Jak známo, český zemědělec (a zřejmě také stavba a údržba silnic a dálnic) má čtyři smrtelné nepřátele – jaro, léto, podzim a zimu. To cyklista, ten je na tom ještě hůř, ten jich má celkem deset jen v chladnější polovině roku!
1. Nedostatečně chráněná kolena/klouby
Nedostatečně zateplená či krytá kolena a obecně klouby jsou na dálku svítící známkou mladého, ještě zeleného cyklisty (frajeřina nezebe), nezkušeného hobíka anebo velmi svátečního jezdce, kterému se zatím nepodařilo dát dohromady kolekci oblečení pro všechny druhy počasí. Tento úkaz můžeme pozorovat zejména v posledních slunečných dnech podzimu, prvních na jaře a vždycky na hobby tréninkovém kempu na Mallorce („letěli jsme přece do tepla“). Naopak profesionála a zkušeného cyklistu neuvidíte při teplotě vzduchu pod 20 stupňů bez dlouhých návleků a dresu, profesionála z jižních zemí také bez rukavic, návleků na boty a teplé čepice.
Kromě celkového prochladnutí (odhalené plochy těla působí jako chladič v autě) zvyšuje proud chladného vzduchu reflexní zvýšení napětí svalů (snaží se tím zahřát) a uzávěr krevních kapilár jak v kůži, tak ve svalech a úponech pod nimi. Kombinace vysokého svalového napětí a uzávěru kapilár výrazně snižuje schopnost svalů a úponů odolávat zatížení a zvyšuje jejich bolestivost a pravděpodobnost větších či menších traumat.
2. Přílišné oblečení
Přílišné oblečení je jev, který vidíme v chladných dnech naprosto raritně. Vyskytuje se ve dvou různých variantách. Oblečení necyklistické, určené původně pro jiné druhy sportu. Mám tím na mysli nejrůznější prošívané nebo softshellové outdoorové bundy, šusťákové nebo oteplovací kalhoty. Podobně je nevhodné příliš teplé termoprádlo nebo jinak skvělá merino vlna. Jsou jasným poznávacím znamením svátečních a příležitostných cyklistů (podobně jako kalhoty s cyklistickou vložkou a cyklistické dresy nebo bundy u cyklistů na běžkách). Nevýhoda tohoto oblečení spočívá v tom, že příliš izoluje nejen proti profouknutí, ale i proti sálání, a navíc zadržuje vlhkost. Cyklistické oblečení musí chránit proti proudění vzduchu, ale dovolit sálání tepla a propouštět vodní páry. Termoizolace tohoto typu vede k pocitu nesnesitelného vedra a brzy donutí takového cyklistu si rozepnout, odložit – a prochladnout.
Zkušený cyklista se splete o jeden stupeň oblečení, který navíc nejde odložit. Rizikové jsou zejména hodně zateplené čapáky, silné termobundy a již zmíněné silné, byť funkční, termoprádlo. Zatímco první případ prakticky nemá řešení, ale naštěstí se myslím čtenářů Vela netýká, v případě druhém rozhodně doporučuji vydržet koupel ve vlastní šťávě a třeba sníženou rychlostí dojet. Ve chvíli, kdy vám nadměrné teplo už začne opravdu nesnesitelně vadit, jste už tak mokří, že by každá snaha o odlehčení znamenala okamžité prochladnutí a nemoc.
3. Nedostatečné oblečení
Poznávací znamení klubu nezkušených a začínajících jezdců. Ti první věří, že se zahřejí pohybem a že jim tlusté zimní oblečení nesluší, ti druzí by se možná oblékli, ale mají pár krátkých letních dresů a kalhot a tlusté čapáky a termobundu na zimu a mezi tím nic. V šatníku jim zatím chybí dlouhé návleky různých tlouštěk (nějaký lokální guru jim poradil, že úplně stačí nákolenky), silnější a tenčí dlouhé dresy i vhodné „propocováky“ a silnější, ale ne příliš silné a savé termoprádlo.
Problém zimního cyklistického oblečení tkví v tom, že bojuje na dvou protilehlých frontách. Na jedné straně je to extrémní ochlazování proudícím vzduchem, na straně druhé stejně extrémní produkce tepla (na každý watt produkovaného výkonu dva až tři watty ztrátového tepla). Navíc jsou jiné nároky na oblečení do terénu a na silnici – to do terénu nepotřebuje takovou neprofoukavost, ale o to větší prostupnost pro infračervené záření a chlazení odvětráváním. Obléct se v zimě tak akorát, to je velká alchymie a žádá si několik sezon experimentování a dokupování. Z vlastní zkušenosti doporučuji se obléct spíš o maličko víc, ovšem stylem cibule, kde spodní jedna nebo dvě vrstvy jsou tenké syntetické termoprádlo, na něm jeden nebo dva tenké dresy a přes to nepříliš teplá termobunda (příklad pro teploty okolo nuly). Výsledek je silně větruodolný, ale ne příliš izolující. V případě nadměrného oblečení lze trochu porozepnout zip svrchní bundy, spodní dresy vás ochrání před nadměrným zafukováním. Pro případ naprostého omylu a nedostatečného oblečení je vhodné s sebou vézt igelitovou pláštěnku. Sice jste potom jako v akváriu, ale dojedete. Lepší samozřejmě bude tenká „skládací“ bunda.
4. Prochládající dutiny (čelo)
Nejen čelní, ale i dutiny horní čelisti (vedle nosu) jsou kritickým místem mnoha jinak velmi odolných cyklistů. Intenzivní ochlazování studeným proudícím vzduchem v nich zřejmě způsobuje nějaké reflexní změny (nejspíš cévní), pravidelně u nich startující vznik zánětů. Ty pak znemožňují pravidelný zimní trénink. Háček je v tom, že obličej cyklisty je vystaven náporu studeného vzduchu a ochlazován podobně jako chladič u auta (jenže tam je to záměr). Řešení čelních dutin je přece jen o něco jednodušší, vyžaduje dobrou čepičku pod helmu ideálně s výrazným a zatepleným neprofukem vpředu, navíc staženou až k obočí a kombinovanou s dobrými brýlemi. Nebo případně experimentování s různými kombinacemi vrstev včetně kukly. Ti, kdo trpí problémy s „druhými“ dutinami, jsou na tom mnohem hůř – dobře padnoucí kukla je pro ně nutností, v krajním případě bych ji možná zkusil kombinovat s lyžařskými brýlemi. Obličej lze také po vzoru polárníků a horolezců namazat vrstvou vazelíny.
5. Prochládající ruce/nohy
Trápí snad všechny, kdo se pokoušejí v zimě jezdit venku. Podobně jako jiné lokální prochlazení může způsobit celkové nastydnutí skrze reflexní změny, kromě toho ale působí značný diskomfort, ne-li přímo utrpení. Jedinou cestou k řešení je nákup optimálních doplňků. Komu nestačí cyklistické rukavice, může zkusit lyžařské, osobně se mi velmi osvědčily palčáky. Do terénu se nehodí, ale pokud jen najíždíte kilometry po rovině, těch pár úkonů řazení a přibrzdění s nimi zvládnete.
Ještě složitější jsou nohy. K rychlosti pohybu kola musíme ještě navíc přičíst jejich vlastní pohyb při šlapání, zarážky pedálů, pedály a kliky tvoří k tomu významný tepelný most, který lze jen těžko uzavřít a kterým uniká spousta tepla. Řešení je opět v nákupu doplňků, nejlépe variabilních. Od tenkých návleků přes tlusté neoprenové, zimní boty až po elektricky vyhřívané vložky. Staří bohatýři vycpávali v zimě neoprenové návleky novinami a ti nejskalnější jezdili v mrazech v plstěných důchodkách či vojenských kanadách s mnoha ponožkami a v klipsnách bez řemínků. Na zimní pomalé ježdění to prý stačilo…
6. Zafukování za krk
Problém hlavně reflexních změn. Víc než co jiného ovšem ukazuje na špatně zvolený nebo ušitý dres či bundu. Specifikum cyklistického oblečení spočívá v nutnosti dobře sedět nikoliv ve vzpřímeném stoji, ale v ohnutém předklonu se zakloněnou hlavou. Zejména u „laciných“ anebo začínajících nezkušených firem se občas setkáte s tím, že jsou bundy a dresy šité na modely na promenádním molu, nikoliv na cyklisty – po zaujetí pozice na kole pod ně pak fouká límcem buď vpředu, nebo ještě hůř vzadu. Naštěstí je tu poměrně snadné řešení v podobě šál či nákrčníků, případně opět kombinovaných s maskou nebo kuklou.
7. Příliš intenzivní pohyb/hltání studeného vzduchu
V zimě často choří i cyklisté, kteří mají problémy se záněty nosohltanu nebo hlasivek. Obvykle se z toho obviňuje příliš velká ventilace při vyšších intenzitách, moje osobní zkušenost naznačuje, že by problém mohl být někde jinde – v pohyblivosti krční páteře a poloze hlavy. K mému velkému překvapení jsem totiž zjistil, že ačkoliv jsem bez nastydnutí nemohl v zimě jezdit ani ve velmi nízkých intenzitách, zimní běh v daleko vyšších byl úplně bez problému. Háček bude tedy nejspíš v tom, že zatímco na kole je hlava ve výrazném záklonu – a především u starších cyklistů s tuhou a shrbenou horní hrudní páteří – zakloněná hlavně v prvních segmentech pod lebkou, při běhu je hlava i u „tuhoňů“ téměř rovně. Záklon hlavy v podlebečních segmentech způsobí zúžení prostoru nosohltanu a tím zrychlení proudu vzduchu (tzv. Venturiho efekt) a větší ochlazování. Navíc si k tomu člověk ještě přidýchává pusou, protože má tím pádem pocit ucpaného nosu.
Řešení je tady obtížné, kromě pravidelného a dobře vedeného rehabilitačního cvičení na krční a hrudní páteř je možné v zimě zvolit spíš horské než silniční kolo (vzpřímenější posed) anebo masku či kuklu, pod kterou je přece jen trochu příznivější mikroklima.
8. Zastávka v zimě
Na otázce „zastávka propoceného v zimě“ mě nejvíc zaujal důvod, proč by to tak asi měl ten propocený dělat. V zásadě si umím představit tři důvody: defekt, vzájemné čekání skupinky a hospoda. Zatímco proti prvnímu se člověk neubrání, druhé dva je nejlépe úplně vyloučit. Skupinka má být pokud možno výkonnostně homogenní a jet tak, aby stačili i ti slabší. A jedno orosené je nejlépe si dát až doma, převlečený do suchého. Proč ale takové násilí? Co nám hrozí? Jednoduše řečeno celkové prochladnutí. Při jízdě je naše oblečení prosyceno vodní párou, která je při jízdě, dokud produkujeme dostatečný ztrátový tepelný výkon, zahřátá na teplotu těla. Jakmile ale výkon opadne, oblečení se promění ve studený obkládek. Po obnovení výkonu trvá nějakou dobu, než si svoje teplíčko opět obnovíme, a mezitím stihneme docela pěkně nastydnout. Prevence byla popsána hned na začátku. A pokud nás ten defekt přece jen nemine? Opravujte rychle a pak mazejte nejkratší cestou domů, jako by vám za patami hořelo. Chcete přeci vyjet i zítra.
9. Zafukování do klína
Nenápadnou, ale velmi nepříjemnou pastí na studený vzduch je klín. Nejenže břicho s hrudníkem na straně jedné a stehna na straně druhé tvoří dokonalý vzduch přivádějící trychtýř, ještě k tomu je to místo, které lze těžko dostatečně zateplit. Ideální jsou kalhoty na kolo s neprofukem, speciální neprofoukavé prádlo a podobně. Velmi účinná je též kombinace zateplených elastických kalhot a volných kraťasů přes ně – i letní verze výrazně navýší ochranu před chladem. Zastrkaná trika většinou až úplně dolů nedosáhnou, a i pokud, tak se vám je po první „technické“ zastávce už většinou nepodaří vrátit přes všechny ty vrstvy správně na místo. O tom, jaké komplikace musí prožívat ženy a dívky, raději ani nepřemýšlím. Následkem podcenění zateplení této partie bývají u disponovaných jedinců velmi protivné a opakující se záněty močových cest.
10. Smog
Smog a inverze, dva nepřátelé nejsilnější a nejzákeřnější. Pro pořádek definice. Inverze je stav, kdy se vytvoří takové teplotní zvrstvení atmosféry, při kterém je chladnější vrstva uzavřena pod poklicí vrstvy teplejší. Oblačnost na rozhraní vrstev a opar pod ní zabraňuje průniku slunečních paprsků, ohřevu spodní vrstvy a tím promíchání inverze. Vzniká typicky v nížinách a údolích uzavřených mezi vyšším terénem za tlakové výše v zimním období. Smog je pak kombinace kondenzujících vodních par, mikročásteček prachu a příměsi chemických látek. Dělí se na zimní (z topenišť a průmyslu) a letní (převážně automobilový). Pro naše podmínky a současnou dobu je typičtější smog zimní, i když za extrémních veder se ve velkých aglomeracích i u nás objevuje také letní smog. Zejména zimní smog je často propojen s výskytem inverzí. Látky obsažené ve smogu poškozují výstelku dýchacích cest a snižují jejich lokální imunitu. Drážděním také zvyšují pravděpodobnost vzniku zátěžového a chladového astmatu.
A teď co s tím. Bohužel nejlepším receptem proti smogu je trénink doma, a to v omezených dávkách. Žádná rouška ani šála či maska nebo kukla nepomůže, částečky smogu jsou příliš jemné, látkou proběhnou stejně snadno jako zajíc topolovou alejí. Tak buďte rozumní
MUDr. Ondřej Vojtěchovský
Foto: Vladislav Plocek a Justa Ješková
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT