Hned první zážitky z osedlání a zkrocení divokého oře Canyon Lux WC CFR Team byly natolik skvělé, že naše nohy od prvního rande už nikdy nezůstaly klidné. Znovu, znovu, a rychleji! A tak teď má Lux na svém kontě už několik závodů a spoustu vyjížděk. V odpovídajícím tempu. Jako by nás ani nechtěl nechat jet pomalu. Jako by to byla jeho přirozenost, letět vpřed. Jak už to ale s námi bikery bývá, i u sebelepšího biku máme potřebu ladit k obrazu svému, snažit se z kola dostat ještě víc. A to byl i případ uplynulých týdnů s Luxem. Vítejte u druhého dějství dlouhodobého testu výjimečného kola.
Ve Velu 4/2023 jsme poprvé psali, jak moc nás Canyon Lux baví. A jaký potenciál tohle kolo má. Ohromný. Byť se jedná o bike, který je již v základní, sériové výbavě na deseti kilogramech hmotnosti, zkusili jsme ho ještě více „rozhýbat“. Hmotnost ale nebyla náš primární cíl, v takhle nízkých číslech už nebylo potřeba na ni koukat. Na kole jsem absolvoval několik českých, ale i zahraničních maratonských závodů, a došel jsem k závěru, že přestože jde o full, chtěl bych jít ještě trochu naproti komfortu.
Na konce řídítek putovaly pěnové gripy Ergon GXR ve velikosti L, které přinesly velkou úlevu rukám. Sice původní gripy byly od stejné značky, ale pryžové a se zámkovým uchycením – přinášely jistý úchop, ale na dlouhých tratích anebo po delší době v technických pasážích jsem dost bojoval s unavenými dlaněmi a mozoly. Na tratích Kola pro život to takový problém nebyl. Zde je terén příznivější a závody jsou určeny pro širší veřejnost, ale například tratě, co staví Václav Hornych v seriálu Prima Cup, mě nejen očarovaly, ale i daly zakusit. Řežba nahoru a po ještě tvrdších úsecích dolů. Ano, to byla horská cyklistika. Pěnové gripy přinesly úlevu v rukavicích i bez nich.
Trochu jsem postupně začal bojovat s bolestí zápěstí, protože jednodílné kombo řídítek a představce je sice krásné, ale eliminuje možnosti nastavení, přizpůsobení jezdci. Na začátku jsem jej vlastně chválil, ale po dalších a dalších stovkách kilometrů se můj pohled na něj změnil. Ano, je krásné, ano, je tuhé a přitom schopné určité práce ve vertikálním směru, ale to nestačí, pokud nejste vyloženě konfekční typ.
Navíc řídítka jsou jen 740 mm široká, což při jízdě v těžkém terénu a vystrkování loktů do stran, abych byl schopen pořádně kopírovat terén, způsobovalo pro mne nepřirozené pozice zápěstí. Zatím dál používám kombo Canyon v originálním provedení, ale jelikož plánuji další těžké závody, kde strávím v sedle i přes pět hodin, budu řešit jiné nastavení. Tedy výměnu a klasiku, samostatný představec a řídítka. Budu si moci vybrat šířku, délku, sklon, zvýšení… To rozhodně je víc než estetika.
Na levé straně řídítek mi přibyl „fun maker“. Jinými slovy jsem kolo vybavil teleskopickou sedlovkou se zdvihem 150 mm a mechanickým ovládáním. Zůstal jsem věrný základnímu konceptu, kdy na kole není nic elektrifikováno – myslím tím řazení. A jsem za to rád, protože za sebou nemám tým mechaniků, co bude myslet za mne a postará se. Protože když se pohybuju na etapových závodech, úplně se mi nechce řešit kontrolu a dobíjení. Mechanická verze je jednoduchá a funkční. Tady řazení Shimano XTR stále odvádí špičkovou práci bez závislosti na klimatických podmínkách.
Když se vrátím zpět k teleskopce, na levé straně řídítek mi k ovládání zamknutí a odemknutí odpružení přibyl i prstencový ovladač teleskopické sedlovky One Up. Vše se povedlo uspořádat tak, abych neměl shluk kabeláže před řídítky a zároveň aby bylo ovládání intuitivní a pro jeden palec. Ten si tedy, pravda, v závodech pěkně zatančí, létá mezi regulací odpružení a ovládáním teleskopické sedlovky, ale vše je snadné. A i když jsem mimo jiné absolvoval závody v Alpách (Alpentour, viz reportáž na jiném místě tohoto vydání), kde nás kropil i déšť a teploty bez ohledu na léto padaly do jednomístných číselných hodnot, ovládání zůstalo natolik jemné, že nebyl důvod si stěžovat. Trošku náročnější bylo jen protáhnout vedení k sedlovce rámem, kdy bylo nutné vyjmout šlapací střed. Tenhle upgrade mě ale katapultoval do nových rozměrů zábavy a s bikem se teď mnohdy snadno ocitám vysoko ve vzduchu a na tratích s kořeny a kameny tyto překážky překonává Canyon velmi hravě.
Odpružení mám stále v prvotním nastavení, není potřeba nějak ladit, vše funguje skvěle. Spolu s geometrií rámu odvádějí neskutečný kus práce. Tady se mnohdy přistihnu, že se hlavou cítím úplně na jiném kole než na XC závodním stroji. Prostě to víceméně bez limitů (samozřejmě hloubka zdvihu je daná) pálím dolů a skáču i hodně velké skoky, dropy, gapy. Nikdy, a to bych zdůraznil, nikdy nezazvonil kovový doraz. Vždy bike dosedá jak do peří. Odpružení se stále pyšní neskutečnou sensitivností i na menší překážky a dostatečnou progresivitou ke konci, aby zpracovalo i velké rázy se ctí. Oč menší je kapacita zdvihu, o to snáze se bike ovládá.
Stejnou oporou je rám. Jeho vlastnosti jsou orientované na rychlou a jistou jízdu z kopce a svůj úkol plní precizně – položená vidlice, delší reach a situování jezdce více „do kola“, to vše mne podporuje v chuti za to vzít. A i když za to vezmu opravdu ostře, mám stále jistotu, že vše je pod kontrolou. V ostrých zatáčkách nedá moc práce bike poslat tam, kam je zrovna potřeba. Mám tak pocit, že dolů z kopce nejezdím, ale létám.
A nahoru? Strmý úhel sedlové trubky, tuhý rám, stoupá se mi jak po másle. Vše závisí jen na síle mých nohou, kolo nedává prostor pro stížnosti – reklamaci výsledku tak můžu směřovat leda sám k sobě. Nebudu tu tvrdit, že mě v závodech na tomhle kole nebolely nohy, to ne. Ale vždy jsem cítil, že energie je z pedálu velmi efektivně transportována do roztočení zadního kola a z něj do rychlosti. Na tomto místě, ve výjezdech, nejvíc pociťuji další ze změn, kterou jsem na kole provedl – standardní sedlo je pryč, nové se jmenuje Specialized Power. Pro větší pohodlí, ale i pro lepší oporu při záběru. Kombinace výkonu a komfortu je u tohoto modelu na špičce.
Během přibývajících zážitků a kilometrů, které mnohdy proběhly v plné zátěži a v bahně, postupně narážím na nutné servisní úkony. Pressfitový střed začal i přes použití špičkových ložisek Ceramic speed křupat a zároveň se podobné zvuky začínají ozývat z vedení lanek do zadní stavby. Servis je zcela jednoduchý. Vedení lanek vyčistit a namazat, to samé se středem, a zas je tu tichý bike jako na začátku.
Ale je tu i větší zásah. Brzdy. Shimano XTR v provedení 9100 jsou dvoupístkové, a co mě dostane, je fakt, že plně nefungují s originálními kotouči! Brzdí od počátku jen lehce, tupě, při závodech v Alpách jsem měl ruce jak bandasky z toho, jakou silou jsem musel mačkat páčky, abych z celku dostal co nejvíc. Přesto byl výsledný efekt minimálně sporný. Máme již odzkoušeno, že by měla postačit změna rotorů za XT a brzdný efekt by měl být takový, jak jsme u Shimana zvyklí. Ohromný. To jsem teď provedl na jiném testovaném kole (Superior, který je také popsán v tomto vydání). Ale možná zkusím sáhnout i po jiném složení brzdových destiček. Přejdu z organických na sintrované. Prostě cokoliv, co zlepší situaci, zbaví mě bolesti rukou při dlouhém brzdění a dodá jízdě jistotu a bezpečnost.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Když už jsem několikrát zmínil rakouský závod Alpentour, přidám z něj ještě jeden poznatek ke kolu. Pro etapu, která měřila pouze 13 km, ale načetla během této vzdálenosti úctyhodných 1300 m převýšení, jsem musel sáhnout po jiném převodníku. Ten původní s 34 zuby je příjemně rychlý a v domovině se s ním dá celkem slušně fungovat. Ale v Dolomitech či jiných alpských závodech či výletech mi to trhalo nohy ze zadních partiích. Zbytečně! Takže jsem kolo osadil převodníkem Race Face s 32 zuby a ihned je situace lepší. Napínák otočením jednoho imbusu přizpůsobit menšímu převodníku a vše zas hraje prim. Mé působení na závodech je zas o něco příjemnější a neničím si kolena a zbytečně silovými záběry si nevysiluji nohy.
Sáhnul jsem už také na obutí. Místo původního to vyhrál Maxxis Recon ve směsi 3C MaxxTerra a Recon Race EXO, oba v rozměru 29×2,4“. Verze EXO je fajn, příjemně odvaluje, ale na mokrém podkladu je to někdy spíše tanec na rozlitém oleji než jisté vystoupení, které by lahodilo oku. Proto měkká směs na předním kole; přináší jednoznačný grip i v mokrých podmínkách, zároveň dovolují stále velmi svižnou jízdu.
Velké zklamání přišlo s montáží originálních košíků Canyon dodaných s kolem. Jsou měkké a lahve v nich drží tak maximálně na cyklostezce a štěrku. A ten nesmí mít hrubé zrno… Během jednoho domácího závodu jsem dokázal ztratit čtyři lahve! A to jak originální, tak i jiných značek. Košíky jsou příliš poddajné a při větším otřesu neudrží bidon. Takže i zde jsem sáhl po jiném výrobci, najít „nosiče vody“ s bočním vkládáním lahve.
Nevíme, jak to máte vy. Jestli když si pořídíte nové kolo, nevydržíte dlouho a ladíte a odstraňujete detaily, s nimiž nejste úplně spokojení. My ano. Nejde zdaleka jen o gramy či výkon – jde o cokoliv, co by mohlo kalit radost. I kdyby jen malinko. A tak se těšíme nejen na další kilometry v sedle tohoto Canyonu, ale i na případné další úpravy, které z něj udělají kolo snů. Není to složité, Lux jako takový totiž má k tomuto titulu skvěle našlápnuto už v základu. Potvrzuje to dalšími a dalšími společnými jízdami. Tento rok se k němu ještě jednou vrátíme v závěrečném sumáři.
Připravil: Ondřej Bílek
Foto: Jaroslav Svoboda
Článek byl publikován v časopisu Velo
TECHBOX
GEOMETRIE
FOTOGALERIE
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT