Absolvoval jsi etapový závod Okolo Maroka. Jaké byly jednotlivé etapy z tvého pohledu? Závod Okolo Maroka je zařazen do kategorie 2.2 mezinárodní cyklistické federace UCI, takže se ho mohou zúčastnit jen kontinentální profesionální týmy a národní reprezentace. Je opravdu náročný, a proto jsem ho nemohl brát jen jako tréninkový. Šest etap bylo víceméně rovinatých, avšak ztížených silným větrem. Zbylé čtyři etapy se jely v kopcích. Startovalo několik velice dobrých stájí – americký Team Type 1, chorvatská Loborika, ruská Kaťuša, jihoafrický tým MTN, či italsko-japonské Nippo. Silná byla samozřejmě i domácí reprezentace Maroka, stejně jako výběry Alžíru, Egypta a Tunisu. Můj tým Tusnad se chtěl soustředit spíše na hromadné dojezdy, protože máme dobrého italského sprurtéra. Já osobně jsem žádné ambice neměl a svými zkušenostmi z podobných závodů jsem měl být spíš pomocníkem a koordinátorem týmu. První dvě rovinaté etapy (170 a 195 km) jsem tedy rozvážel vodu, pomáhal sjíždět ztráty našich dvou lídrů staral se o našeho italského spurtéra, který byl pátý a čtvrtý. Ve třetí etapě, která již vedla členitějším terénem, se nám podařilo dovést Andreu Pinose těsně před cíl docela svěžího a ten ve spurtu obsadil třetí místo. Čtvrtá etapa byla královská. Čtyři vrchařské prémie, na horských pláních krutý vítr a peloton na trase 165 km rozdroben do velkého množství malých skupinek. Já začal hodně vzadu, protože od prvních chvil měl náš spurtér a další dva závodníci v kopcích znatelné problémy. Sportovní ředitel našeho týmu nakonec usoudil, že bude lepší, když pojedu své tempo a nechám Pinose a další dva závodníky svému osudu. Od 20 km jsem tedy vyrazil ke stíhací jízdě, což bylo díky větru a množství skupinek opravdu náročné. Ale jelo se mi skvěle a během 90 km jsem se skvělou jízdou v kopcích propracoval až do druhé skupiny. V cíli jsem byl z našeho týmu suverénně nejlepší, ostatní přijeli 15 respektive až 30 minut po mě. Pro jedno z našich byla etapa nad jeho síly a vzdal. V průběhu dalších etap jsem se tedy začal soustředit na své postavení v celkovém pořadí, ale tým mi moc nepomohl, a tak jsem v dalších etapách na větru opět něco ztratil. V šesté, poslední kopcovité etapě jsem se domluvil s vedením týmu, že zkusím zaútočit hned od startu a pokusím se vytvořit nějakou skupinku uprchlíků a náskok udržet až do cíle. Na třetí pokus (stálo mě to dost sil) jsem si nakonec vytvořil náskok, postupně ke mě přijelo dalších asi deset závodníků a taková skupina už měla šanci na úspěch. Ovšem většina mých spolujezdců v úniku měla jen kontrolovat skupinu, tedy pracovat jsem musel hlavně já. Jelo se mi ale dobře, takže jsem se staral o tempo a v kopcích jsem byl nejsilnější (vyhrál jsem jednu vrchařskou prémii a na druhé jsem byl druhý). Dvacet kilometrů před cílem začal peloton ztrátu radikálně snižovat, musel jsem tedy pracovat ještě výrazněji. Bohužel toho ostatní využili a postupnými nástupy mě doslova zlikvidovali. Nedalo se nic dělat, posledních deset kilometrů jsem jel odtržen těsně za skupinou a do cíle jsem přijel na desátém místě se ztrátou 15 vteřin na vítěze. Peloton se přiřítil nějaké dvě minuty po nás. Tato etapa mě vynesla na 25. místo celkově a na 8. místo ve vrchařské soutěži. Zbylé čtyři etapy byly opět rovinaté v silném větru, a protože mi tým opět nedokázal pomoci, klesl jsem až na 33. místo, které jsem si už v poslední etapě uhlídal. Po 1450 km jsem tak ze 120 startujících skončil třiatřicátý. Nic převratného, ale důležitější bylo, že jsem závod zvládl bez větších komplikací, relativně v pohodě, bez větší a znatelnější únavy. Prostě dobré přípravné kilometry. Horší pocit jsem si ale odvážel z dění okolo závodu. Nejprve mi hned po první etapě z hlídané garáže někdo ukradl z kola sporttester, takže celý závod jsem byl bez časových, kilometrových i kondičních informací (pominu-li finanční ztrátu). Ještě horší byl však přístup organizátorů, kdy mě po první etapě chtěli vyloučit ze závodu, protože jsem hendikepovaný… Že prý svým výkonem znevažuji image závodu a degraduji zdravé sportovce… Tak s tím jsem se ještě nesetkal. Nakonec musel zasáhnout až předseda mezinárodní cyklistické federace UCI Pat McQuaid, který pohrozil Maročanům rozsáhlými sankcemi. Vzali mě tedy zpět do závodu, ale každý den mi dávali najevo, jak se jim to nelíbí. A čím byly mé výkony lepší, čehož si samozřejmě všímala televize, která přenášela všechny etapy živě od startu do cíle, tím byl hlavní organizátor vzteklejší. Já to moc nevnímal, ale náš sportovní ředitel si s ním v koloně doprovodných vozů docela užil… Diváci byli úžasní, viděli mé výkony v televizi a chodili mi fandit k silnici a do cíle. To bylo příjemné, ale jinak mám spíš „smíšené pocity”.
Samotný závod byl navíc hodně nebezpečný. Arabští závodníci jsou zbytečně hodně agresivní, spousta strkanic končila hromadnými pády v pelotonu. byl jsem svědkem i několika pěstních soubojů v cíli. To do cyklistiky nepatří a v Evropě, v Americe či Austrálii jsem se s tím nesetkal. Tedy, závod byl fajn, ale jsem rád, že jsem to přežil bez úhony a příště už mě v Maroku neuvidí…
Jak se musí chovat cyklista mezi etapami, aby takto náročný podnik mohl absolvovat? Co jíš, piješ a jaké doplňky používáš během závodu v extrémních klimatických podmínkách? Nejdůležitější je šetřit energií, dobře regenerovat a správně jíst a pít. Odpočívat vždy, když je to možné, hodně spát a starat se o své tělo – strečink, masáže. Díky podpoře firmy Nutrend mám o výživu a pitný režim před, během závodu i po výkonu postaráno tím nejlepším možným způsobem. Vždy s sebou na závody vezu vše potřebné. Je toho hodně, ale pro mě je důležité jíst a pít během závodu produkty, na které jsem zvyklý.
Na jakém kole jsi závod absolvoval a co defekty na nepříliš kvalitních marockých silnicích? To byla má hlavní zbraň. Firma Duratec mi připravila na letošní sezónu opravdový klenot – nový karbonový rám na míru Duratec Cult CR3. Kolo je vybavené špičkovou sadou Sram Red a sedlem Prologó. Celková váha s koly Fulcrum Racing Speed XLR je 6,8 kg – tedy limitní váha podle pravidel UCI. Kolo je velice pevné a lehké ve stoupání, karbon navíc skvěle pohlcuje rázy nekvalitního povrchu, což zásadně oddaluje únavu při závodě. Důležitým faktorem je i spolehlivé obutí kol. Já jsem díky osvědčeným galuskám Tufo neměl během závodu jediný defekt a to se občas jelo na hodně „divokém” povrchu.
Byl jsi osloven pořadateli silničního mistrovství České republiky pro mládežnické kategorie v Benešově u Boskovic, aby ses stal patronem tohoto závodu, velmi významného z pohledu Českého svazu cyklistiky… Já si velice vážím každého, kdo na sebe vezme tu zodpovědnost a pořádá cyklistické závody. Vím, kolik to stojí práce a starostí, a jako závodník si toho nesmírně vážím. S organizátorem letošního mládežnického mistrovství, panem Řezníkem, se znám osobně, neboť jeho firma O.K. Bag je dlouhodobým sponzorem reprezentačního týmu hendikepovaných. Proto jsem samozřejmě rád přijal pozvání na prezentaci závodů, která se koná v úterý 13. 4. od 15 hodin v Benešově u Boskovic. V rámci představení závodu se s místními cyklisty a novináři zúčastním propagační vyjížďky po trase mistrovství. Pokud mi program dovolí, rád bych se 3. – 7. 8. osobně na domácí šampionát mládeže přijel podívat a povzbudil tak mladé adepty závodní cyklistiky.
Jaký je tvůj závodní program pro nejbližší týdny? To je těžká otázka. Profesionální starty řeším podle osobních pocitů a potřeb týmu na poslední chvíli. Rozjednány tak mám další etapové závody (Srbsko, Černá Hora, Řecko, Rusko), ale spíše než s týmem v zahraničí bych raději více závodil doma v Čechách. Takže se pravděpodobně objevím na startu Českého poháru v Pičíně 25. 4., poté možná 1. 5. na populárním pražském kritériu na Smíchově a určitě 15. 5. v Přerově na závodu Mamut Tour. Co se týče paralympijské cyklistiky, mým nejbližším startem bude až závod v italské Piacenze na konci května. A to je ještě hodně daleko…
(tz)
Související zprávy:
- Jiří Ježek – Nad dopisy fandů – 1. díl
- Rok s Jiřím Ježkem – část 2.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT