy kam vaše cesta vedla a kam vás směřuje vaše mapa?
M.: Naši cyklovýpravu jsme odstartovaly v mexickém Cancúnu v půlce září 2017 a postupně si projely yucatánský poloostrov, který byl na začátek ideální, jelikož je to jedna velká rovina. Z Mexika jsme přejely do Guatemaly, kde už nás pořádně potrápily zdejší kopce a serpentiny, které byly mnohdy tak prudké, že jsme kola musely do kopců tlačit. V El Salvadoru jsme si užily jak pěkné pláže, tak malebná městečka v horách obklopená kávovými plantážemi. Honduras měl být jen dvoudenní rychlý přejezd, nakonec se protáhl na pět dní, a to nejen díky mým zatím prvním a prozatím posledním zdravotním problémům, ale také jsme se zrovna strefily do období prezidentských voleb, které doprovázely demonstrace a zákaz vycházení v pozdních odpoledních hodinách. Nakonec se nám ve zdraví podařilo přejet hranice s Nikaraguou, kde jsme na ostrově Ometepe strávily netradiční Vánoce na blátě, ač období dešťů mělo skončit už dva měsíce předtím. Příchod nového roku už jsme slavily na pláži v Kostarice. Panama nám nepřišla příliš zajímavá, proto jsme se rozhodly ji přeskočit. Kolumbie nás přivítala nízkými cenami, skvělým jídlem a neuvěřitelně přátelskými a pohostinnými obyvateli a také jsme se blíže seznámily s pohořím And, se kterým jsme v blízkém kontaktu doteď. Ekvádor byl první zemí na naší trase, kde jsme poprvé za celou dobu neslyšely slovíčko „peligroso“ čili varování, že je nebezpečné takto cestovat a jistým místům bychom se měly vyhnout. Naopak, Ekvádorci hrdě prezentovali svoji zemi, doporučovali spoustu míst k návštěvě a celkově na nás tato země působila moderně a kultivovaně. V Peru jsme byli více za turistky než za cyklistky, dopřály jsme si několik výšlapů do pohoří Bílé Kordillery a také 14denní odpočinek od kol. Když píšeme tento rozhovor, tak jsme právě vstoupily do Bolívie. Těšíme se na Argentinu, Chile a stále nejsme rozhodnuty, zda cestu ukončíme v Uruguayi, na východě Argentiny, nebo také někde úplně jinde.
Na Facebooku jste psaly: „Jedeme si svůj soukromý National Geographic, dokument snů, a hraje nám k tomu hudba…“, tudíž nemáte projekt zaštítěný sponzoringem, ani moc veřejně nesdílíte svou cestu na internetu. Jste tak zcela svobodné ve svém počínání a zároveň můžete mít klid na duši. Je to tak?
A.: Cestování máme spojeno s velkou dávkou nezávislosti a svobody ve spoustě ohledů. Nerady se zavazujeme, nechceme slibovat nebo se omlouvat sponzorům, fanouškům, když se něco nepovede, nebo v pravidelné dny jásat nadšením, když zrovna chybí pozitivní nálada. I to je jeden z důvodů, proč nemáme veřejný blog, speciální stránky a naše profily na Facebooku jsou stále soukromé. Zároveň nás ohromně těší pocit, že si těch spoustu měsíců dokážeme financovat z vlastních zdrojů. Byla to velká a často jediná motivace v době, kdy jsme pracovaly a připravovaly se na cestu v Kanadě. Ten pocit samostatnosti je k nezaplacení.
M.: Přesně tak. Sponzoring jsme od počátku zamítly hned z několika důvodů. Tím nejpodstatnějším by byla právě ztráta soukromí, narušení svobody, kterou nám život na kole nabízí. Nemáme zpáteční letenku ani datum, kdy hodláme ukončit tuto cestu, ani pevně stanovený cíl. Jsme zbaveny onoho stresujícího faktoru „že něco musíme“, a o to víc si můžeme užít cestu samotnou a zaměřit se hlavně na sebe. Nechceme nikoho kopírovat nebo předstírat, že jsme objevily Ameriku.
Má pro vás tato výprava přes Jižní Ameriku i nějaké hlubší duchovní poznání, nebo vás spíše uchvacovala tyrkysově modrá jezera pod pocukrovanými vrcholky hor?
M.: Tahle otázka krásně navazuje na mou větu v předešlém odstavci, a sice že se mnohem více můžeme zaměřit samy na sebe. Ono to dělá divy, najít si čas sám pro sebe, snažit se oprostit se od všech rušivých elementů. Zní to jako naprostá banalita, ale mnoho lidi toto nezná, jednoduše nemá čas se zastavit. Tahle cesta nám umožňuje tolik prostoru a podnětů na přemýšlení, až to někdy „bolí“. Navíc pohybovat se v prostředí, které nám je naprosto cizí, jiná mentalita, jazyk, kterému nerozumíme (obě dvě jsme vyjely na tuto cestu bez znalosti španělštiny), rozmary počasí či aktuálně vysoká nadmořská výška kolem 4000 m n. m., na kterou není naše tělo zvyklé, to vše přináší mnohá „poprvé“ a extrémní, často i nepříjemné situace, na něž taky často reagujeme extrémním chováním, které jsme u sebe navzájem nikdy nezažily. A tady začíná ta zábavná část: Buď si můžeme stěžovat, v jaké to náročné situaci jsme se ocitly, a vyčítat jedna druhé, proč je tak náladová. Anebo být vděčné za to privilegium, že se nám poodkryla taková zákoutí naší mysli, která by doma zůstala asi navždy zavřená. A ocitnout se v takovém rozpoložení někde v Andách, kde není Wi-Fi ani telefonní spojení, nejsou tam lidé a nejbližší stavení je na 50 km daleko, to jsou situace, kdy je člověk mnohem vnímavější ke svému okolí i sám k sobě, i kdyby nechtěl.
A co především na cestách vyhledáváte?
A.: To záleží na tom, kde se zrovna nacházíme. Jelikož obě milujeme kvalitní kávu, Střední, a vlastně i část Jižní Ameriky byla hlavně ve znamení objevování kávových plantáží a farmářů s ochutnáváním jednotlivých odrůd. Stejně tak bychom si neodpustily, kdybychom nevyzkoušely to nejlepší z místní gastronomie. Nevyhledáváme restaurace pro turisty. Naopak rády chodíme do jídelen, které navštěvují hlavně místní obyvatelé a kde je jídlo překvapivě levné, ale zároveň čerstvé a velmi chutné. Polední menu s polévkou, hlavním jídlem, nápojem a někdy i malým dezertem nás v Kolumbii nebo Peru vyšlo často jen na 28 Kč. V Ekvádoru jsme také poprvé ochutnaly např. pečené morče, v Peru steak z alpaky (domestikovaná lama, která se chová především kvůli produkci velmi kvalitní vlny), v Kolumbii nás uchvátila neuvěřitelně pestrá nabídka do té doby nepoznaného ovoce. Snažíme se nezjišťovat si o dané zemi předem příliš mnoho informací a nemít očekávání. Je skvělé doplňovat si v průběhu času informace o historii, umění, geografii, přírodě, původních obyvatelích, o tom, jak a proč se země a lidé v ní mění, jaké mají hodnoty. Nejednou jsme se utvrdily v tom, že informace, které nám podávají média o daných zemích, nejsou buď dávno aktuální, nebo ne až tak žhavé, či se o nich taktně mlčí. Stejně tak je zajímavé pozorovat, jaké předsudky a často vtipné poznatky kolují mezi místními o nás, cestovatelích a turistech z různých koutů světa. Chceme, aby naše putování bylo co nejpestřejší, takže často sjíždíme z hor k pobřeží a naopak, pokud to jde, vyhýbáme se rušným cestám, kombinujeme kempování nadivoko s ubytováním v hezkých, ale často i naprosto příšerných hostelech, které jsou zcela mimo českou (evropskou) úroveň snesitelného komfortu, kde často neteče voda, nefunguje elektřina a lidé jsou buď extrémně milí, ale jindy raději ani neotevřou, protože běží jejich oblíbený TV pořad.
M.: Já osobně se na každé cestě snažím trošku rozšířit znalost toho, v čem mám už základy. Tím, že se už 17 let pohybuji v oboru pohostinství, zajímá a baví mě místní gastronomie. Na Novém Zélandu, v Kanadě, ale i u nás v Česku jsem pracovala v kavárně s pražírnou, takže projíždět zeměmi jako Guatemala, El Salvador, Nikaragua, Kolumbie a podívat se přímo ke zdroji na kávové plantáže byl úžasný zážitek. Kvůli dobrému jídlu a kvalitní kávě jsme schopny přidat si spousty kilometrů a kopců navíc. Jinak obecně informace předem příliš nehledáme a nevyhledáváme. Dnes si lze načíst tisíce blogů od cestovatelů, co člověk, to názor, jiná zkušenost. Nechceme se nechat ovlivňovat názory jiných a vytvářet si předsudky o dané zemi ještě dříve, než vkročíme na její půdu.
Další osudy a názory děvčat si můžete přečíst v tištěné verzi nebo na www.alza.cz či www.floowie.com/cs/vpress/publikace
Přidat komentář