rozhovor
připravila Slávka Chrpová
foto Tomáš Homolka a Filip Ryba
Tak by se dal nazvat přejezd Filipa a Tomáše z Los Angeles do Houstonu. Nebo taky Jihočeský punk v Americe – dva potetovaní týpci, dvě silniční kola s čínskými dvoutaktními motůrky a jeden vozík v hlavní roli v zemi ne úplně přívětivé k cyklistům. To už zní trošku zajímavěji, neboť přejezdů Ameriky jsme v tomto časopise publikovali celou řadu. Tihle dva kluci vás ale opravdu nezklamou. Jejich čistá radost z jízdy, nekonformní přístup, kreativita, schopnost improvizace i technická zdatnost jsou tu okořeněny velkou dávkou humoru, který vás rozhodně nenechá chladnými. Doporučujeme také zhlédnout jejich film Walmart Cowboys na YouTube.
Krátce, jaká je vaše cyklistická historie?
Tomáš: Dřív jsem používal kolo jako tréninkovou metodu. Až předloni v zimě jsem spontánně odjel do Ománu. Měl jsem náladu jet do tepla a udělat si týdenní dovolenou na kole. Z Dubaje do Ománu. A v letadle jsem potkal holčinu, se kterou jsem se dal do řeči a vysvětlil jí, co hodlám podniknout. Oni mě pak na Instagramu s přítelem sledovali a bavilo je to. Později mě její partner, který byl manažerem nějakého sportovního týmu, kontaktoval s tím, že mě na rok 2019 přihlásil na BikingMana v Ománu. To je série závodů po celém světě. On mi vše zaplatil včetně startovného a letenky. Pojal jsem to ale trošku jinak než všichni ostatní účastníci. Ti valili bez spánku a jídla, jen na tyčinky a dvě balení ibalginu. To mi nedávalo smysl, já si udělal ohniště, na něm jídlo, pak jsem se šel vykoupat, jeden den jsem si šel zacvičit do fitka, co bylo po cestě… V tom fitku měli rotoped a organizátorovi jsem pak natočil, že mám nějaký problém s GPS, ale že pořád jedu. Svým přístupem jsem docela nadchnul organizátory. Letošní rok jsem si to už zaplatil sám, ale pořadatel mi dal slevu na startovném, protože věděl, že bude zase sranda. Normálně se to jezdí na gravel bicích, ale já tam přijel na časovkářském speciálu. Už jen tím jsem budil docela velkou pozornost. Dokonce se tam účastníci začali vsázet o peníze, jestli to vzdám první, druhý, nebo třetí den. Ti největší borci měli za únor najeto 3500 km, já sto třicet doma na válcích před televizí. Pro zajímavost: Ten první dal 1200 km za 48 hodin. Ale taky tam s nikým nekomunikoval, vzal si medaili, igelitku a odjel.
Filip: Na kole jsem začal jezdit asi před osmi lety. Ze začátku to byl jen koníček, ale postupem času se z toho stal životní styl a náplň sebe sama. Začínal jsem jezdit na dirtovém kole, na kterém jsem se naučil skákat a jezdit technicky. Později jsem zjistil, že mě hodně baví i samotné šlapání a pořídil jsem si endurové kolo.
Začátky byly hodně bláznivé, co se týče zranění. Teď zpětně si uvědomuji, jak malý pud sebezáchovy jsem měl. Ty první tři roky jsem měl asi čtyři výrony na kotníkách, jednou jsem ho měl dvakrát zlomený a dodnes v něm mám sedm šroubů, několikrát šitou pusu a nalomenou kyčel. Když jsem časem pobral trochu toho rozumu a uměl dobře jezdit, tak jsem se svoji partou ERcrew objížděl různé bike akce/závody a poznával stále více lidí, co se točí okolo kol, a zjistil, že kolo bude opravdu mým životem.
Další zlom byl před rokem a půl, kdy jsem začal pracovat jako bike messenger. Každý den rozvážím snídaně, obědy, květiny, dárky a vyřizuju za lidi, co zrovna nestíhají. V práci najedu cca 80 km. Den bez kola neexistuje!
Samozřejmě když jste na kole každý den a všechno se točí v životě kolem něj, začnete si říkat, je na čase udělat něco velkého, něco šíleného, co by jen tak nikdo nedal. Vtom přišel Tomáš se svým nápadem Walmart Cowboys. Díky, Tome!
Tomáši, vy sám skoro jako cykloturista nevypadáte, spíš jako kulturista, věnujete se tomuto sportu stále, dříve…?
Já se trošku míchám do různých sportů. A všude se snažím být alespoň uprostřed. I ty závody v Ománu jsem jel tak, abych byl alespoň uprostřed pole.
Jak vznikla myšlenka Walmart Cowboys a proč takový název výpravy?
T.: Potkal jsem Filipa, když mi dovezl jídlo jako kurýr, a začali jsme se bavit, že bychom mohli spolu něco podniknout. Walmart je velký americký řetězec. Měli jsme nápad pojmout celou akci opravdu co nejvíce lowcost. Tzn. koupit nejlevnější letenky (nakonec vyšly každého asi na sedm tisíc i zpět se třemi přestupy). Dále přijet do L.A. jen s malým batůžkem a vše si pořídit na místě ve Walmartu – kola, vozík, vybavení. A vtip byl taky v tom, že po výletu jsme chtěli věci ve Walmartu v Houstonu zase prodat. V prodejně jsme pak hodlali říct, že jsme na kolech ujeli dvacet kilometrů a že nás z nich bolí záda. A věřili jsme, že nám vrátí peníze. Na webu jsme také našli testy kol z tohoto řetězce, podle nich měla kola za sto dolarů vydržet hodně.
Jaká kola jste tedy nakonec koupili?
T.: To bylo trošku zamotanější. Po internetu jsme měli vyhlídnutá silniční kola a já celou dobu kontroloval, jestli jsou tam skladem. Ale když jsme pak přišli do opravdu velkého Walmartu, sdělili nám, že nemají ani jedno silniční kolo. Když jsme to rozporovali, že podle internetu je mít mají, nebyli k nám prodavači vstřícní a stále tvrdili, že nic nemají ani v dalších obchodech ve městě. Situaci jsme vyřešili tím, že jsme si koupili kola dámská, ale ta měla vzadu jen tři převody. Na nich jsme ale s vozíkem nevyjeli ani z L.A. Takže jsme měli dvě možnosti: buď to vzdát, což jsme nechtěli, nebo zkusit najít jiná kola. Při vracení dámských „speciálů“ v jiném Walmartu jsme si všimli, že na stěně visí dvě silniční kola. Tak to nám hlava nebrala, když nás prodavači ujišťovali, že fakt žádná nikde nejsou, prostě byli líní něco zjišťovat. Neměli jsme ani kola stejná, Filip měl nakonec trošku vyšší řadu než já.
Silniční kola jsem zvolil proto, že jsem naplánoval trasu jen po silnicích, ale… u El Pasa je buď highway, po které jsme jet nemohli, nebo sice široká, ale rozbahněná a kamenitá cesta. Jak jsme se s ní vypořádali, je nejvíce zřejmé z našeho videa, které najdete na YouTube. Viz blok.
Na tomhle úseku jste měli tuším spoustu defektů…
F.: Na 250 kilometrech asi čtyřicet defektů. Stále jsme lepili, ale pak už nám došly záplaty, proto jsme použili starou gumu, ale ta nám pak taky došla. Kus jsme potom museli absolvovat i s píchlým vozíkem, měl taky svoje duše…
To už nálada v našem týmu celkem gradovala. Problém byl v tom, že na některých úsecích byly rigoly zaplavené vodou. Měli jsme tendenci je obcházet, ale mimo cestu byly rostliny s trny a ty nám působily obtíže. Pak už jsme louže projížděli, ony byly fakt docela hluboké, v některých z nich se vozík skoro z půlky ponořil do vody.
Proč jste si zvolili pro svůj projekt právě Ameriku a proč právě z L.A. do Houstonu?
F.: To mělo celkem prozaický důvod…, prostě do L.A. byly v té době, kdy jsme je hledali, nejlevnější letenky… Trasu jsme pak upravovali podle reliéfu krajiny. Protože jsme jeli s vozíkem, který byl nečekaně těžký, volili jsme nejsnadnější cestu mezi oběma body. Vozík vážil asi osmdesát kilo.
To je skoro ta nejkratší vzdálenost, když chcete jet ze západního na východní břeh USA?
T.: Ano, to ale nebyl žádný záměr. Naplánoval jsem doma mnohem delší trasu, jenomže z gauče obýváku se to plánuje pěkně, skutečnost a naše možnosti pak byly jiné. Původně jsem trasu naplánoval na šest tisíc kilometrů…
Jak byste hodnotili cyklistiku v Americe?
T.: No hrůza. I šerifové byli na nás nepříjemní, kolikrát jsme jeli po krajnici, protože nebylo kde jet, a oni nás prudili. Za krajnicí byly odhozené skleněné lahve, objížděli jsme je – a to byl problém.
Pro mě osobně byla Amerika velkým zklamáním. Vykouzlí lidem úsměv na tváři tak první tři dny. Pak už to jde hodně dolů, a pokud někdo cestuje více než dva týdny, je už poměrně dost rozčarován. Mně vadil všude nepořádek a ta jejich zpomalenost bez náboje.
Ptali se nás: „Proč jedete na kole? Vy nemáte peníze? Chcete peníze?“ A my odpovídali: „To je sport, jízda na kole, cestování na kole.“ Pro ně to bylo něco divného. Ale tyhle nepříjemné dotazy nám kompenzovala pěkná příroda, kterou jsme projížděli mimo města. Ale v nich to byl očistec – všude provoz, infrastruktura nepřizpůsobená cyklistům, navíc s vozíkem. Každý na nás troubil.
Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěné verzi časopisu nebo v elektronické verzi na https://www.alza.cz/media/cykloturistika-2-2020-d5812920.htm
Přidat komentář