Začátkem dubna jsem opouštěl Nairobi a směřoval dolů do Great Rift Valley v Keni. Byl to nádherný sjezd o 3000 výškových stop níže v prostředí bujné vegetace a scenérie západní Keni. Výjezd z údolí byl dlouhý, ale naštěstí ne příliš strmý, a dovedl mě k jedné z nejhezčích nocí mé cesty. Přespal jsem na pozemku chátrajícího koloniálního hotelu Tea Hotel v Kerichu majíce výhled na čajové plantáže.
O dva dny později (již v Ugandě) po překonání několika kopců jsem se ocitl na mém oblíbeném místě u vodopádů Bujagali falls. Nejsou zvlášť obrovské, ale je to spíše několik prudkých proudů vody tvořících skvělé podmínky pro rafting. Zde jsem strávil týden s mým bratrem Jasperem, pomáhali jsme renovovat místní školu za pomoci společnosti Softpower Education. Je to skvělý projekt, který převážně nejen za pomoci peněžitých darů od turistů, ale také jejich přiložením rukou k dílu dokázal zrenovovat již přes 30 škol v této oblasti. Více o tomto projektu se můžete dozvědět na www.softpowereducation.com
Příjezd do Kampaly, hlavního města Ugandy, mě zastihl již za setmění v blížící se obrovské bouřce, což bylo velice zajímavé. Zde jsem se setkal s Moresem z Malaria Consortium, ten mě vzal do největší ugandské nemocnice Mulago Hospital, kde MC financuje klinické testy v léčbě malárie. Oddělení, kde se tyto testy provádějí, je obrovské, ale přesto nacpané k prasknutí velice vyčerpaně vypadajícími matkami s dětmi. Spousta z nich měla za sebou dlouhou cestu, než se sem dostala se svými dětmi většinou na pokraji velice pokročilého stadia malárie. Obsahem těchto testů je podávat dětem (většinou ve věku 2–12 let) nitrožilně velké dávky různých roztoků. Procento úmrtí se tímto způsobem podařilo snížit, přesto téměř polovina dětí, které jsem tam viděl, boj s touto nemocí nevyhrála. Po tomto otřesném zážitku jsem tam ale viděl dvouletého vesele vypadajícího chlapce jménem Desire. Právě přišel na kontrolu po ukončení léčby. Před měsícem tento vesele vypadající chlapec který si hrál s matčinými klíči, bojoval s těžkým selháním většiny orgánů ve svém malém tělíčku a zbývalo mu již pouze pár hodin života. Naštěstí Desire bydlí kousek od Kampaly, a tak u něho byla rychle diagnostikována malárie a mohl dostat téměř dvojnásobné množství fyziologického roztoku proti dehydrataci spolu s normální léčbou antimalariky. Desireho reakce na léčbu byla velice rychlá a úspěšná, což se bohužel spoustě dětí nestane.
Následující den mě vzal Charles (zaměstnanec MC) do centra oblasti Mokono, které leží západně od Kampaly, kam bylo již doručeno 150 000 sítí proti moskytům, což pokrylo potřebu 85 % dětí do 5 let a těhotných žen v této oblasti. Tato oblast je tak vzdálená od nejbližší civilizace, že spousta dětí ještě nikdy neviděla bílého muže. Škoda, že jste nemohli vidět ten povyk, který způsobil můj příjezd! Jak jsem se mohl sám přesvědčit, sítě byly poskytnuty opravdu těm potřebným lidem, kteří pochopili jejich význam a naučili se je efektivně využívat. Bylo skvělé vidět hmatatelný výsledek mého snažení. Dosud se podařilo s vaší pomocí vybrat přes 8500 liber, za což se může doručit dalším 1700 sítí do potřebných oblastí.
Z Kampaly jsem se vydal do Rwandy kolem malebného jezera Bunyoni ležícího v západní Ugandě. Toto jezero je vlastně zatopený kráter posetý spoustou malých ostrůvků. Bylo to jedno z nejúžasnějších míst, jaká jsem zatím navštívil, i když trochu tento dojem kazí fakt, že na jeden z těchto ostrůvků jsou posílány nevdané těhotné ženy, aby zde zcela bez cizí pomoci byly ponechány svému osudu, což se vlastně rovná smrti.
Jízda severní Rwandou byla úžasná. Připadal jsem si jako na italské Riviéře. Byla to nádhera, která bohužel trvala jenom chvíli, neboť druhý den jsem přišel téměř o vše. Byl jsem zrovna v hlavním městě Kigali, když jsem se sobotního rána vydal zajet dolů do centra, abych si doplnil nějaké potraviny a provedl rutinní údržbu kola. Jel jsem zrovna z pěkného kopce, když těsně přede mě vjelo taxi. Myslel jsem si, že to je další z bezpočtu šílených řidičů, které jsem za svou cestu potkal. Tentokrát to ale bylo jiné. Nikdy jsem nezjistil proč, ale řidič z ničeho nic dupnul na brzdy tak prudce, že jsem neměl sebemenší šanci nějak zareagovat, a tak jsem téměř v rychlosti 30 mil/hod (48 km/hod) do něj narazil. Instinktivně jsem před sebe strčil ruce, které však prolétly téměř nepoškozeny zadním sklem, a tak zbytek pádu zbrzdil až můj obličej. Rychle jsem se zvedl a všimnul si, že je okolo mne spousta krve. Zkontroloval jsem si ruce a nohy, ale ty se zdály být stejně jako břicho relativně v pořádku. Naštěstí v autě za mnou jela jedna anglicky hovořící žena (Lucy) se svým řidičem. Když mě viděla, jenom na mě zírala a trvala na tom, že mě okamžitě musí odvézt do nemocnice. Chtěl jsem ještě posbírat kolo, ale Leo (řidič) už se mnou uháněl závodním tempem do nemocnice. V tu chvíli jsem si ještě neuvědomoval, že mi téměř celá brada se spodním rtem visí bezvládně dolů.
Do nemocnice jsme přijeli za méně než 15 minut a teprve ve vyšetřovací místnosti jsem se mohl prohlédnout ve zrcadle. Ani jsem nedokázal poznat sám sebe. Během 30 minut jsem už byl na sále, kde mi hodinu a půl pod celkovou anestesií vytahovali z úst kusy skla a sešívali tvář. Konečný výsledek je 22 stehů na tváři a dalších 15 uvnitř úst.
Adamovy předchozí zážitky najdete zde
Sice jsem nedopadl zrovna moc dobře, ale měl jsem ještěí, neboť jsem si nic nezlomil nebo nevyrazil zuby. Mohlo to skončit mnohem hůř. Také jsem měl štěstí, že za mnou zrovna jela v autě Lucy, s kterou jsem se mohl domluvit anglicky, vzala mě do nemocnice, kde mi pomohla s registrací, půjčila mi peníze na zaplacení nemocničního účtu a postarala se o mé věci, než jsem se probral z narkózy. Ve stavu, v jakém jsem nyní byl, bych se neobešel bez vydatné pomoci Richarda a Almy Johnsonových, kteří mě ubytovali u sebe před a také po této nehodě, vyzvedli mě z nemocnice, postarali se o kolo, krmili mě jako krále a zajistili mi kontrolu jejich přítelkyní Porsche, která je shodou okolností zdravotní sestra. V můj prospěch také hrálo to, že jsem měl nehodu pouze pár kilometrů od jedné z nejlepších nemocnic ve východní Africe. Chtěl bych tímto ještě jednou poděkovat Lucy, Richardovi a Almě za jejich velikou pomoc.
Dosud ujeto: 8671 km Vybráno pro Malaria Consortium: 8514,70 liber www.wheresadam.net
Nyní mě čekalo rozhodnutí co dál. Nikdy mi nepřišlo na mysl, že bych měl všechno vzdát a letět domů. Ještě před tou nehodou jsem se rozhodl, že kus cesty pojedu lodí po jezeře Tanganika, abych se vyhnul silnicím (řečeno velice nadneseně) v západní Tanzanii, které jsou v období dešťů velice obtížně sjízdné pro auto, natož pro cyklistu. U tohoto plánu jsem také zůstal, jen jsem nebyl schopen dojet k onomu jezeru na kole, a tak jsem musel použít alternativní dopravní prostředky, abych stihnul loď. Nakonec jsem jel autobusem, minibusem, náklaďákem a dokonce i na motorce (nějak se mi podařilo naložit si na záda veškerá má zavazadla i s kolem). Nyní jsem ve městě Kigoma, kde čekám na loď. Bohužel kolo je ve velice žalostném stavu, neboť obě řadící páčky jsou ohnuté, oba ráfky totálně rozhozené, chybí mi brzdová páčka a také přední vidlice má k hladkému chodu daleko. Také musím sehnat někoho, kdo mi za pár dnů vyndá stehy, ale co je hlavní, má jízda pokračuje dál……
Zůstaňte naladěni. Adam Wolley
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT