Když se Francouzů zeptáte, pětačtyřicet procent z nich ho označí za cyklistu, který udělal největší francouzský otisk v dějinách sportu. Před Hinaultem, před Anquetilem… „A v jiném průzkumu jsem dokonce před Voecklerem, což mě překvapilo ještě víc,“ povídal Raymond Poulidor. Exkluzivní rozhovor vznikl ve startovní vesničce v Montélimaru během Tour de France 2016. Uveřejňujeme ho jako vzpomínku na slavného Francouze, který dnes v 83 letech podlehl nemoci.
Rok co rok pravidelně vysedával ve stánku společnosti LCL, která je sponzorem žlutého dresu. Toho, který Poupou, byť se o to pokoušel ve čtrnácti startech, nikdy nedočkal. Věčně druhý, to byla jeho přezdívka. „Smůla? To je relativní. Smůlu měl Roger Riviere, který musel po svém pádu uzavřít kariéru a skončil na vozíku. Takže nějaké vítězství v závodě… Je lepší prožít hezký život,“ míní ten, co byl pětkrát na Tour třetí, třikrát druhý a jen dvakrát se při svých účastech nedostal do cíle v Paříži.
Kdybyste si měl vybrat – časovka, nebo raději hory?
„Obojí, ale spíš jsem preferoval hory.“
Alpe d‘Huez, nebo Mont Ventoux?
„Ventoux je kopec, který mi velmi seděl. Vyhrál jsem tam jednu etapu Tour a ještě v jiných dvou závodech jsem se v tomto stoupání prosadil.“
Duhový, nebo žlutý dres?
„No… Těžké. Co se týká publicity, je to určitě žlutý dres. Když cyklista vyhraje Tour de France, vzniká jeho věhlas. Ale ani duha na dresu není tak špatná, ne?“
Kolikrát jste slyšel tu drásavou otázku, proč jste nikdy, ani na jeden den neoblékl žlutý dres?
„Možná milionkrát. Je to pořád dokola, ale lidi mi taky často říkají, že bych si býval zasloužil vyhrát Tour třikrát, čtyřikrát.“
Jenže nepovedlo se to ani jednou. Ještě vás to mrzí?
„Ani trochu, spíš naopak. Protože když se dneska mluví o někom jako o Poulidorovi, každý ví, že je to ten věčně druhý. Mé jméno se stalo víc než známé, slýcháme o Poulidorech každý den. Jednou je to Poulidor politiky, pak zase Poulidor pétanquu, dokonce i mladí chtějí vědět, kdo je ten Poulidor. Boxer? Umělec? Takže pokud se o mně dnes mluví, je to právě díky tomuto.“
Tím chcete říct, že vaše popularita je větší, než kdybyste opravdu vyhrál?
„Možná ano. Paradox.“
Měl jste trochu pech, ne? Že jste se narodil do éry Merckxe, Anquetila.
„Spíš štěstí. Měl jsem nálepku věčného smolaře, ale tak to nebylo. Ve své kariéře jsem měl enormní
dávku štěstí, protože mám za sebou dva vážné pády, které oba mohly být fatální. V roce 1973 a hlavně o pět let dřív, kdy mě srazila motorka. Tehdy jsem měl našlápnuto na vítězství v Tour.“
S každou další porážkou ve vás rostla frustrace nebo větší odhodlání?
„Nikdy jsem se ráno nebudil s tím, abych si říkal, že dneska už musím vyhrát. Byl jsem spokojený
s tím, jak to všechno bylo.“
Stala se vám žlutá nakonec noční můrou?
„Tak trochu. V cyklistice to byla barva, která mi nebyla souzena.“
Vzpomenete si, kdy jste poprvé jako malý kluk začal snít o Tour?
„Když projížděla naším městem, jako každý kluk jsem chtěl mít na sobě maillot jaune. Vždycky jsem měl pro sport nadání. Ve škole jsem býval mezi nejlepšími a pan učitel mi nabídl předplatné časopisu Miroir Sprint. Pro kluka z chudé rodiny to byl úžasný dárek, protože jsem mohl sledovat sportovní výsledky, samozřejmě cyklistiku, ale i výkony boxera Marcela Cerdana, kterého jsem zbožňoval. On miloval Edith Piaf a zabil se při leteckém neštěstí. Kdo ví, třeba jsem mohl být boxerem.“
A na kole jste začal…
„Brzo, jako prcek jsem jezdil na mámině kole. Ale vážně jsem začal až asi v sedmnácti.“
S cílem vyhrát Tour?
„Víte, co bylo tehdy mým největším přáním? Aby přišel Ježíšek a nechal mi za dveřmi nějaký dárek. To byl můj sen. Ale jasně, Tour je francouzské dědictví. Když vidíte ty lidi, kteří přijdou každý rok navzdory tomu, co všechno Tour ublížilo. Tím teď myslím doping. Jenže Tour je silná a jedině dvě světové války ji dokázaly zastavit.“
Je Tour už pro malé francouzské hochy metou?
„Jako kluci jsme často hráli kuličky. Na dvoře jsme vytvářeli trasy, důlky byly etapová města a kuličky představovaly závodníky. Během žní jsme utíkali, abychom u rádia mohli poslouchat Tour. Večer se jméno vítěze zapisovalo na velkou černou tabuli ve vesnické kavárně. Vzpomínám si na duely Bobeta s Robicem, Bartaliho s Coppim.“
A na ten váš s Anquetilem?
„I padesát let poté se o něm stále mluví, že? Tehdy se nám podařilo rozdělit Francii. V roce 1964 jsme byli oba v nejlepší formě, on mohl vyhrát svou pátou Tour, já konečně svou první. A zbytek příběhu už znáte.“
Ano. Mechanické problémy, časová ztráta, taky slavný souboj rameno na rameno na Puy-de-Dôme a triumf velkého Jacquese. Byť o pár sekund.
„Víte, že jsem ho dlouhou dobu nesnášel? Během kritérií jsme spolu museli vycházet, ale nikdy jsme nejedli u stejného stolu. Jeho žena Jeanine často fungovala jako prostředník. Až časem jsme si k sobě našli cestu a když pak zemřel, ztratil jsem přítele. Anquetil byl velký člověk a sportovec. Anquetil byl klasa.“
Máte příklad?
„Když skončil s cyklistikou, jezdil za mnou na Tour. V roce 1974, kdy jsem pořádně trápil Merckxe, mi on dával rady. A taky mi řekl: Udělalo by mi radost, kdybys Tour vyhrál ty.“
Prozraďte nějakou závodnickou vzpomínku na Eddyho Merckxe.
„Třeba jeho první Tour, kterou totálně ovládl. Bylo to vítězství s náskokem skoro osmnáct minut, to bylo něco výjimečného.“
Měl nějakou slabinu?
„Jeho slabinou bylo to, že byl permanentně lačný po vítězství. Zas a znovu. Chtěl být absolutní vládce, pořád vyhrávat. Když jste se ho ptali, jak se cítí, odpovídal, že je to zlé. Že ho strašně bolí nohy a že další den to bude hrůza. A když jsme pak poslouchali radio tour, on byl vždycky první, kdo vyrazil do úniku.“
Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka na Tour? Která bitva, vítězství?
„To musí být hned má první Tour v roce 1962, kdy jsem startoval s rukou v sádře. Se zlomeným zápěstím jsem jel deset dnů a pak přišlo vítězství v horské etapě do Aix-les-Bains, kdy jsem šlapal 130 kilometrů v čele. Cestou jsem utrhl dva závodníky – Charlyho Gaula a Frederica Bahamontese.“
Takže legendy.
„A ještě jsem skončil třetí v Paříži.“
Miloval jste hory?
„Ano, samozřejmě. Když jsme jeli po rovině, tak jsem se nudil. A když přišly hory, říkal jsem: Hurá, teď si můžu odpočinout.“
Kdybyste to, co víte dnes, věděl tenkrát, co byste změnil?
„Nevidím nic, co by se dalo změnit. Sice jsem nikdy žlutý dres nezískal, ale možná, že kdyby se mi to povedlo, nemluvilo by se o mně tolik.“
Existovalo tehdy mezi závodníky přátelství?
„To ano, z jednoho dobrého důvodu – protože jsme po Tour jezdili kritéria. A mezi nimi jsme se přepravovali společně, ať soupeři nebo kolegové. Byli jsme dva tři v autě, odzávodili a potom jsme si dávali dobré večeře, skleničku. Ale to už dnes neexistuje.“
A je to škoda.
„To je. Jenže teď je jiná doba.“
Nebyla to tenkrát na Tour větší romantika?
„Rozhodně to bylo jiné. Když favorit spadl, měl defekt nebo si musel nutně dát pauzu, útočilo se. Dnes? Peloton zpomalí a umožní mu návrat. Ale je to dobře, protože dnes se jezdí tak rychle, že by byl prakticky vyautován. Taky etapy jsou dnes kratší a v případě velkého horka jedete v lehkém hedvábném dresu. Po dvaceti kilometrech si můžete z auta vzít občerstvení. To my jsme mívali pletené trikoty, jednu občerstvovací stanici v polovině etapy, po 150 kilometrech a jinak nic. Všechno jste si museli vézt s sebou. Když byly bidony kovové a ne plastové, v teplotách kolem 40 stupňů jsme si v nich mohli vařit kafe. A ten dnešní komfort? Já si pamatuju, jak jsme po jednom deštivém dni spali pod stanem, vana s vodou byla pro dvanáct závodníků a ten, kdo si zaplatil hotel, byl vyloučen ze závodu.“
Tour je dnes tolik jiná.
„Bývala to jedna velká rodina. Všichni byli pořád v kontaktu a nepotřebovali jste akreditaci A, B nebo Y. Sportovní ředitelé měli jen dva vozy a cyklisté zapluli do chumlu diváků už padesát metrů za cílem. Ani nevím, kolik je na Tour novinářů. Dřív tu byli tři, čtyři a rozhovory se dělaly na masážním stole. Byl to lidský vztah.“
A styl závodění?
„Dnes mi chybí iniciativa. A když si nedáme pozor, za pár let budou na silnicích chybět i sportovní ředitelé. Místo toho budou cyklisty řídit ze svých kanceláří, jako ve formuli 1. Všechno je to teď vykalkulované. Ale víte co, Anquetil měl hodinky v hlavě, ve vteřině všechno odhadl. Když řídil, měl plán a věděl přesně, kdy dojede do cíle. Dnes tak závodí všichni. Únik vyrazí a dojedou ho pár metrů před cílem. Dnes se jedou dvě Tour – jedna Tour favoritů, která se vyhrává v horách, a druhá sprinterů v prvním týdnu. Kvalitnímu závodníkovi dnes nikdo nedovolí v etapě odjet o patnáct minut a vyhrát celkově Tour. Se vší tou reklamou se dnes počítá, kolik času stráví závodník před kamerou, a podle toho je taky placen. Cyklistika je dnes sterilní.“
Přesto, kterého jezdce obdivujete?
„Já nemám žádného favorita, ale pro některé závodníky mám obdiv. Třeba pro Sagana, ten je mimo všechny kategorie. Baví mě, jak je bojovný, jak mu dělá radost, když lidem zařídí podívanou.“
Taky jste pro to snížit počet motocyklů v závodě? Vždyť vás kolize s ní v roce 1968 možná připravila o celkový triumf.
„O tom se vede velká polemika. Možná bychom měli zrevidovat pravidla a zredukovat je.“
Jenže pokud dnes toužíme po co nejživějších přenosech, pak jsou asi nezbytností, ne?
„No to samozřejmě. Ale vážně nevím, jestli tam potřebujeme mít všechny. V pravidlech stojí, že když motorka předjíždí, musí troubit a závodník jí dovolit průjezd. Závodníci ale nic takového nechtějí dovolit, protože jde o čas. Kdyby před sebe motorku pustili, mohli by ztratit kontakt se svým soupeřem.“
Vám se ten karambol s motorkou před lety přihodil jak?
„Byl to motocykl pořadatelů, který ukazoval odstupy. Narazil mi do zadního kola a voila…“
Kolik času jste tam ztratil?
„Já jsem tam ztratil celou Tour de France! Musel jsem pak vzdát. Měl jsem dvě zlomeniny v obličeji, nemohl jsem jíst a ani používat bolavé ruce. Brečel jsem pak na rameni sportovního ředitele Bidota, protože kromě zranění bylo nejtěžší přijmout tu morální bolest. Být nucen opustit Tour, která mi právě otevírala náruč.“
Závodil jste do čtyřiceti let, že?
„Ještě déle. Skončil jsem v roce 1977 a rok předtím jsem byl třetí na Tour, to mi bylo čtyřicet a tři měsíce. A mé poslední Paříž-Roubaix, které nakonec bylo výsledkem skoro nejlepší, to jsem měl už jednačtyřicet let.“
Nebylo to v té době poměrně jedinečné?
„Ale ne, byli i další závodníci. Výjimečné to bylo na poměry Tour de France, když jsem se i v tomto věku dostal na pódium. Končil jsem druhý za třemi generacemi závodníků, deset let po duelu s Anquetilem jsem bojoval ještě s Merckxem. To je důkaz mé dlouhověkosti.“
Když zrovna nerozdáváte podpisy a rozhovory na Tour, čím se bavíte?
„Jsem důchodce, přesto jsem velmi, velmi žádaný. Mám dokonce tolik nabídek, že si jen těžko vybírám. Ale zvolil jsem si Tour.“
A mimo to?
„Mám tolik práce, že kdybych měl říct všechno, byli bychom tu dlouho.“
Slavil jste krásné výročí (v roce 2016), osmdesátiny. Měl jste nějaké přání?
„Žádné, já jsem v životě prožil už všechno, co jsem si mohl přát. Nic jiného už nežádám. Za všechno vděčím cyklistice a hlavně Tour de France. Musel bych žít dvě stě let, abych se za všechno odvděčil.“
Ani jste si nepřál konečně zase vidět nějakého Francouze vyhrát Tour? Už tři dekády čekáte. Proč Francouz neumí vyhrát?
„Nevím, jestli jsem ten pravý, kdo by měl na tuhle otázku odpovídat, že? Konkurence je krutá a musíte být dobří na všech frontách. Můžete mít určité kvality, třeba být dobrý sprinter, zářit v horách a časovkách. Ale počítá se jediné – být komplexní.“
A třeba další vítěz vůbec nebude z Francie, třeba přijede z Nizozemska. Váš vnuk Mathieu Van der Poel.
„Možná se na startu objeví, ale teď se baví cyklokrosem. Když mu bylo pět, vyhrával všechno,
v šesti taky. A teď, kdy je mu třiadvacet, vítězí dál.“
Má tu pravou postavu pro silniční peloton?
„Měří 177 centimetrů, má morfologii vrchaře. Že je vysoký? Ne. Vždyť kolik měří Froome? Je rychlý ve spurtu, v horách, umí i časovku. V horách jezdí lépe než ve své době Merckx. To je slibné, takže můžu snít.“
Filip Grim, Montélimar Foto: Cor Vos a Presse Sport
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT