Možná si vybavíte, že sotva odstartoval dlouhodobý test GT Sensor, který mám dobrovolně a s radostí na starosti, hned v dalším Velu se objevila cedulka „Pro nemoc zavřeno“ a v následujících dvou vydáních náhradní testeři. Když se pak tenhle zajímavý trail bike mihl na našem facebookovém profilu, jak zase někde vyvádí, jeden ze čtenářů přidal do komentáře otázku, zda už je v sedle zpátky pan Hronza. Nebyl, pan Hronza toho totiž po nějaký čas nebyl schopen.
Nic vážného, to si jen takhle v rodině předáváte různé choroby, ty posilují, mutují, stávají se odolnějšími a ne a ne vás opustit. Týden, pak se týden dáváte dohromady, pak vás to sundá na 14 dnů, zase se dáváte dohromady a zase bum, takže když „to“ poněkolikáté odchází, máte lehkou obavu vyjet. Nechcete další comeback. Vyčkával jsem. Přes všechna předsevzetí, jak se tuhle zimu opřu do přípravy, abych si léto užil o něco lépe, jsem nikam nepospíchal.
Má to ale i svou světlejší stránku. Ještě nikdy jsem neměl tak připravená kola na sezonu jako letos. Klasika. Když nemůžete na kole vyjet, aspoň se v něm hrabete. Chystáte se na ten velký okamžik. Běžně kola moc nečistím, nemyju a už vůbec neleštím, jen u „pohyblivých“ součástek činím pravidelné výjimky, aby vydržely a fungovaly, jak mají, a prostě jezdím. Tentokrát? Kontrola, hadr, mazání, leštění. Pořád nešlo vyjet. Rozborka, důkladnější čištění a mazání. Stále nemůžu ven. Takže ostatní kola v rodině sem! A taky reflexní samolepky a trubičky do výpletů. Nejdřív jen halabala, o několik dnů později – stále neschopen pohybu – jsem si dal záležet a přesně je rozprostřel ve výpletu. A ještě pootočit gripy, aby hrály hru na souměrnost, přeměřit a posunout páky brzd na milimetr a desetinu stupně přesně, přemotat omotávku. Prostě zbytečnosti, které jinak neřeším, nejsem na ně háklivý, ale aspoň nějaký ten kontakt s kolem, že ano.
Tahle blbá doba chorob je specifická ještě něčím. Aniž byste o to stáli, aniž byste je vyhledávali, vytvoříte si snadno a rychle několik nových přátel. Vlastně je nemáte vůbec rádi a jejich společnost vám nedělá dobře, ale přesto s nimi trávíte čas. Hodně času. Všechen. Nemůžete jinak. Jsou u všech vašich prožitků. Umožňujete jim to dokonce přesto, že vám znepříjemňují život. Tu s nimi jdete do schodů a víte, že bez nich byste šli rychleji, jindy chcete popoběhnout a oni vás trochu zadržují, potom konečně můžete vyjet a oni opět nechybí. Zadýchávají vás svou otravností. Najednou se vám kvůli nim i váš tolik oblíbený dres přestává líbit, jeho design v určitých partiích vám vyloženě znechutí, někdy dokonce i zprůhlední nebo natrhnou, to když tomu přátelství dáte až moc velký průchod. V takovém případě vás možná dokonce zlomí a přimějí k přemýšlení o elektrokole.
Každý strůjcem svého štěstí, říká se, a k tomu patří i výběr přátel, kterými se obklopujeme. Já si během letošní zimy vytvořil hned celou partu takových, které nechci. Když si sednu nebo se předehnu, krásně se vyřadí jeden za druhým, snad ve snaze o ladnost a estetický dojem za deset bodů. Snad aby mě přesvědčili, že je mi s nimi dobře. Už víte, o jakých přátelích to mluvím. Ano, tukánci, varhánky, kožní řasy, madla lásky, jak kdo chcete. Tukové zásoby, mí břišní kamarádi. Myslím, že je mnozí taky znáte. Bez urážky.
Příroda mi ale začíná hrát do karet. Je tepleji, je déle vidět a já mám šanci tuhle nechtěnou bandu setřást v sedle, nechat je za zatáčkou, na nejbližším kopci. Je načase zase si své kamarády začít vybírat sám. Adieu, zimní nepříjemníci! I když vaše vytváření vlastně nebylo vůbec nepříjemné, konec je tu. Takže asi zase za rok, že…
Rudolf Hronza
Přidat komentář