S krajinou si tu někdo dost ošklivě pohrál. Rozdrásal ji obřími drápy. Mezi mohutné masivy, co v našem dohledu dosáhnou i nad 3000 metrů, vyryl stružky údolí. Naštěstí. Tyhle krajinné jizvy jsou oázou, kterou si právě teď užíváme na kole ve třech – dva šlapeme, třetí sice má taky svá vlastní řídítka, ale jen se veze. Míříme pohodovou cestou po dně údolí Stubaital, výškově jen jemně oscilujeme okolo tisícovky a naším cílem je dojet pod Stubaiský ledovec.
Když se někam hodně těšíte, ale pak se přiblíží termín a vy zjistíte, že předpověď počasí není vůbec dobrá, můžete propadnout zmaru. Anebo to taky jako my prostě jen přijmout s tím, že pozitivní na tom všem je, že můžete být překvapeni už jen příjemně. A to se taky stalo.
Každopádně na začátku naší výpravy jsme věděli, že se z tepla a slunce přesouváme někam, kde první den bude jen o trochu méně teplo kvůli vyšší nadmořské výšce (bydleli jsme zhruba v 1000 m), ale pořád slunce, ale na další dva dny našeho pobytu se zatáhne a přidá se déšť. A tak jsme podle toho plánovali.
Emičce jsou dva a půl roku, takže platí, co tak rád opakuji, protože mi to přijde rozumné: kamkoliv jedeme s koly, nejedeme tam honit kilometry. To by sice bavilo nás, ale ji jen chvíli, pak by trpěla. Ideálně tedy dopolední výlety kombinované s jinou odpolední zábavou a kolo nutně nemusí být každý den.
S ohledem na počasí nám bylo jasné, že ve Stubaitalu musí kolo přijít hned první den, protože kdo ví, jestli to pak na něj ještě bude. Nejen s ohledem na místo ubytování byla volba snadná a jasná. Při plánování jsme zjistili, že tu pro letošek byla otevřena nová Stubaiská cyklotrasa 19, v jejímž popisu je řečeno vše, co by nás mohlo zajímat: dobrý povrch, tedy asfaltové úseky a šotolinové cesty, trasa je navržena tak, aby se na kole do údolí mohli vydat malí i velcí bez větší námahy, a je obzvláště vhodná pro rodiny s dětmi, protože nabízí atraktivní zastávky. No jéje, sem s ní!
Patnáct tam, patnáct zpět
Za cíl dne jsme si dali dětský park Klause Äueleho s restaurací, pumptrackem, houpacím lanem, rozsáhlým dětským hřištěm, potokem a dalšími atrakcemi. Do Stubaiského údolí jsme přejížděli z naší předchozí destinace, z Korutan (reportáž najdete zde). Tam jsme hned první den plány přepálili, tady jsme se nechtěli dopustit stejné chyby. Od našeho penzionu v Medrazu to do parku bylo 15 km s převýšením 280 m. Dojedeme, pohrajeme si, najíme se, uvidíme, co dál.
A viděli jsme. Trasa z většiny vede mimo provoz, loukami a na pokraji lesů, kopíruje tok řeky Ruetz, často projíždíme malé vesničky nebo třeba centrem městečka Neustift im Stubaital, příležitostí k zastávce tu je hodně. Pestrá je ale i profilem. Zapomeňte na nudné roviny jak v Polabí, jsou tu kopečky, co rozbolaví stehna, zrychlí dech, zvýší tep. Za odměnu pak zas pohodově klesáme. Je to moc příjemná záležitost. A ty výhledy na masivy kolem nás! Tohle se prostě nikdy neokouká, tohle oblaží pořád stejně intenzivně. Vždyť tam někde kolem nás, nad námi, je to jeden velký ledovec.
S ohledem na malou vzdálenost cíle ale nestavíme, vyjma pár okamžiků pro fotku. Změní se to na dohled dětského parku Klause Äueleho. Je kousek, jenže nás zláká říčka. Boty dolů, hurá do ní. Hrát si s vodou, házet kamínky. Přece proto, že tak hezky žbluňkají. Pak rychle do parku. Prolézačky, lávky, lana, skluzavky, tohle není dětský park, ale dětský ráj.
O slovo se přihlásí žaludky. Při čekání na oběd padne definitivní rozhodnutí dodržet plán A. Kola necháme zamčená u restaurace, pokračujeme pěšky. Kousek od nás je zastávka autobusu, který máme díky kartě Stubai Super Card, co jsme ji dostali na ubytování, zdarma. Nevím už, jestli to bylo pět nebo šest zastávek, nicméně to nebylo daleko do naší cílové stanice Grawa Alm. A z ní příjemnou, odhadem pětikilometrovou procházkou nejprve k vodopádu Grawa Waterfall. Z velké výšky se tu po skále a kamení řítí řeka, pod vodopádem se dá posedět, obdivovat přírodu, nechat se osvěžit vodní tříští i chladným vzduchem.
Pak pokračujeme po stezce WildeWasserWeg spolu s vodou, sejdeme o dvě zastávky busu níže. Vlastně by bylo skvělé dát si tuhle stezku celou, vidět na ní ledovce, jezera, vodopády. Ale to asi až jindy. Teď nám ke štěstí stačí říčka a kameny kolem ní. Ano. Protože tak krásně žbluňkají. Emička je ve svém živlu. Stojí v ledové vodě po kolena snad hodinu, házíme oblázky, stavíme hráz i malé mohyly. Má to vlastně snadné, holčička naše. My chceme vidět co nejvíc, ona je maximálně spojená na metru čtverečním.
Při čekání na autobus, co tu jezdí v pravidelných intervalech, zajdeme pohladit krávy na pastvinu. Svezeme se, odemkneme kola a čeká nás stejná cesta domů.
U večeře, po které zajdeme na hřiště u penzionu a taky nakrmit místní králíky, máme jasno. I kdyby teď začalo pršet, už tohle je alpský den, pro který stálo za to sem jet.
Den chůze
V noci sice pršelo a předpověď ukazovala lehké ochlazení, ale i druhý den nakonec vyšel perfektně. Na plánech tak nic nemusíme měnit. Do auta hodíme kočárek, protože to bude víceméně celodenní výprava, autem popojedeme pár kilometrů do Fulpmesu k lanovce Kreuzjochbahn do pohoří Schlick 2000 a necháme se díky kartě Stubai Super Card opět zdarma vyvézt do první stanice. Odtud pokračují dvě lanovky. Ta na Kreuzjoch (2105 m) není v době naší návštěvy v provozu, podíváme se tedy trochu níž tou druhou.
Začíná pršet. Kouzlo téhle horní zastávky spočívá v tom, že dolů vedou velké tobogány, uzavřené skluzavky. Chvíli jdete, chvíli se kloužete. Zábava pro větší děti, Emička je na tohle ještě jaksi nedorostlá (výškový limit). A tak se rozhlédneme, uložíme místo do paměti, že třeba za pár let, a vrátíme se lanovkou k prostřední stanici.
Vítá nás tu (vedle možnosti dobře se najíst) trpaslík Bardin a jeho stezka Stubai Tree House. Stezka Stromový dům. Vede lesním areálem o rozloze téměř 5000 m², je snadno přístupná i pro kočárky a cesta po ní tam a zpět trvá dle průvodce zhruba dvě hodiny (nejedná se o okružní trasu). A najdete na ní sedm trpaslíkových stromových domků. V každém si děti mohou pohrát, přičemž témata se mění – jednou se dá koukat dalekohledem do údolí, podruhé vyluzovat zvuky z různých předmětů, potřetí lézt pořád nahoru a klouzat dolů. Stezka možná trvá dvě hodiny, ale připočtěte podle mě klidně i půl hodiny, hodinu v každém domečku. Takže ve finále je z toho celý den.
My jsme to ale udělali trochu jinak. Šli jsme jen tam a ne zpět. Opustili jsme stezku Stubai Tree House a pokračovali jsme dál směrem na Neustift im Stubaital. Napojili jsme se na červenou turistickou cestu Sunnenseit‘n Weg. Vede po slunečné straně pohoří Schlick 2000, houpe se v nadmořské výšce 1250 až 1350 m a spojuje obce Neustift a Fulpmes, dlouhá je přibližně 8 km. Čeká na ní parádní atrakce – most Hängebrücke Sonnenweg. A je celkem pohodově zvládnutelná s kočárkem, obzvlášť pokud je tento trochu terénnějšího ražení. Což ten náš je.
Jsme u visutého mostu, co trochu bere dech. Klene se ve výšce až 110 metrů, houpe se, pod námi jsou špičky stromů, pod nimi zurčí potok, máme tu výhled na naši cílovou obec dne, Neustift, třetí největší obec v Tyrolsku s druhým největším vesnickým kostelem z 18. století tamtéž. Ještě lepší výhled na ni nabízí vyhlídková plošina u vstupu na most. Jo, kocháme se, i když nám výšky někdy nedělají úplně dobře. Ale tady je to moc fajn.
Tolik fajn už ale není předpověď, blíží se vydatná sprcha, a tak kochání, ač nechceme, zkrátíme a pokračujeme v cestě. Nejkratší variantou je držet se červené, což děláme, takže taky zjistíme, že tady už je to s kočárkem celkem boj – docela prudký spád podél potoka, velké kameny. Emča si naštěstí zrovna vybírá své spánkové okno, takže netuší, jak s ní taťulda manévruje nad srázem. Možná dobře, spíš ale škoda, protože jak ji znám, měla by z toho bžundu.
Vkročíme do Neustiftu, otevřou se nebeská stavidla, spustí se silný liják. Autobus jede zhruba za 15 minut, což je tak akorát blbej „timing“ – nejbližší přístřešek je jednoduše sice na dohled, ale pořád dost daleko na to, aby mělo smysl jít se schovat. A tak stojíme a mokneme. No a co. Řidička autobusu se na nás usmívá s pochopením. Opět pochválíme Stubai Super Card, díky které máme jízdné vyřešeno.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Na ubytování jsme celkem brzy, jenže kvůli lijáku můj druhý soukromý – klidně řekněte sobecký – plán padá. Včera jsme na kole před Neustiftem sledovali spoustu paraglidistů, co se snášeli k zemi z hory, balili padáky a zas mířili nahoru lanovkou. A právě tahle lanovka (Elferbahn) vozí nahoru i bikery a pod ní vedou dolů dva červené traily (EinsEinser Trail a ZweiZweier Trail), co jsou podle fotek hodně dobré, náročnější a slibují na zhruba čtyřech kilometrech délky každého z nich spoustu zábavy – North Shore sekce, dropy, lávky, wallridy. Ach jo! Snad někdy příště…
Teplá sprcha, později i jídlo, pohrát si na hřišti, když déšť chvíli ustane, nakrmit králíky, těšit se na čtení, místo toho usnout.
Byl to výživný, ale nádherný den. Další tady.
A zas ta voda
Předpověď není úplně dobrá, ráno je zataženo, ochladilo se. Navíc už dnes odjíždíme, takže kola s trochou smutku zůstanou nevyužitá v autě. Náhradní plány se ale tady ve Stubaitalu vymýšlejí tak snadno! Je tu spousta možností. Před zpáteční cestou tak stavíme v blízkém Miedersu a lanovkou Serles (díky, Stubai Super Card, zas zdarma) vyrážíme do stejnojmenného parku v 1600 m n. m.
Kvůli počasí tu dnes skoro nikdo není, z čehož máme my, co víme, že není špatné počasí, jen špatné oblečení, jednoznačný zisk. V dlouhých umělých korytech tu teče voda, běháme od stavidla ke stavidlu, regulujeme její tok, kloužeme po skluzavce, kladkovým systémem dopravujeme v kyblíkách písek do prvního patra domečku, odkud ho zas posíláme dolů skluzavkou, dole pákou roztáčíme přepravní pás. Když jsme suroviny přepravili dost a dost, u blízkého jezírka pozorujeme pulce, co jsou jich tu tisíce, házíme kamínky (jasně, krásně žbluňkají), pomocí lana se přepravujeme na voru na druhý břeh, dáme procházku, pískoviště.
A pak tam Emču necháme s dětmi, co jejich jazyku nerozumí, ale stejně je jim spolu dobře, lehneme si na velká dřevěná lehátka a jen tak tiše koukáme do údolí pod námi a na masivy kolem nás. Je to nádhera. Tady není potřeba mluvit, tady není potřeba ptát se, proč tak rádi jezdíme do Rakouska. Tady stačí ležet, dýchat, koukat kolem sebe, aby člověk dostal odpověď.
Po obědě na rozloučenou míříme sice ke stanici lanovky, ale kabinkou se dolů nepojede. Ne, ne, ne. Na bobové dráze jsem ještě nejel, ale takhle dlouhou a místy strmou jsem ještě neviděl – je dlouhá 2,8 km a výšková tráta činí 640 m, což z ní dělá nejstrmější alpskou „bobovku“. Jo, nahoře trochu buší srdíčko, vždyť mám na klíně ten náš 2,5letý poklad. Ale je to krásná tečka za naším pobytem. Navrch s fotkou na památku, co si lze dole zakoupit. Kvůli ní už jeden nezapře, že se místy trochu bál. Vykulené oči hovoří jasně.
Že to nebyla cyklistická dovolená?
Tuhle otázku mi klidně můžete položit. Na kolo jsme vyrazili jen jednou. Do plánů vstoupilo počasí. Ale i tak ji jako cyklistickou bereme. Až bude dcerka větší, kola asi přibude, teď na ni a její potřeby bereme ohled, to je naše priorita. Už nás pak taky méně ovlivní počasí. Tím, že jsme si rakouský týden rozložili do dvou etap, tedy lokalit, jsme kola užili tak akorát. A že ho ve Stubai nakonec bylo méně, jsme vlastně jen uvítali – tohle místo nabízí tolik vyžití, až přemýšlíme, jestli příště nedělit, ale nestrávit jeden týden na jednom místě. A možná právě tady. Protože tu bylo nádherně. Stubai umí zůstat v srdci.
Rudolf Hronza
Foto: autor a Eva Svobodová
PRAKTICKÉ TIPY
Stubai a kola
Když otevřete průvodce cyklistickými trasami ve Stubaiském údolí, uvidíte klasické barvy tras od nejlehčí zelené přes modrou a červenou až po nejtěžší černou. Nejde ale o klasické traily, síť cyklistických tras je tu koncipována jinak. Řada tras vás dovede na vrchol k nějakému cíli, typicky horské chatě, a stejnou cestou vrátí zpět. Jiné vás protáhnou úbočími masivů v okruzích. Z převážné většiny se pohybujete po lesních a polních cestách. Náročnost tu nevychází z povrchu či sjezdů, ale z fyzické obtížnosti. Nečekejte tedy síť bikeparků s lanovkami a tvrdé traily, ale trochu jiné cyklistické zážitky. Za mne je to jedině dobře, asi bych si ani nepřál, aby jedno údolí bylo jako druhé. Tady si můžete užít dechberoucí výhledy, klidnější výlety, co je spojíte třeba s dobrým jídlem. Protože tu vaří skvěle.
Jeden bikepark ale ve stubaiském údolí najdete. Obsluhuje jej lanovka Elferbahn, pod ní vedou dolů dva červené traily, EinsEinser Trail a ZweiZweier Trail, každý dlouhý okolo 4 km.
A tak se tu vlastně rodinná dovolená s kolem nabízí – s menšími dětmi můžete vyrážet údolím po nové Stubaiské cyklotrase 19 či po dalších zelených a modrých trasách, s většími či sami zvýšit obtížnost. Anebo se jako rodiče, co chtějí víc endorfinu, vystřídat v bikaparku. Ale s jedním rozhodně počítejte – s tím, že když odložíte kolo, užijete si Stubaital stejně skvěle.
Cyklotrasa Stubai Radroute 19
Otevřena byla loni v říjnu, letos tak zažívá svou první sezonu. Vede od obce Schönberg až k horské chatě Doadler Alm v osadě Falbeson, projíždí nejen přes pět obcí v údolí Stubaital – Neustift, Fulpmes, Telfes, Mieders a Schönberg –, ale také kolem spodních stanic lanovek a řady volnočasových atrakcí ve zdejší oblasti. Navíc lze cyklistický výlet snadno prodloužit až do Innsbrucku nebo přes Brennerský průsmyk dále do Itálie. Díky průměrnému stoupání pouhých pět procent je tato cyklotrasa vhodná pro jezdce všech věkových i výkonnostních kategorií.
Karty, co je dobré rozdat
Chystáte-li se do Stubaie, je dobré vědět o třech kartách. Ta první se jmenuje Stubaier Guest Card a dostanete ji zdarma při check-inu od ubytovatele. Nabízí slevy či třeba bezplatné využití autobusové linky Stubaital v rámci údolí, bezplatné využívání některých parkovišť a podobně.
Kartu Stubai Super Card získáte ve vybraných, partnerských ubytovacích zařízeních. Zahrnuje širokou škálu služeb včetně bezplatného využití lanovek (jedenkrát denně), veřejné dopravy, vnitřního a venkovního bazénu.
Třetí možností je Stubai Card, která se vyplatí, pokud chcete zůstat déle nebo aktivně využívat možností Stubaiského údolí. Platí týden, stojí 99 eur a je alternativou ke Stubai Super Card s podobnými výhodami.
Pro pěší
Pokud vás lákají pěší výlety, Stubaiské údolí a hory kolem jsou protkány sítí tematických tras. Praktická je „wanderkarte“, mapa s trasami, ale i chatový průvodce. Díky nim snadno najdete cíl anebo si naplánujete vícedenní výpravu. Podobně jako další brožurky jsou dostupné v ubytovacích zařízeních a infocentrech, a to i v češtině.
Studnice informací
Vše o oblasti a jejích možnostech najdete na webu, který je v několika jazykových mutacích včetně české.
FOTOGALERIE
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT