vybíráme SPORTOVNÍ DIOPTRICKÉ BRÝLE

před 3 týdny

Dobré vidění je zárukou nerušených prožitků, a hlavně bezpečí při jejich lovu. Nedá se říci, kde to platí víc a kde méně, ale jízda na kole znamená rychlost, tedy nejen potřebu ochrany zraku, ale taky nutnost včasného vyhodnocení situace a rychlé reakce. Dobře vidět je tomu základem. Jednou z náprav očních nedostatků, tou možná uživatelsky nejkomfortnější a esteticky nejzdařilejší, jsou dioptrické sportovní brýle.

 

Cest k nápravě špatného vidění je více – čočky, dioptrické vsadky do sportovních brýlí, civilní dioptrické brýle používané i při sportu, operace, anebo právě sportovní brýle se vsazenými dioptrickými skly, které nenaruší původní design. Právě tahle varianta nás zajímala tentokrát. Třeba proto, že operace je jednorázově nákladná a je to zásah do oka, který ne každý chce podstoupit, že pro čočky není každý ochotný sáhnout si do oka a že jejich provoz žádá své, že dioptrické vsadky nejsou úplně estetickým řešením a navíc zatěžují „základní“ brýle další vahou, že civilní dioptrické brýle nejsou pro jízdu na kole úplně praktické. Možnost nechat si vyrobit dioptrická skla na míru do sportovních obrouček navíc je lákavá i designem. A lze je mít i samozabarvující, tedy fotochromatické.

Do prodejny Sport & Style Optic v Galerii Harfa v pražské Libni (druhá je v Galerii Nové Butovice rovněž v Praze, www.sportandstyleoptic.cz) jsme vyrazili ve dvou, jeden s problémem vidění na dálku, druhý nablízko. I to je vada, která při jezdění na kole přináší problémy a pro kterou existuje velmi zajímavé řešení, díky němuž stále nemusíte sahat do kapsy pro brýle nablízko. Proč právě tato optika? Inu, pro ten sport zmíněný v názvu, proto, že v prodejně je takřka přesně napůl vyvážená nabídka civilních brýlí a sportovních modelů (celkově tu najdete na 1000 brýlí), z nichž do mnoha si můžete nechat vyrobit dioptrická skla na zakázku, aniž by to změnilo jejich design. Optika je blízce spojena s domácím výrobcem brýlí R2 a Relax, i proto jsme mířili sem. Najdete tu jeho kompletní sortiment, doplněný nabídkou vybraných globálně silných značek, z nichž zmiňme Rudy Project či Oakley. Cyklista si tu musí přijít na své, takový jsme měli pocit, a to z podstaty věci samozřejmě i ten, který vidí bez problémů.

 

Vhodný model

Tohle téma jsem v redakci „vyhrál“ jako vyhlášený brýlovec – s problémem vidění na dálku. Vstup kolegy s problémem opačným najdete v samostatném boxu. Je sice fakt, že se to v redakci hemží všemi možnými typy korekcí zraku od čoček nebo brýlí důsledně odkládaných na přístrojovku auta až po univerzální skla z drogerie, já ale dioptrické brýle na kole vozím odnepaměti. Přinejmenším po dobu existence tohoto časopisu. A pak tu máme také nováčky, kteří už začínají mít krátké ruce, přestávají vidět na blízko. Nemládneme. Vyrazili jsme k odborníkům přeměřit si zrak, zjistit, co je v možnostech korekce zraku sportovce nového.

Shodou okolností jsme tak vyrazili ve dvojici, která má na dioptrická skla vsazená do sportovních obrouček úsměvné vzpomínky. Ruda byl před lety svědkem situace, kdy se v americkém Utahu začalo na trailech smrákat a my kvůli naší bikové nenasytnosti byli pořád ještě hodně daleko od civilizace. Bez brýlí nevidím tak, abych mohl bezpečně jet na kole, jenže moje dioptrická skla byla sluneční, se silným, tmavým filtrem. Dorazil jsem víceméně poslepu, a kdyby mi tehdy ujel, asi by mě sežrali pumy. I proto jsem byl zvědavý na fotochromatickou modernu.

Výběr sportovních brýlí ve zvolené optice opravdu předčil všechna očekávání. Zatímco v jiných optikách převažují obroučky civilní a sportovní kolekce je v menšině, tady je to vyvážené. A tak nejenže jsme přijeli o trochu později, ale než jsme se svěřili do odborných rukou, chvíli jsme se ještě kochali. Pak už se nás ujaly dvě odbornice.

 

Život s brýlemi

V zadní potemnělé místnůstce začínáme s optometristkou Markétou Pospíšilovou rozhovorem – co, od kdy, jak a proč. Není to „hup se mnou na přístroj“, je to důležitá a příjemná předehra. Poprvé mi diagnostikovali krátkozrakost v sedmé třídě, tehdy to bylo minus 0,5 dioptrie. Brýle jsem nosil jen na titulky v kině, doma v obýváku jsem se k televizi hravě přisunul blíž, když to bylo třeba. Když jsem začal řídit auto, brýle jsem používal i tam, a nejen proto, že se se mi v tom legendárním růžovém rozkládacím řidičáku objevilo razítko „brýle nutné“. Bylo mi to zkrátka příjemnější. Na kole jsem absolvoval celou kariéru včetně sjezdových závodů „bez“. Což dnes vůbec nechápu a považuji to za strašlivou hloupost.

Brýle (koneckonců i vousy) jsem začal nosit až kolem třicítky, kdy se můj obličej nezvykle zakulatil a já nabyl dojmu, že mi jej hezké brýle vizuálně rozbijí a tvář s brýlemi získá novou „kvalitu“. Čočky? Nikdy! Představa, že si sahám do oka, se mi příčí. Představa, že mi čočka někde bloudí okem a já nevím, kde je… Brrr! Ne! Markéta Pospíšilová se směje: „Inu, chlapi.“ Brýle ke mně patří, mám je rád a považuji je za důležité. Brýle a trenýrky mám na sobě hned od rána, nejdéle v celém dni. Jen ty brýle vidí mnohem víc lidí. Je to součást mé identity, proto zastávám názor, že brýle by měly perfektně tvarově padnout ke mně i k mému obličeji. A měly by mít také všechny správné funkce.

 

V křesle odborníka

Optometrista a oční optik, to jsou Markétiny „funkce“. Z popisu své první specializace nejprve měří. Na svých brýlích mám skla minus 1,75 dioptrie, na obou stranách stejná. Nejprve hledím do přístroje, obraz se rozostřuje a zaostřuje, oči dělají samy, co je třeba. Pak přichází na řadu legendární projekční Snellenův optotyp, který umožňuje změnu písmen, aby si vyšetřovaný nemohl nic zapamatovat a opravdu četl, co vidí, a ne co si zapamatoval, a fešácké brýle s výměnnými zorníky, jak z nějakého sci-fi filmu – tady už to chce vlastní úsudek. Ještě mě napadá podotknout, že na blízko si už brýle musím sundávat a že doma je prakticky nenosím. Považuji to za výhodu raně krátkozrakých lidí, kterým se zrak ve stáří vyrovnává. Brzy si vyslechnu, že tomu tak úplně není.

Překvapení je velké – naměřená hodnota je menší, než nosím. Maximálně 1,5. Zrak se v tomto směru jistě nezlepšil. Chyba předešlého měření jinde? Paní Pospíšilová o chybě mluvit odmítá, spíš jde o proměnnou hodnotu vzhledem k mému aktuálnímu stavu, k únavě, světlu, denní době a tak podobně. Přesto používat silnější korekci nedává smysl, vyčerpává to oko, prostě nulové výhody. Když si představím, kolik brýlí si teď musím nechat přeměřit a kolik by mě změna stála, udělá se mi malinko zle…

Navíc mám astigmatizmus na pravém oku a něco málo by to chtělo na čtení. Také novinky! S korekcí astigmatizmu vidím vážně jako ostříž, ale v prostoru se s tím necítím. Podlaha je malinko nakřivo, rohy zrcadel nevnímám pravoúhlé, připadám si jako na lodi. „Kdyby vám bylo pětatřicet, řeknu, ať si na to zvyknete, že to za to stojí, ale po padesátce bych dala přednost tomu, na co jste zvyklý,“ uklidní mě odbornice a mění sklo na pravém oku. Lehký astigmatizmus zatím nebudeme řešit. Snížit korekci a jsem připraven. Jdeme k brýlím.

 

Vybíráme obroučky

Klip, vsadka, inzert, to je levnější řešení a člověk si časem zvykne a okraje přestane vnímat. Lepší než nic. Chce to asi větší péči a častější údržbu, přece jen jsou plochy čtyři a ne dvě, a když si vzpomenu, jak špinavé brýle umím mít… Je dobré, když mají skla v inzertu hydrofobní úpravu, minimalizuje to zamlžování. Neeliminuje jej to zcela, ale snižuje. Klip je plně funkční a přijatelné řešení. Já si myslím na víc.

Rudy Project umí zabrousit dioptrickou čočku i do masky – zorníku z jednoho kusu. To je ale zase úlet, maximalizmus. Líbí se mi dva modely R2 s oddělenými zorníky, kde by šlo stávající „sluneční“ skla vyměnit za dioptrická, jen tvar by nebyl stoprocentně stejný – výčnělek k lícní kosti, mimo zorný úhel, zkrátka z dioptrické čočky vybrousit nelze. Tvarujeme nosník, cyklistické brýle musí být posazeny výš. To je důležitá informace pro výběr jakýchkoliv dioptrických brýlí. Proč? Protože jezdec kouká tak trochu „přes obočí“, má skloněnou hlavu. Brýle nesmí padat ani tlačit, já osobně pak nemám rád, když se mi dotýkají obočí. Oba modely mi sednou dokonale, jsou lehounké, pružné, nevím o nich a cena je velmi příznivá. Jen se rozhodnout pro jedny z nich.

A jak už to tak bývá, když se dva perou, třetí se směje – nakonec sáhnu po výrazných barevných brýlích Rudy Project a podlehnu jejich výstřednosti. A k nim beru ještě brýle sluneční, civilní, do nichž jde také vsadit dioptrické sklo. Dlužno říci, že ne do všech obrouček lze sklo s korekcí vsadit; někde to neumožňuje typ usazení zorníku do rámečku, jinde zakřivení čočky. Při zkoušení jsem ještě naprosto podlehl dvěma brýlím R2 ze silniční kolekce. Jsou to novinky, neváží nic a seděly mi fantasticky. Jsou to takové ty „obrazovky“, ohromné brýle, co teď strašně letí. Bohužel do nich korekci aplikovat nelze, jsou jen sluneční. Jinak bych po nich skočil hned.

Markéta Pospíšilová využívá situace a malinko provokuje s čočkami. To by bylo řešení. Rozhodnutí pro ně prý ale chce tu správnou motivaci, nikoho do čoček nutit nelze, což platí i pro děti. Klient musí chtít, mít vlastní motivaci. Pokud by šlo jen o obavu z manipulace, tou vás tu samozřejmě důkladně provedou, vše naučí, procvičí.

A ještě poznámka k cyklistům, ale platí to i pro lyžaře a možná i nějaké další sporty – brýle je dobré zkoušet s přilbou a speciálním vybavením pro daný sport. Přilba nesmí na horní hranu obroučky dosednout, nožičky nesmí za uchem do přilby narážet. Kdyby tomu tak bylo, čekají vás minimálně nepříjemné otlaky a po delším čase v sedle nejspíš i bolesti hlavy.

 

Výběr skla

Závěrem je třeba vyřešit typ skla, zabarvení, výrobce. Protože se i na kole hodně potkávám s lidmi, komunikuji s dětmi při tréninku a často i s jejich rodiči a nemám rád, když mi není vidět do očí, vybírám do sportovních obrub fotochromatické zorníky. Samozřejmě jsem varován, že při větším množství UV záření se mi i ony hodně zatmaví, což může být i za šera na sněhu nebo v bílé mlze, co by se dala krájet. Vím. Vím, co je fotochromatika. Vždyť jsme o tom už psali tolikrát. Pro civilní rámečky beru naopak tmavá skla, oboje s hnědým odstínem, který je vzhledově možná méně atraktivní, ale ze zkušeností vím, že velice příjemný.

 

Co mapy, navigace, hodinky?

Kolega sem se mnou přijel řešit potíže s ostrostí vidění na blízko, což je prostě dáno věkem. Vetchozrakost. Já už naopak vlastní brýle při čtení musím odkládat, což mi při čtení při vyjížďce na kole činí poněkud potíže. Umím se dívat přes horní obrubu i pod ní – což musí vypadat trochu směšně a je to neklamným rysem vyššího věku. Že bych jel třeba orientační závod a při každém pohledu do mapy brýle sundával, to si vůbec neumím představit. Velikost čísel na displeji některých cyklopočítačů nebo na telefonu lze nastavit, to je skvělé. Stejně tak si kolega nedokáže představit, že by pro tyto účely tahal v kapse či batohu brýle. Rudy Project a R2 ale nabízejí řešení. Více o něm v kolegově samostatném boxu. V mém případě se ani k této korekci neodhodláváme, nejsem tentokrát dobrý figurant, protože by se jednalo jen o půl dioptrie a pro mě o další změnu. Zkrátka to utáhnu zvykem. Zatím. Než mi to začne opravdu hodně vadit.

A tady jsem se dozvěděl o tom, proč není správné nekorigovat vetchozrakost z toho důvodu, že nosím brýle na dálku. Zkusím to zjednodušit. Pro oko je přirozené, že neustále zaostřuje – čočka akomoduje. S brýlemi na dálku mám korekci a oko nezaostřuje. Na blízko brýle sundám a jsem zase takříkajíc na nule – oko opět nezaostřuje. Nevím, jestli se dá říci, že leniví a stárne, ale tak tomu rozumím. Radost, že ten, kdo má brýle na dálku, ve vyšším věku nebude potřebovat brýle na čtení, není tak úplně na místě. Každá vada zraku chce své – svou odpovídající korekci. Ne přehnanou, jako jsem měl já, ale odpovídající. Garantuji, že svět se s odpovídajícími brýlemi změní a s ním i kvalita života, bezpečnost jízdy, možná i rychlost a výkon.

 

Co nás ještě nemine?

A jsme u toho – dámy jsou přesvědčené, že se stejně časem v prodejně uvidíme. Multifokální zorník je prý ten pravý zázrak. Vidíte ostře zkrátka všude – na řídítka, pod přední kolo, na zem ve směru jízdy, do dálky. Dobře, to je budoucnost. Ještě nás zajímají možnosti a limity podobných úprav brýlí, jaké čekají nás. Je nějaké zdravotní omezení, nějaká vada zraku, která neumožňuje použití dioptrických skel ve sportovních brýlích? „Hraniční je dioptrie kolem 3,25. Větší už jsou nevzhledné, tlusté, drahé. U pěti a více dioptrií se bavme raději o čočkách,“ odpovídá Markéta Pospíšilová. „Zvládneme i vyšší dioptrie, vyřešit to lze vhodnými sportovními brýlemi.“

 

Jsme vlastně překvapeni, že vše potřebné pořídíme přímo v optice, v prodejně brýlí. Znamená to, že člověk nemusí k očnímu lékaři? „Legislativa se změnila asi před třemi roky, byly zrušeny poukazy na brýle a řada lékařů kvůli vytížení přestala korekci zraku měřit. Preventivní návštěva očního lékaře je ale doporučována asi jednou za dva roky a kdo má pocit zrakové nedostatečnosti a uvažuje o svých prvních brýlích, měl by také u lékaře začít,“ shodují se odbornice v prodejně Sport & Style Optic a dodávají: „Lékař vyšetřuje nitrooční tlak, zelený zákal, oční pozadí… Lékař léčí to, co optik nebo optometrista v popisu práce nemá, v optice se řeší korekce zraku.“ A to my jsme pořídili skvěle. Ale neptejte se, kdy jsme sami byli naposled u očního lékaře…

Martin Raufer

Foto: Rudolf Hronza

 

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu