Za závodem Gravel Adventure Poland

Když se letos ve Velu naskytla jedinečná možnost vyhrát startovné na čtvrtém ročníku Gravel Adventure Poland v polských Jakuszycích, závodu zařazeného do světové série Gravel World Series UCI, nevím proč, ale moje reakce byla rychlá a spontánní. Tak nějak se to všechno sešlo: můj zápal pro gravel bike, termín závodu i chuť sdílet gravelové nadšení s podobně postiženým kamarádem Jurou a dalšími týpky našeho ražení. Štěstí stálo při mně, byl jsem vybrán, vyhrál jsem dvě startovná i s ubytováním, stal se Velo reportérem, a tak se jelo na polskou stranu Krkonoš a Jizerských hor.

Mise byla jasná: na vlastní kůži okusit, jak vypadá gravel v plně profesionálním závodním pojetí. Protože mi to k němu prostě tak nějak nepasovalo. Měl jsem představu, že štěrkolet znamená toulání krajinou, objevování nových, vzdálenějších míst, cestování a bikepacking. Znáte to: kostkovaná košile, dlouhé vousy, neoholené nohy, opékání buřtů v lese, vaření kávy v horské útulně a tak. Jako bonus k téhle zkušenosti jsem dostal setkání s hvězdami tohoto sportu.

Pojeď se mnou na svěťák

Pro sezonu 2025 gravelová světová série narostla z 19 závodů na 34. Jednotlivé zastávky slouží jako kvalifikace na mistrovství světa UCI Gravel World Championship, které se letos pojede ve francouzském Nice. Pro české jezdce byl závod na hranicích s Polskem více než lákavý a jejich účast byla dle očekávání hojná, včetně naší aktuálně největší hvězdy gravelových klání Petra Vakoče. Na výběr jsme měli čtyři varianty, dvě pro profíky – Gran Fondo se 128 km a Medio Fondo dlouhé 66 km – a dvě identické s názvem Ultra Izery a Mega Izery, které si s hodinovým odstupem mohli projet i hobby závodníci všech výkonnostních a věkových kategorií.

Hned poté, co jsem se o výhře dozvěděl, píšu kamarádovi Jirkovi, ostřílenému závoďákovi: „Čus, jedeš se mnou gravelovej závod?“ Nevěřil. Dostat mě na závod totiž dosud byl nadlidský výkon, prostě jsem na to nikdy moc nebyl. A teď jsem se sám nabídl. „Je to svěťák, Gravel Adventure v Polsku.“ Odpověď jsem očekával. „No to mě po…, tak jo, to jedu, super, těším se. Ale letos nemám moc najeto.“ A já hned napsal zpět do Vela, že dvojice je kompletní. Vlastně jsem to klidně mohl napsat ještě předtím, než mi odpověděl.

Komplikace před startem

Týden před startem byla naše účast v ohrožení. Jirka prodělával virózu a já se zrakvil na kole v rakouských Alpách, kde jsem byl na víkend s jiným kamarádem. V jednom z asfaltových sjezdů mi praskl drát v předním kole, propíchl bezdušovou pásku, okamžitě prázdno a tlama. Jako zázrakem jsem vyvázl téměř bez újmy, i když naražená ruka mě celý týden nepustila na kolo. Stále jsem však věřil, že do soboty to bude dobré. Mezitím se Jirka raději přehlásil na hobby trasu Mega Izery dlouhou 66 km.

V pátek ráno jsem trochu s obavami vyrazil směr Harrachov a Jakuszyce. Měl jsem v plánu se po menším tréninkovém výpadku rozjet a hlavně otestovat, co ruka. Předpověď počasí nic moc, ale bylo jasné, že na kolo musím. Trochu jsem si tak prohlédl i již vyznačené tratě, kde mi začínali nahánět strach trénující profi závodníci a závodnice. Od nás z Orlických hor jsem zvyklý, že téměř všechny turistické trasy jsou sjízdné i na gravelu, že se nemusím striktně držet jen cyklotras, na což jsem zde narazil. Na Smrku z toho byl trochu survival s kolem na rameni. Na rozjetí před závodem pěkných 45 km, ruka nic moc, ale to dám.

Gravel Adventure Poland už čeká

Očista kola, převléknutí, přijíždí Jirka, check-in na recepci super hotelu DCS Polana Jakuszycka, do jehož garáží se pohodlně vejdete i s kolem na střeše auta. Tenhle moderní areál leží přímo na železniční stanici mezi Harrachovem a Sklářskou Porubou a hned před ním je nádraží. Vlak je tedy ideální prostředek k výletům do zdejších hor, ať již na kole, běžkách nebo pěšky. Právě pobyt v tomhle hotelu byl součástí naší výhry. Věci na pokoj, kola do vytápěné kolárny a lyžárny, vyzvednout startovní čísla a příprava na ráno.

Říkáme si, že na to, že je předvečer závodu Světového poháru, tu panuje poměrně klid. Účast na briefingu k trati závodu byla také malá, profi týmy na to mají asi své lidi, a venku marně hledáme nějaké stánky prodávající nejrůznější cykloprodukty. Jen pár hobíků čistí a dolaďuje své stroje. A pak hurá na výtečnou večeři, kde jsme si formou bufetu mohli vybrat a nabrat dobrot, co hrdlo ráčí. Prostě gastronomické orgie.

Rovnou do Gran Fondo

Ve stejném duchu se nese i snídaně v den D. Start a cíl se nacházely v areálu Dolnoslezského sportovního centra Polana Jakuszycka, tedy hned pod okny našeho pokoje. V devět hodin startuje elita v několikaminutových intervalech podle věkových skupin. Takže rychle převléci, omotat ruku elastickým obinadlem, kontrola kol a rychle na start. Atmosféra je grandiózní. A mně začíná docházet, že to byl z mé strany asi přepal. Proč?

Tak trochu neznalý poměrů jsem se totiž bláhově přihlásil do elitní UCI kategorie Gran Fondo 128 km. Když svěťák, tak svěťák, že? Řekli byste rakváči, tedy muži 50–55 let, ale hned od startu se jela podlaha a hned za biatlonovým stadionem mi všichni ujeli. Právě mi došlo, že jsem se fakt zbláznil, jak mi říkal Juras hned. Dojížděl jsem jen ty, kteří měli defekt. A nebylo jich málo napříč nejrůznějšími kategoriemi. Předjížděly mě pak ženy z kategorie Elite women, které startovaly v 9.15 hod., a ještě skupiny tratě Medio Fondo 66 km. Ale co. Přijel jsem si to užít. Hobby kategorie Ultra a Mega Izery startovaly dohromady hodinu po nás, tedy v deset, takže jsem si vlastně jel svůj vlastní závod, trochu osamocený, což jsem si doma tak úplně nepředstavoval.

Trať hotový hardcore graveling

Po úvodní smyčce jsme se vraceli ke stadionu téměř tři kiláky dlouhou šotolinovou stojkou, která dle mého názoru byla prvním sítem startovního pole. A pak přišlo stoupání na horu Izerskie Garby do 1084 m, na jejím vrcholu se projíždělo bývalým lomem Stanislaw, kde se těžil od 13. do začátku 20. století čistý křemen do okolních hutí a skláren. Lom je jedním z nejvýše položených povrchových dolů v Evropě. Izerskie Garby jsou obklopeny masivem Zielona Kopa s nejvyšší horou polské části Jizerek Wysoka Kopa a horami Zwalisko a Wysoki Kamień. Moc krásné místo. Nejet závod, určitě bych tu udělal nejednu fotografickou zastávku, navíc počasí nám tady, navzdory předpovědi, ještě přálo.

Pak se začalo klesat dolů do hlubokých lesů a trať vedla doslova nahoru a dolů bez možnosti rovinatějšího odpočinku. Sjezdy rovněž nebyly odpočinkové, plné kamenů a skoků přes odvodňovací kanálky. Prostě pravý hardcore graveling pro ortodoxní vrchaře, od organizátorů bravurně zvládnuto. Tratě se různě křížily, míjely, a někde se dokonce jela část v opačném směru než předtím. Logisticky opravdu na jedničku.

Menší krize v drsných podmínkách

Počasí se ale rychle měnilo, silný déšť, mlha, nárazový vítr a poměrně nízká teplota. Nevím proč, ale hlavou mi neustále zněla hláška z české komedie Padesátka: „Seš na horách.“ Podmínky byly místy doslova extrémní. Kdo neměl pláště šíře minimálně 45 mm, musel trpět. V tomto marastu jsem dvojnásob litoval borce řešící defekty.

Asi na 60. km jsem bojoval s menší krizí. I když to v porovnání s elitou nevypadalo, určitě jsem jel ve vyšší intenzitě než běžně. A to mě podle předchozího studia tratě na 80. km čekala obávaná brutální a téměř desetikilometrová stojka z asi 550 m do 1050 m. Do sedla Łącznik mezi Stógem Izerskim a Smrkem – králem české části Jizerských hor.

Dole, na 3. občerstvovačce, jsem v klidu poklábosil, doplnil energii a s nevelkým očekáváním vyrazil vstříc kopci. K mému údivu se mi asfaltový výjezd od prvních metrů jel velmi dobře a nahoře, na 90. km, ve mně doslova bouchly saze. Opět mě to bavilo, necítil jsem únavu ani bolest nohou a jel jsem kudlu, kaluže-nekaluže, bláto-nebláto. Krajina se mi začala opět moc líbit: takový ten pravý horský les s borůvčím a mlhou, ani ten déšť jsem neřešil. Zvlněné náhorní louky protkané mnoha potůčky zásobujícími kouzelně meandrující řeku Jizeru, dřevěné mostky a lávky, všude roztroušené osamělé smrky nebo jejich skupinky, a do toho rašeliniště s kvetoucím suchopýrem, prostě paráda.

Do cíle Gravel Adventure Poland

Můj výkon tu byl dnes pocitově na nejvyšší úrovni, čtvrté občerstvovací depo a pohodový pokec s mladou obsluhou, ještě mi to chvíli jelo a pak už přišla známá závěrečná, asi tříkilometrová stojka před cílem, kterou jsme již jeli v úvodu. Tady už mi síly zase ubývaly, ale to už jsem se těšil na krásnou medaili, která byla v cíli připravena pro každého závodníka, v té naší elitní kategorii dokonce se štítkem UCI Gravel World Series. Na dojezdu mě vítal už osprchovaný a převlečený kamarád Jirka. Byla radost ho vidět, protože prostor cíle byl díky silnému vytrvalému dešti vylidněný, a nepřipadal jsem si tam tak díky němu zcela osamocený. Profíci totiž dojeli 3,5 hodinky přede mnou, všechna čest.

Na prvních dvou místech elitních mužů byli Češi. Vyhrál cyklokrosař Adam Ťoupalík v čase 3.51 hod., druhý byl s minutovou ztrátou Petr Vakoč, kterého zbrzdil defekt, a na třetím místě skončil Belgičan Seppe Rombouts s téměř 4,5minutovou ztrátou na Ťoupalíka. Mezi ženami dominovala Švédka Hanna Nilssonová s časem 4.46 hod., druhou Annabel Fisherovou ze Švýcarska a třetí Rakušanku Theresu Rindlerovou Bachlovou dělilo od zlata jen pár vteřin. Všechny tři totiž přilétly do cíle pohromadě a rozhodl až závěrečný spurt.

V mé elitní kategorii M50–55 jsem na vítězného Čecha Vladimíra Uličného s časem 4.32 hod. ztratil celé dlouhé tři hodiny. Skončil jsem tak na posledním, 30. místě, když 20 borců nebylo klasifikováno. Při porovnávání časů ve výsledkové listině odhaduji, že můj čas 7.30 hod. by odpovídal nějakému 13. či 14. místu v hobby kategorii Ultra Izery. Takže příští rok jedu určitě znova, ale v kategorii sobě rovných. A cíl zní jasně: být do desátého místa. Můj parťák Jirka Rozprým dojel v čase 3.30 hod. do cíle na trase Mega Izery 66 km, ve své kategorii M45 byl sedmý a celkově na 26. místě.

Rada pro méně trénované

V cíli na mě čekalo ještě závěrečné občerstvení, mycí zóna s několika hadicemi, kde jsem z kola smyl bláto a písek po téměř celodenním dešti. Pak ještě vynikající pasta party, kde jsme si mohli vybrat ze dvou variant, buď rizoto, nebo klasické makaróny, a konečně sprcha.

Kdyby mi náležela výsada poradit někomu známému, jakou distanci si vybrat, určitě bych doporučil, zvláště méně trénovanému, poloviční variantu, která vede opravdu těmi nejatraktivnějšími lokalitami polské části Jizerek. Ale dát si to celé, to už je pořádná výzva.

O silné extrémnosti letošních podmínek závodu Gravel Adventure Poland svědčí i zajímavá statistika. Z přihlášených 474 profi závodníků z 25 zemí světa do boje na trati Gran Fondo nastoupilo jen 372 a z nich 95 závod nedokončilo. Podobné to bylo i v ostatních kategoriích, ale nebudu vás zatěžovat dalšími čísly.

Déšť a změna následných plánů

Vím, že za to mohlo především nevlídné počasí (a organizátoři mi to později potvrdili), ale u gravelového podniku, navíc na světové úrovni, bych očekával atmosféru podobnou bikefestům nebo enduro závodům, ze kterých se vám nechce odjíždět domů. Trochu mi chyběly stánky a vůbec nějaký doprovodný program nebo soutěže. Myslel jsem, že budeme mít i příležitost pobavit se s profíky o technice, tréninku a tak. Prostě tak trochu uvolněná a volnomyšlenkářská „pohoda jazz“.

Na muziku ale měla přijít řada v osm večer a moc jsme se těšili. Na venkovní party byl plánován koncert výborné jazzové kapely Trinity Sounds, ale vytrvalý déšť vystoupení zahnal do restaurace uvnitř hotelu. Ano, hudba se tam hodila náramně, ale bylo tam jen pár hotelových hostů… Copak se profíci ani nikdo další nebaví? Anebo už všichni odjeli?

Druhý den po snídani jsme se chtěli s Jurou ještě projet okolo Jizery a prohlédnout si nádherná místa, na která včera v zápalu boje nebyl čas. Jenže začalo zase vydatně pršet. Rychlá změna plánu, SPA centrum otevřeno od deseti, tak rychle do plavek a šup do bazénu. Využít ještě alespoň trochu parádní zázemí tohoto moderního centra sportu. V sauně si pak říkáme, že jde o ideální místo pro rodinný prodloužený víkend nebo dovolenou. Mají tady ještě posilovnu, tělocvičnu, lezeckou stěnu, hřiště na basket, volejbal nebo gymnastický sál. Venku vedle nejmodernějšího biatlonového areálu v Evropě je ještě atletický ovál, fotbalové hřiště a nové cesty na in-line brusle. K tomu možnost výletů nejen do Jizerských hor, ale i na druhou stranu, do Krkonoš. Poláci tu dokonce sní o zimní olympiádě. Proč ne, kdyby proběhla rekonstrukce skokanských můstků u nás v Harrachově, už by tomu nemuselo moc bránit.

Povedený víkend

Že se nám pak vůbec nechtělo domů, bylo neklamnou známkou toho, že víkend byl naprosto povedený. Skvělý závod a jeho organizace, téměř nadčasový hotel Dolnośląskie Centrum Sportu Polana Jakuszycka a nebývale příjemný personál na všech postech. Moc děkujeme Velu i Polské turistické organizaci za skvělou příležitost. Příští rok nás tu máte zas – a s námi možná přijede i mnoho dalších „tam od nás“.

připravil: Vít Koutný

editace: Martin Kuška

foto: archiv závodu a autor