ROZHOVOR: Umění přemluvit hlavu

22.4.2023
Jestli jste někdy rozmrzelí a říkáte si, proč jen den nemá více hodin, protože byste vedle běžných záležitostí a kola ještě chtěli stihnout tohle a támhleto, doporučuji vám přečíst si následující rozhovor. Mám totiž pocit, že Václav Utinek našel cestu, jak k běžným čtyřiadvaceti hodinám vtěsnat do dne ještě několik dalších. A ne, rozhodně to není rentiér a snad ani kouzelník ne.

S Vaškem se známe dlouhá léta, ale vlastně se spíš pohybujeme na stejné scéně, než že by to byl bližší vztah. Ale i tak vám neuniknou střípky ze života toho druhého. Když jsem si je při přípravě tohoto rozhovoru zkoušel poskládat, abych si udělal obrázek a připravil otázky, došlo mi, jak pestrého člověka vyrážím do Otrokovic navštívit. Má prvotní, základní osnova zněla nějak takhle: Bottico coby dovozce DT Swiss, bývalý závodník na kole, extrémní běhy, BMX a cestování po evropských pohárech s dcerou, Cyklopark Mysločovice, zastupitel, nebo i závody RC aut.

Pro začátek jen předešlu, že tento rozhovor vznikl pro časopis Velo 5/2022. Je tedy přibližně rok starý, ale přijde nám natolik zajímavý, že ho nechceme nechat !ležet jen na papíře”.

Václav Utinek

Hledání nástupce do firmy Bottico

Když jsem pak osnovu rozvíjel, bylo to ještě zajímavější. Do firmy Bottico nastoupil po jejím rozdělení v roce 2003 jako mechanik a skladník. Když se její tehdejší majitel Stanislav Janiš rozhodl později, v roce 2008, odejít do důchodu, hledal kupce, který se o firmu dál dobře postará. Z  nějakého důvodu správného a vhodného kupce nenašel, ale viděl, jak silný má Vašek Utinek vztah ke značce DT Swiss, jaké znalosti o ní má, a zřejmě vycítil i jeho schopnosti. Dohodli se na předání, prodeji, následných splátkách, a Vašek po hlavě skočil do byznysu. Přestože neměl žádné zkušenosti, přestože neuměl cizí jazyky. „Neměl jsem tehdy vlastně ani žádné peníze, doma malá dcera, žádná banka by mi tehdy ani nepůjčila, museli jsme zastavit bance barák. Jazyk? To byla hodně nepříjemná překážka, ale začal jsem se denně intenzivně učit německy a po krátké době už jsem byl schopen se Švýcary z DT Swiss komunikovat. V roce 2009 se nám pak navíc narodil i syn, bylo to zajímavé období.“

S převzetím firmy odložil závodní kolo, absolvoval poslední závod, který záměrně z dobré pozice jako poslední akci vzdal. V té době patřil do domácí MTB amatérské maratonské špičky, měl na kontě mimo jiné dva dresy amatérského národního šampiona a měl nabídky, aby se sportu mohl věnovat profesionálně. Ale také měl rodinu. „Bylo mi už 28 let a stál jsem nohama na zemi. Priority se změnily.“ Přestože on sám je vytrvalec, dcera a později syn se rozhodli pro dynamický sport, bikros. Dali jim s manželkou Lenkou na výběr a jejich volbu nerozporovali.

Nesnášel běhání

Ještě když jezdil na kole, nesnášel běhání. Při vytížení v práci a s ohledem na rodinu to ale byl jednoduchý a časově ne tolik náročný způsob, jak si udržet fyzičku, a hlavně vyčistit hlavu. Jenže běhání ho pohltilo. Jak sám říká: „Klasický Utinek, do všeho po hlavě a naplno.“ Zlákaly jej extrémní horské běhy. V roce 2015 se pak stal domácím šampionem v zimním 24hodinovém maratonu na Lysé hoře nebo absolvoval dlouhé horské maratony ve švýcarských Alpách a dvakrát ikonický 330km horský ultrazávod Tor des Geants. Své si předtím odzávodil i s RC modely aut nebo amatérsky dováděl na motokrosové motorce. Založil a  víceméně vlastnoručně vykopal Cyklopark Mysločovice, malé lokální trail centrum, o  které se stále stará. A to stále ještě nejsou všechny aktivity. „Vlastním známou firmu, dalo by se tedy říci, že si mohu dělat, co chci. Ale tak to není. Do firmy denně docházím, trávím tu běžnou pracovní dobu mezi osmi a někdy až dvanácti hodinami. Jinak to nejde.“ K tomu přidejme jeho pozici zastupitele v obecní radě a povinnosti s tím spojené nebo bikrosový závodní kolotoč dětí.

I dovolená ve znamení práce

„Když jedu třeba na bikros s dětmi a chybím ve firmě, pak hned jdu dohnat práci a dodělám resty. Večer, noc, brzké ráno… Je tolik možností… Nikdo za mě mou práci neudělá. Když vezmu, následně i vracím, a to jak firmě, tak rodině, manželce. Dovolená i volný čas je vlastně stále ve znamení práce. Když jsme na dovolené, ráno musím pracovat a řešit na dálku firmu. Naučil jsem se řešit pracovní záležitosti mimo pracovní dobu, nemám s tím problém. Rodině tak bohužel někdy beru, ale snažím se jí to pak hned všelijak vracet. Je to daň za život, jaký jsme si zvolili a dobrovolně jej s ženou vedeme. Ta je skvělá, hodně mi už pomáhá a umí držet zbylá pravidla pro funkční a spokojenou rodinu.“ Rozhovor s Václavem Utinkem mi vzal i ten poslední vánek z plachet v odpovědích sám sobě na to, proč něco nejde.

firma Bottico

Vašku, nemá tvůj den náhodou mnohem víc hodin než den běžného smrtelníka?

„Mám pocit, že poslední dobou má. Vždycky si říkám, že je škoda, že den nemá aspoň 30 hodin. Mě ale naučilo využívat čas kolo. Když jsem závodil, vstával jsem ráno v půl páté, do osmi jsem trénoval, pak šup do práce, dělal jsem tehdy v Botticu mechanika, a pak jsem se vyjel cestou domů. Chtěl jsem závodit, ale taky co nejvíce být s rodinou. Výkon rostl, práci jsem tak stíhal. Pro mě tehdy závodění byla výzva a  málo spánku mi nedělalo problém, stačilo mi pět hodin. Tenhle režim třeba držím dodnes, jen ta náplň času se postupně měnila. Můj čas nyní jde jen do práce a do rodiny.“

 

Když se jdeš po práci jen tak proběhnout, kolik kilometrů si dáš?

„Moc už teď neběhám, tak pětkrát do měsíce a  maximálně 15 kilometrů. Snad ale zase jednou vrátím tělu, co mělo rádo, a nakrmím ho opět pořádným extrémem.“

 

Právě tam mířím. Před třemi roky by tohle číslo bylo asi citelně jiné.

„Tehdy to bylo ráno v pět hodin běh dvacítka, odpoledne nebo večer výklus domů z firmy desítka. To už je teď ale nereálné. Vedu firmu a řekl jsem si, že pro ni musím víc makat, k tomu mám hodně dalších aktivit. Někde musíš prostě už trochu ubrat, já to udělal s během. I když jsi majitel zavedené firmy a můžeš si vlastně dělat, co chceš, nejde to – v práci prostě musím být, navíc mě to víc a víc baví. Vím ale, kam směřuješ. Tehdy mě běh uchvátil, příprava pak byla trochu na úkor rodiny, možná někdy práce, což si zpětně uvědomuju, já ale měl svůj další cíl.“

 

Cíl být dobrý v běhu. A ty jsi byl. Stal ses například mistrem republiky v zimním horském maratonu, což znamená, že jsi za 24 hodin třináctkrát vyběhl na Lysou horu.

„Já jsem si tehdy prostě řekl, že to chci vyhrát. Běhání mě pohltilo a tohle vítězství bylo v době, kdy už jsem docela měl naběháno. Začal jsem si věřit. Řekl jsem si, že by to chtělo ukázat nějaký kvapík. Při první sólo účasti v roce 2014 jsem úvodní čtvrtinu závodu vedl, ale pak jsem se zranil a nedokončil. Ale získal jsem zkušenosti. Přijel jsem na závody za rok podruhé a chtěl jako amatér vypálit ‚profíkům‘ rybník. A povedlo se, dokonce v rekordu.“

 

V zimě, mrazu a na sněhu, částečně ve tmě. Trochu masochizmus, ne? Dá se tu vůbec nějak předejít zranění?

„Je to brutální závod. Strašná zima, velké převýšení, riziko zranění, které může přijít s každým šlápnutím. První rok jsem si tu právě zvrtl kotník. Ale na to nemůžeš myslet. Rozhodl ses. Je to stejné, jako bys chtěl závodit ve sjezdu a  řekl sis, že nepojedeš rychle… A  masochizmus? Mě bavily tyhle ‚psychické‘ věci, dlouhé, náročné, kdy musíš přemluvit hlavu. Zkusil jsem si to už na kole. Hlava tu hraje nejdůležitější roli. Musíš mít natrénováno, to je jasné, ale bez hlavy tělo nepřekecáš. Ono v Česku, při práci a s rodinou se fyzicky na takový typ závodu nejsi schopný připravit. Ale psychicky můžeš.“

 

Ty hlavu evidentně umíš přemluvit.

„Jde mi to. Potom ti to ultra běhání dokáže dát strašně moc i  do práce, podnikání, klidu hlavy. Ale stejně tak mi hodně do sportu dalo to, čím jsem si prošel, když jsem převzal zastoupení DT Swiss. Ten přerod Vency z Nemanic v někoho, kdo dokáže vést a dál rozvíjet firmu. Ve všem jsem vždy začínal od nuly. V životě, s penězi, s firmou, se sportem. Proč by stejný Venca z Nemanic nedokázal něco podobného ve sportu? Na kole jsem trénoval při práci a s rodinou, aniž bych jedno z toho zásadně nějak víc obíral, a povedly se mi bedny i na velkých akcích. Pak jsem něco podobného zopakoval s během. Já pořád říkám, že když máš ‚strohé‘ podmínky, musíš si vše oproti konkurenci více vydřít, tak ti to do budoucna může víc dát. Ale chce to čas.“

 

 

Zůstal bych ještě chvíli u toho dření. Po Lysé hoře přišlo něco ještě náročnějšího – například závod Swiss Iron Trail dlouhý 125 km. Ty jsi tu v jednom roce byl šestý.

„Problém není ani tak vzdálenost, ale převýšení a  podmínky. Ono 120 km při troše přípravy uběhne každý, když ho samozřejmě na té vzdálenosti nezradí hlava. Mluvili jsme o ní. Ale když běžíš v Alpách v  nadmořské výšce kolem 3000 metrů, sám, v dešti, v noci, po trailu, který si nenasimuluješ v Česku, je to na zkušenostech. Lysá hora měla víc kilometrů, ale věděl jsem, že jdeme do výšky jen nějakých 1200 metrů a že se pravidelně vracím dolů, kde mám zázemí. Na Swiss Iron trailu a podobných akcích ne. Když chytneš krizi, nic s tím nenaděláš. Musíš ji přeprat. Při první účasti jsem byl ještě 20 km před cílem třetí. Pak začalo ve 2700 metrech sněžit, zabloudil jsem, zpanikařil, byla mi zima, došlo pití, cukr, k tomu víš, že jsi třetí a můžeš to místo ztratit… Sekla se mi hlava, slezl jsem někudy na občerstvovačku a zabalil. Kousek od cíle. Bylo to skvělé sebepoznání. Posunulo mě to. Druhý závod jsem zvládl i přes těžší podmínky na šestém místě.“

 

No a pak přišla pro mne úplná sci-fi. Tor des Géants v italském Aosta Valley – vysokohorský běh na 330 km s převýšením 24 000 m a s limitem 150 hodin, 43 občerstvovaček, 25 horských pasů vysokých přes 2500 m…

„Tor, tož to je srdcovka! Chtěl bych se tam ještě vrátit.“

 

No počkej, takhle lehce ti ta odpověď neprojde. I tady držíš pravidlo dvou účastí.

„První byla v roce 2018, to jsem měl hodně naběháno a formu. Dnes nechápu, jak jsem to fakt zvládl při práci a při rodině. Vlastně jsem asi byl debil, musím to říct. Tenkrát to něco stoprocentně odnášelo, někde jsem strašně bral a naopak nedával. Ale ten závod mě vždycky fascinoval. Přivedl mě k němu kamarád Petr Kučera, vyprávěl mi o stavech, které tam zažíval. K tomu ty nádherné hory. A já to chtěl zažít taky. Napoprvé se mi běželo ze začátku skvěle, ale tělo to přestalo po dvou dnech zvládat, naložil jsem mu víc, než jaké byly jeho možnosti. Zvracení, neskutečné krize, přemlouvání, dlouhé, někdy pětihodinové seběhy, víceméně pořád jsi nad 2000 metry… Dostal jsem se ale do cíle po 103 hodinách, strašně šťastný. Chtěl jsem pod 90, ale nešlo to, hodně jsem zbytečně odpočíval, prospal jsem devět hodin, což je moc.“

 

Devět hodin za čtyři dny, fakt moc… Vrátil ses vyspat méně?

„Hodně jsem se po tomhle zážitku z  pohledu přípravy vyklidnil, ubral jsem už na tréninku, fakt citelně. Co si chceš stále dokazovat… Ale řekl jsem si, že chci Tora ještě jednou absolvovat. Slíbil jsem Kučosovi, že doběhneme do cíle spolu. Dokončili jsme za krásných 97 hodin a řekl bych v komfortním stavu. Sice jsem taky jeden den prozvracel, ale to je na takovém mém závodění normální. Skvělý zážitek a taková mentální konečná tečka za mým běháním. Věděl jsem, že je čas přestat, víc už nebrat a začít už jen dávat – myslím tím hlavně i rodinu. Ale Tor bych si ještě někdy chtěl dát.“

 

I když při něm trpíš, a taky nohy?

„Trpí hlavně nehty a plosky. Nehty mi po takovém extrémním závodě slezou. I když máš větší boty, což na běhání musíš mít. Udělají se otlaky, musíš nehty propíchávat, provrtávat, aby tekutina z pod nich vytekla a ty jsi mohl dál, další den a noc běžet, musíš propíchávat puchýře a tak… Nesmíš moc spát – sice si odpočineš, ale tyhle věci, a nejen ony, přijdou k sobě a pak bolí. Já na kolena, šlachy, úpony a podobné věci naštěstí netrpím. Ale tohle vše, čím si projdeš, ti dá neskutečně moc, nádherné sebepoznání.“

 

Dá se říct, že jsi k běhu přivedl i ženu. Loni jsi ji podpořil při její první stovce.

„Začala běhat tenkrát po porodu, aby se trochu dala do formy, vlastně běhala dřív než já. Já jako cyklista běh fakt nesnášel. Ale ona nebyla a není závodní typ, čistí si tak hlavu. Jednou se ze mě stal běžec, byla v tom denně i ona a ovlivnilo ji to. Dali jsme si spolu dvacítku, zjistila, že to jde. Zkusili jsme šedesátku, řekla, že už nikdy více. A já jí na to, že by s její povahou zvládla i stovku, že to už není rozdíl. A jí to vrtalo v hlavě, já ji furt krmil a hecoval – a pak ji dala a byla nadšená. Běžel jsem s ní, podporoval ji psychicky, ale nepomáhal jsem jí fyzicky.“

 

 

Máš blízko k vytrvalostním sportům, jak se stane, že se dcera i syn věnují závodnímu BMX?

„Věděl jsem, že děti jednou budou mít ke sportu blízko, odmala mě znaly jako sportovce a viděli vše, co jsem kolem toho prožíval. Hodně sportovní problematiky jim bylo vlastní. Bavilo je kolo i běh, ale mně se nelíbila scéna dětských MTB závodů v Česku. Měl jsem pocit, že závodí víc rodiče než děti, že mají nesmyslné požadavky vycházejících z jejich ambicí, ne těch dětských. Chtěl jsem, aby to byla víc zábava, bikros se nám líbil. Ale jako běžci taky atletika. Dcera je starší, ukázali jsme jí obojí a ona se sama rozhodla. Ale za bikros může i Velo, měli jste ho tam jako téma, Lukáš Tamme tam hezky přiblížil tento sport, to nás navedlo. Spadli jsme do toho a chtěli to zase dělat pořádně.“

 

Takže teď dvakrát týdně vozíš děti na trénink.

„Připočti individuální trénink, dceři je 16 let a už není žádná holčička. A v pátek odpoledne odjíždíme na víkend na závody, ty jsou vždy dvoudenní. Jezdím s dcerou kompletní evropský pohár, je v mládežnické reprezentaci, v talent týmu, takže cestování je dost. V tomto věku je víceméně vše pořád na rodičích, svaz si později ‚bere‘ až hotové jezdce.“

 

Ty jsi s nimi nezačal závodit?

„Ne, protože já jsem takový blbec, že bych do toho šel zas naplno, chtěl bych získat další titul. A pak by je nakonec neměl kdo odvézt, protože bych se určitě brzy rozštípal…“

 

Což mě přivádí k otázce, že musí i rodiče bolet, když spadne dítě, a že na BMX se padá.

„Ze začátku to nebylo vůbec příjemné, ale pak to přijmeš. Patří to k tomu. Víš, že když ti dítě spadne a brečí, že to je dobré, ale když nebrečí, je to průšvih. Tohle ale musíš z  hlavy odstranit ty i dítě. Je to prostě součást sportu. Ale dcera už těch zranění měla dost, zlomené prsty, zlomené obě ruce a podobně. Poznamenalo ji to trochu ve velkém skákání, ale já ji rozhodně nepřemlouvám, netlačím do něčeho, co sama nechce. Musí ji to bavit. Vrcholový sport je stres pro ni i pro nás. Ona je v tom spokojená, má svoji drogu a  dnes už i  klidnější hlavu. Je dobrá a já jsem na ni hrdý. Co víc si přát než spokojené dítě. Proto je třeba naslouchat a nebýt sobec a nemyslet na osobní ambice, nedělat si dítě pro vlastní ego.“

 

 

Nejsi tedy přemotivovaný rodič?

„Nejhorší vztah je dítě a rodič-trenér. Musel jsem se naučit být na závodech tátou a ne kritikem a mistrem na vše. Já jí pomáhám s fyzickou a psychickou přípravou, snažím se jí poradit, co víme, že jí chybí, ale na bikros má své trenéry. Jenže ta hranice mezi tím, kdy tohle pochopíš a kdy ne, je velmi tenká. Jsem opatrný, dávám si na své ambice už pozor, abych něco nepokazil nejen ve sportu, ale hlavně v našem vztahu. A ten máme skvělý. Syn viděl sestru, přidal se do BMX taky. On ale nemá v sobě rivalitu, nepotřebuje tolik závodit, je to pro něj zábava a poslední dobou možná už jen rodinný víkend. On je takový smíšek a pohodář, závody ho šťastným nedělají. Naopak dcera má velkou motivaci, v Česku závodí s klukama a v Evropě čerstvě přestoupila do kategorie žen 17+.“

 

Ty máš ještě jedno dítě, pravda trochu větší. Cyklopark Mysločovice.

„Moje manželka bude jednou svatá a v pekle od ní dostanu naloženo! Další moje blbá myšlenka a žrout času… Mně z domácích středisek nejvíc sedí Singltrek pod Smrkem a vždy jsem si říkal, že by se mi něco takového líbilo u nás. Takže opět klasika Utinek, po hlavě – motyka a já tady něco vykopu. Samozřejmě legálně, takže dohoda s majiteli pozemků. Tady to udělám, za měsíc to bude. Hm, dobrý, kopal jsem nakonec víc jak pět let, spousta času… A to mi pomáhali i přátelé, kterým se myšlenka líbila, někdo půjčil techniku a podobně. Takže jsem měl rodinu, Bottico, běhání, bikros a cyklopark. Lidem se to ale líbilo, takže ještě větší motivace něco dál dělat. Manželka je fakt asi svatá, to musím zopakovat. Svou neposednost jí budu vracet do konce života.“

 

Je to dítě, a jako takové vyžaduje pozornost.

„Nekonečná údržba. Jednou za rok udělám brigádu, pár se nás sejde. Ale stezka je hotová, žije si svým životem – máme uzavřený 2,5km XC okruh, je tam pár skoků, lávek, technika, vše bezpečné, jezdí sem trénovat oddíly s dětmi a podobně. Mysločovice jsou malé, ale jezdí sem lidi z okolí. Ale rozhodně bych to nepřirovnával k  velkým resortům. Ohlasy jsou dobré, to mě drží a motivuje se o park dál starat.“

 

Málo platné, hlavní porci tvé pozornosti žádá jistě firma. Když jsem si dohledával nějaké informace, zarazila mě informace někdy z let 2014, 2015, že jste prodali 14, respektive 22 tun drátů za rok. To je strašné číslo! Pořád je tak vysoké?

„Hodně se tehdy prodávaly 2mm dráty a nebyla tu tolik konkurence. Prodávaly se klasické kulaté dráty, ale nešly tolik třeba zeslabené nebo ploché, to byla specialitka. Nyní se to obrátilo. Konkurence se hlavně zvětšila, pro zákazníka je i priorita – levnější cena. DT Swiss si ale drží svou kvalitu. Klesl tedy prodej montážních dvojek drátů, ale brutálně naskočil prodej plochých a zeslabovaných. Ale ty už nejsou samozřejmě tak těžké a v takovém množství…“

 

Takže se nedá říct, že kdysi běžné zaplétání kol bylo převálcováno zapletenými sety?

„Je to znát, nárůst prodejů zapletených kol je velmi citelný. Je i zajímavé jakých kol. Před čtyřmi lety se nejvíc prodávala MTB, nyní je to půl na půl. Ta druhá půlka jsou gravely a silnice, tam je nárůst brutální. A další zajímavost je ta, že my i zaplétáme kola na přání zákazníka, a i z jeho materiálu. V rámci prodeje zapletených kol zabírá výroba asi taky tak polovinu. Hodně lidí si prostě nechá postavit kola přesně tak, jak si je představuje, nevezme hotová. Ale často zaplétáme i pro obchodníky, kteří pak mají kola pro zákazníky. Třeba proto, že si na to sami netroufnou, věří nám a mají jistotu. I tady se tak děje nejen z našich dílů, často jsou naše třeba jen dráty.“

 

 

Prodávat díly do zapletených kol mi přijde náročná disciplína.

„DT Swiss je obecně těžká značka. Přestože máme již i B2B systém, hodně objednávek korigujeme a  hodně jich chodí e-mailem, protože zákazníci potřebují radu, doporučení – málokdo dnes například dobře spočítá délku drátů nebo určí jejich typ, vstupuje do toho hodně faktorů, neexistují obecné kalkulátory. Vezmi si tvar náboje, typ ráfku, délku niple, křížení ve výpletu, váha jezdce, disciplína… Podobné platí pro různé typy unašečů kazet, os a další věci. Snažíme se nabízet prostě co nejlepší servis, což mimo jiné znamená častý osobní kontakt se zákazníky a čas tím strávený. Nejde ale jen o akutní pomoc radou. Obchodník se třeba zeptá, jak to bude příští rok, jestli pojede víc Sram nebo Shimano. Aby věděl, co objednat. Tady naštěstí umím odpovědět na základě prognóz DT Swiss, jež pramení z objednávek výrobců. Třeba příští rok bude Sram dominantní u dražších kol, střední třídu ovládne Shimano. DT Swiss má obecně skvělý servis. Ke každému komponentu dodáme maximální váhové zatížení, doporučené tlaky, šíře plášťů, výpočetní tabulky na výpočet drátů. Na tom si zakládá jak firma, tak i já.“

 

Václav Utinek (43 let)
Majitel firmy Bottico, která do České republiky dováží produkty DT Swiss, Ice Fast a některé další. 
Má rodinu, dvě děti, starší dcera úspěšně závodí na mezinárodní úrovni v bikrosu, kterému se věnuje i 
jeho syn. On sám závodil na horském kole, patřil kdysi mezi nejlepší amatérské jezdce v ČR, 
mimo jiné je držitelem dvou dresů národního amatérského šampiona v MTB maratonu. 
Po převzetí firmy Bottico v roce 2008 cyklistickou kariéru ukončil. Chvíli se věnoval i amatérskému 
motokrosu a závodům RC aut, aby nakonec propadl horskému ultra běhu, v němž je mistrem republiky 2015 
v zimním maratonu LH24. Absolvoval několik extrémních běhů včetně dvou účastí na 330 km dlouhém 
vysokohorském Tor des Géants. Postavil a spravuje Cyklopark Mysločovice, je i obecním zastupitelem.

 

Nějak mi nehraje, že Bottico je, včetně tebe a tvé manželky, jen pět lidí.

„Já, manželka Lenka, Petra, Veronika a Radek. Vlastně ještě externí účetní Petra. My se všichni zapojujeme do všeho, když je potřeba, a táhneme za jeden provaz. Já osobně jsem taková holka pro všechno, mimo svých povinností lítám po firmě a dělám vše, co je momentálně potřeba. Dráty často do kol zaplétá ten, kdo má zrovna trochu volné ruce, ať už jsme to my s manželkou z kanceláře nebo samotný servis. A pak se zase každý vrátíme ke své práci. Odbornou činnost, centrování pod dohledem tenziometru, má na starosti buď jen náš boss mechanik Radek, nebo já s manželkou. Někdy je to hukot a stres, ale tak to asi bývá všude, že občas je nutné zabrat a vystoupit z komfortní zóny. Známe se všichni dlouho a samozřejmě moje pozice šéfa je někdy ne taková, jaká by měla být. Respekt klasického šéfa nevyžaduju. To je ale možná moje slabost a někdy mě to vytrestalo. Mám ale rád klid a udělanou práci. Případné ponorky v práci tak nepřiživuju a raději dořeším průsery sám osobně. Co si sám neuděláš, to nemáš, zlaté pravidlo. Ale lidi mám v Bottico skvělé, jsme jako rodina.“

 

DT Swiss má široký záběr. Je vůbec možné ke všemu držet náhradní díly?

„Moc bych si přál mít vše skladem! Jenže to je nereálné kvůli dodacím podmínkám výrobce a dlouhým dodacím termínům. Nejenže má DT široký záběr, ale neustále rozšiřuje sortiment, přičemž dosavadní modely zůstávají v  provozu. To pro nás znamená větší a větší investiční nároky na skladové zásoby. Co se vydělá, putuje zpět do firmy. Švýcaři jsou z nás dokonce v šoku, jak se v takové malé zemi třeba povede prodat tolik náhradních dílů. Já nejsem ‚vyučený byznysmen‘, učím se stále a naslouchám potřebám zákazníků, vycházím z nějaké vlastní intuice. Hlavně nechci dopustit, abychom neměli náhradní díl. Představ si, že nemůžeš na kolo jen proto, že bych ho zrovna neměl… Zákazník je pro nás na prvním místě a priorita je péče o jeho problém a potřeby.“

 

To si asi ani nechci představovat. Obzvlášť kdyby mělo jít o takzvanou svolávačku – okamžik, kdy výrobce vypustí vadnou sérii a poté zdarma mění špatný díl. Pro tebe tohle musí být pořádná zátěž.

„Když je to u rozšířeného modelu, tak rozhodně. I ta sebelepší firma má někdy podobný problém, ale ne každá se k němu postaví gentlemansky. My ho nedávno měli s rohatkou Ratchet EXP. Naštěstí jsem měl už nějaké díly skladem, protože v první fázi ti přijde z továrny 50 kusů, a to nic není. Chtěli jsme, aby zákazníci nečekali, tak jsme rozebírali i náboje, co jsme měli skladem, jen aby to bylo co nejrychleji. Problém je mnoho variant provedení s charakteristickými díly. Ale nemůžu někomu říct, že teď dva měsíce nebude jezdit, protože DT Swiss sice udělalo chybu a přiznalo ji, ale nemá díly. Péče o značku je pro mne extrémně důležitá. Ale není to lehké. Nakoupit dopředu, mít zásoby, ale současně nevytvořit ležáky, protože by mi pak chyběly peníze na další zásoby. Musím výrobci vše platit předem.“

 

Odhaduješ někdy?

„Na ráfky, zapletená kola, a hlavně na náboje mám třeba aktuálně dodací termín 30 měsíců. A kdo ví, co bude za 30 měsíců? Já například převzal firmu, když se jezdilo na 26“. Pak přišly 27,5“, nakoupili jsme je, ale tenhle rozměr měl jepičí život, najednou tu bylo 29“. Když jsem začínal, mělo DT Swiss tři druhy rozměrů a provedení nábojů. A  podívej, kam se to dostalo teď… Pamatuju si, když jsem i obchodníky připravoval na to, že přijdou širší ráfky, bezduše nahradí galusku, budou nižší tlaky, že to je rychlejší, lepší. Dívali se na mě nevěřícně. A kde jsme teď. DT Swiss nejen sleduje trendy, ale taky je udává, což pro mne mimo jiné někdy znamená trpělivou komunikaci se zákazníky.“

 

Jako distributor nejenže vyřizuješ reklamace, ale taky máš na starosti třeba garanční servis vidlic po sto hodinách provozu, je to tak?

„Ano, obojí je pravda. Ty to můžeš řešit přes svého prodejce, nebo po dohodě přímo u mě, kde to vlastně stejně vždy skončí. Tím se proces urychlí. V mé kompetenci je přímé řešení reklamací kromě karbonu. Tam jen připravuju podklady a předávám je do Švýcarska. Snažím se být rychlý, reklamace řešíme do pěti až deseti dnů. U svolávačky se snažím být ještě rychlejší. Opakuju – chci, aby zákazník věděl, že i když se něco nepovede, DT Swiss je značka, která se k tomu postaví čelem a rychle se postará. Na tom si zakládám.“

 

Setkáváš se často s tím, že někdo reklamaci lidově řečeno zkusí, i když je to jeho chyba?

„Občas, vlastně poslední dobou častěji. Typicky po pádu. Anebo je obtížné vysvětlit, že když třeba pověsí kolo na tažné zařízení za auto tak, že na karbonový ráfek jdou extrémně horké plyny z  výfuku, nemohu zničený, zkrabacený ráfek reklamovat. Ale snažím se být citlivý a vždy nabídnu nějaké vstřícné řešení i v takových případech.“

 

Když mluvíš o karbonových ráfcích, jiné problémy s nimi nejsou?

„Všichni je dneska chtějí, jsou moderní. Ne každému je ale vždy doporučím – třeba kvůli brzdění nebo přetížení ráfku. Vezmi si třeba, na jak malé ploše drží v ráfku nipl, jaké síly na něj působí. A když přidáš větší hmotnost jezdce a extrémní moment zatížení na brzdě, vyjde ti, že ne vždy je karbon dobrý. To, že na Tour de France jedou všichni na karbonových ráfcích, není určující – ti lidé nic neváží, brzdí minimálně. Jinak u karbonových ráfků nevidím problém a doporučuji je. Nepraskají, z výroby nepřichází problém, ale to se bavíme o DT Swiss.“

 

Předpokládám narážku hlavně na levnou asijskou bezejmennou produkci.

„Když se nám často dostane pod ruku ráfek objednaný za nízkou cenu z Asie, poznáme už při centrování, že není dobrý. Materiál se propadá pod niplem už při nízkém napětí, je problém ráfek vycentrovat, navíc nemá nosnost a potřebnou odolnost. Dokonce nám volal zákazník, že nejezdil, kolo měl doma a ráfek mu prasknul. Aby ne, když stálé pnutí výpletu je kolem 1100 Nm, to není třeba jet. Ale kvalitního karbonu není třeba se bát, navíc je tenhle materiál snadno opravitelný, mnohem snáz než hliník, což se týká i ráfků. Jen je třeba držet zásady jeho použití.“

 

Bottico ale není jen – i když hlavně – DT Swiss. Jsou tu i jiné značky. Ale taky byly. Je to velká frustrace, když zastupuješ nějakou značku, pomůžeš jí se vstupem na trh a pak o ni znenadání přijdeš?

„Je to obrovské zklamání. My dva mé bývalé značky Sunn a Onza známe dobře, ale to už nyní nemusí dál platit pro všechny. Oslovíš výrobce, dohodneš se, investuješ spoustu energie, a hlavně peněz k jejich zavedení… A  pak se po letech spolupráce zastaví komunikace, nevíš, co se děje, aby ti později jen přišel e-mail, že děkují za spolupráci a za to, jak jsi značku rozjel na českém trhu, že nejdřív jednu a pak druhou přebírá pro náš trh někdo jiný. Máš přitom nasmlouvané obchody, objednávky, reklamu a  investice do propagace. Roky se snažíš budovat firmu tak, aby byla důvěryhodná, aby zákazníci věděli, že je na ni spoleh, aby měla dobré jméno. Investuješ do toho víc, než bys měl, a pak ti to jméno pokazí někdo zvenčí. Když ti pak ještě ten nový dovozce nabídce spolupráci, říkáš si, jestli je svět ještě normální.“

 

Máš po téhle zkušenosti ještě chuť začít něco nového?

„Začal jsem ještě před třemi roky s  francouzskou firmou Ice Fast, jsou skvělí. A je to hlavně můj svět bikrosu. Začínají šlapat i do silniční a MTB cyklistiky. Chuť na jinou další už nemám. Vím, že mi ta situace s Onzou a Sunnem vzala z firmy hodně peněz, které teď chybí, které jsem mohl použít třeba více na DT Swiss. V určitých věcech se z toho budeme chvíli dostávat. Takže pokud v budoucnu něco, tak vlastní projekt.“

 

Nové pro tebe kdysi bylo Bottico. Z pozice mechanika ze dne na den na post člověka, který má celou firmu na starosti.

„Tohle by bylo na dlouhé vyprávění. Nebylo to pro mne snadné. Navíc v době, kdy jsem firmu převzal a učil se byznysu, DT Swiss razantně rozšířilo sortiment a také hodně rostl zájem o cyklistiku. Do firmy šly nutně veškeré naše domácí úspory, používal jsem svoje auto, prostě nešlo vystoupit, vlak se rozjel. Kdybych to tehdy vzdal, asi bych chodil kanálem. Nemohl jsem si to dovolit. Měl jsem zaměstnance, domluvené kontrakty, odpovědnost, za kterou bylo moje jméno…“

 

Cítíš se nyní jako zavedený distributor ohrožený trendem, kdy výrobci přecházejí na přímý prodej?

„U DT Swiss ne, značka si zakládá na tom, aby její partneři dál přenášeli její poslání – nejlepší produkty, kvalita, a  hlavně servis. Jen se v některých ohledech forma spolupráce díky posledním rokům s covidem mění.“

 

Ale způsob prodeje asi taky.

„Ano, víc se objednává přes internet. Což mimo jiné znamená to, že se z nás čím dál častěji stává ‚zkušebna‘ – koncoví zákazníci si něco objednají, prohlédnou, pak ti to vrátí a objednají někde jinde za výhodnější cenu. Internet je dobrý pán, ale ne vždy a pro každého. Ty investuješ do toho, aby se na daném trhu produkt dobře prodával a měl jsi jej v hojném počtu připravený. Musíš držet sklad, abys měl vždy dostatek zboží a náhradních dílů, což je obrovské množství s ohledem na počet modelů. Máš dané marže od výrobce, musíš držet nastolené ceny od výrobce, máš taky daný objem prodeje i investice do reklamy, nutnost mít testovací kola a další podporu. Vše za své. Ale vlastně tím vším jen podporuješ nějaký, klidně zahraniční e-shop, který se nebojí jít pod cenu. Vydělá on, vydělá zákazník, situace pro dovozce je ale horší. Ty jako dovozce vždy musíš hned pomoci, protože zákazník má tvůj produkt, který tu ty zastupuješ. I když nejsi výrobce, zákazník tak k tobě často přistupuje. Ale tohle zákazníka nemusí a vlastně by ani nemělo zajímat, jeho hledání výhodné ceny je zcela logické. A ty buď chceš, nebo nechceš být dovozce. A já chci, baví mě to.“

 

Přesto, dokážeš si představit, co by bylo, kdybys najednou DT Swiss nezastupoval?

„Občas mi někdo řekne, že kdyby se cokoliv stalo, vezmou mě. Třeba jako obchoďáka. Ale já bych to nedokázal. Neumím si představit, že budu nabízet jiné zboží než DT Swiss. Pro mě je to za ty roky nový život, stal se ze mě nový a jiný člověk. Možná to je jak ty a Velo. Vlastně bych se pak ani některým lidem nemohl už podívat do očí.“

 

Rudolf Hronza

Foto: Václav Utinek a jeho archiv

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu