POLIS – příběh první české vidlice

Většina bikerů zná Zdeňka Póla jako pořadatele endurových závodů Blinduro. Gravelisti pak jako organizátora Gravel Blindura, cyklisté s dobrou pamětí jako manažera Michala Marošiho nebo Michala Prokopa. A můžeme si ještě vzpomenout na jeho působení coby nejvýraznějšího fourcrossového promotéra. I ty největší pamětníky ale možná překvapí, že do světa mountainbikingu Zdeněk vstoupil jako producent odpružení. Zaprášený příběh vidlice Polis je kratičký, ale díky atmosféře začátku 90. let neopakovatelný.

 

Jak Zdeněk nezapomene podotknout, na internetu jej nenajdete. Pro kontext, Československo se poprvé připojilo k internetu v roce 1992, kdy značka Polis vstoupila na trh. Masivní nástup poskytovatelů internetového připojení ale přišel až po roce 1998. Tedy dávno po ukončení výroby první české odpružené vidlice.

Dopis do Švýcarska

„Doteď si nedokážu představit, co mě jako dvacetiletého kluka vedlo k  tomu, abych sedl k psacímu stroji a napsal do Švýcarska nějakému Bobu Štichovi, o kterém jsem si přečetl v časopise Peloton, že bych chtěl licenčně vyrábět v České republice jeho odpružené vidlice,“ snaží se rozpomenout Zdeněk na svou prvotní motivaci. „Nikdo v naší rodině nepodnikal. Já byl na civilní službě, abych nemusel na vojnu. Na kole jsem vlastně ani moc nejezdil, spíš mě zajímala technika,“ dodává.

Ať už jej k nápadu vyrábět odpružení vedlo cokoli, následovala výměna několika dopisů, na jejímž konci nasedl Zdeněk se svojí maminkou do rodinného Fiatu a s papírovou mapou na klíně vyrazil, aby si odvezl nejen veškerou dokumentaci, ale i zásoby materiálu. Čechošvýcar Bob Šticha se totiž rozhodl výrobu svých vidlic první generace ukončit a prodat ji Zdeňkovi se vším všudy. „Myslím si, že ho nikdy nebavilo něco produkovat. Nikdy moc netoužil rozjet značku, že byl vždycky spíš snílek a vizionář, který rád hledal nové cesty. Když měl funkční produkt, klidně jej pustil dál,“ odhaduje Zdeněk důvod. Podobným způsobem ostatně Šticha v té době předal do Československa technologii karbonového diskového kola značce Bayer.

 

Vizionář Bob

Na článek v Pelotonu vzpomíná Zdeněk dodnes: „Bylo to úplné zjevení! Zatímco jsem v konstrukčním oddělení Škodovky prožíval rozčarování z toho, jak rychle se můj sen změnil v poznání, že jsem se stal nepodstatným kolečkem v obrovském soukolí, o přestávce jsem zíral na stroj, který předběhl svou dobu o desítky let.“ Už koncem 80. let totiž Bob Šticha zkonstruoval celoodpružené kolo s kotoučovými brzdami, loukotěmi i dalšími futuristickými prvky a neustále jej zdokonaloval. „On už tehdy přesně věděl, že takhle má horské kolo vypadat. Bylo to pro něj samozřejmé, jako je to samozřejmé dneska pro nás.“ Byť Šticha následně vytvořil odlehčený model vidlice s  elastomerovým blokem před hlavovou trubkou, značka Polis jako výrobce cyklistických komponentů měla zůstat značkou jednoho produktu.

Ze Škodovky do sklepa

Jakkoli byl Zdeněk z podnikatelského pohledu zelenáč, určité předpoklady k převzetí výroby bychom u něj našli. Zásadní byl jeho kladný vztah k technice. Jako syn zámečníka zamířil na technickou školu a rok po revoluci dokončil mladoboleslavskou průmyslovku s  jasnou vidinou zaměstnání ve Škodovce. „Ve třetím ročníku jsem na praxi dostal nabídku, že můžu po maturitě rovnou nastoupit. Jenže na mě to zapůsobilo opačně. Myslel jsem si, že mám zaměstnání jisté, celý čtvrtý ročník jsem proflákal, neodevzdal závěrečnou práci a maturoval až v září,“ vzpomíná Zdeněk.

Nástup do Škodovky tedy musel počkat. Mezitím našel útočiště v automobilce Liaz v Mnichově Hradišti. Časem ale do Boleslavi skutečně nastoupil. Právě v té době si pořídil první horské kolo a začal sledovat časopis Peloton, což určilo jeho další dráhu. Rok 1991, auto naložené díly ze Švýcarska, narychlo připravené výrobní prostory ve sklepě bytovky, pomoc mámy a kamaráda, tak vypadal start značky Polis. „V době úplných začátků jsem všechno dělal po práci. Potom jsem nastoupil na civilku, kde jsem měl sice víc času, ale formálně jsem musel podnikání převést na mámu,“ vzpomíná na rozjezd firmy. Lehké nebylo ani najít subdodavatele. Když došly díly od Štichy, hledal frézaře, soustružníka, lakýrníka a podobné profese. V té době se podnikání teprve rozjíždělo a šikovných řemeslníků se nedostávalo. Proto se vyptával známých, objížděl autem okolí Kolína a pídil se po kontaktech.

 

Technologický pravěk

Vidlice, která vznikala pod značkou Polis, byla v podstatě totožná s vidlicí Boba Štichy. Zdeněk provedl jen pár drobných úprav. Technicky se jednalo o jednoduchou konstrukci odpovídající době, kdy se mountainbiking stále ještě etabloval jako plnohodnotná disciplína. Vždyť teprve v roce 1990 se uskutečnilo první mistrovství světa MTB pod hlavičkou UCI v americkém Durangu. V Československu se pojem horské kolo sotva dostal do povědomí. Uvést na trh odpruženou vidlici neznamenalo jen přesvědčit o kvalitách produktu, ale o potřebnosti tohoto komponentu vůbec.

„Obchodníci sotva vstřebali informaci o existenci horského kola a najednou jim nějaký kluk z Kolína vysvětloval, že si na něj mají za čtyři tisíce korun koupit těžkou vidlici. Nikdo tehdy nevěděl, že to jednou bude standard,“ vzpomíná Zdeněk. Vidlice Polis chodila v té době běžných 45 mm. Měla ocelové vnitřní i vnější nohy, mezi nimiž byl stlačován blok elastomerů. U tohoto materiálu se vyzdvihovalo, že na rozdíl od pružiny dokáže alespoň trochu utlumit zpětný chod. Se sháněním elastomeru se správnými vlastnostmi byl ale tehdy problém, protože jej moc lidí neznalo. Když už Zdeněk našel zdroj, bylo překážkou malé množství, které pro výrobu vidlic potřeboval odebrat. Malé série vidlic ale byly problematické i pro jiné dodavatele zvyklé počítat na vagóny.

A ta pouzdra

Své si Zdeněk zažil i s materiálem pouzder, která byla nejčastější příčinou reklamací. Důvod byl prostý: „Snažili jsme se o maximální preciznost, takže jsme každé pouzdro párovali s vnitřní nohou. Při chromování měla vrstva pokaždé trochu jinou tloušťku, takže jsme v dodávce vždycky hledali správný pár, aby měl minimální vůli a zároveň dobře fungoval.“ Jenže když došla pouzdra od Boba Štichy, začaly vidlice Polis využívat silon, jehož nevýhodou je, že pohlcuje vodu a mírně bobtná. Naneštěstí to stačilo k tomu, aby se některé vidlice úplně zadřely. Kromě lapálií s tuhnoucími elastomery a bobtnajícími pouzdry bylo potřeba najít správnou vazelínu, která by pracovala i v nižších teplotách. Zkrátka ne všechno bylo hned ideální. „Při zadávání výroby nám samozřejmě nepomáhalo, že jsem se snažil, aby si zákazník mohl různě nakombinovat lak, eloxy, průměr sloupku a další vlastnosti, takže existovala spousta variant,“ vzpomíná Zdeněk, jak si tehdy ještě zkomplikovali situaci.

Předdigitální propagace vidlice

Marketing začátku devadesátých let nabízel jen omezené nástroje. Zdeněk si z adresáře v časopise vypsal prodejny v celé republice, vypůjčil si od rodičů auto a osobně jich většinu navštívil. Byla to tehdy prakticky jediná cesta, jak informaci předat. Alternativou bylo celonoční faxování nabídkových listů. Pobaveně vzpomíná, jak si jej z té doby pamatovali někteří prodejci i po dvaceti letech, když krátce působil jako reklamační technik u značky Specialized. V čase vzniku značky Polis začala vzrůstat také sláva sportovních veletrhů.

„První veřejnou prezentaci jsme měli na výstavě Sport Prague v Paláci kultury. Myslím, že to bylo na jaře 1992, na stánku firmy Bayer. Vybavuji si, že kromě nás tam měl odpruženou vidlici jen RockShox na kolech Heavy Tools,“ vzpomíná Zdeněk. „Tipuju, že někdy v té době začínalo také Kangaroo. Ti ale přijeli až na další ročník a musím uznat, že byli technicky dál. Měli už hliníkové vnější nohy a další věci, které jsem plánoval použít v další generaci.“

Třetím pilířem propagace značky byly závody. „Vždycky jsem měl pocit, že do nich musíme jít, protože se tam prezentují špičkové věci. Závodníci si následně tyhle produkty kupují,“ říká Zdeněk. A  protože bylo zřejmé, že pro většinu konzervativních XC závodníků je vidlice těžká, zaměřil se na vznikající gravity scénu. Ve spolupráci s firmou Danion, později Fort Frames, vytvořili hardtail se speciální „sjezdovou“ geometrií, oslovili jezdce Martina Proška a založili závodní tým.

Co by, kdyby…

Zdeněk samozřejmě plánoval svou vidlici dál vyvíjet. „Uvažovali jsme o kovaných brýlích, o kovaném můstku a  dalších výrobně náročnějších věcech. Všechno to mám nakreslené, ale vyžadovalo to další investice, na které jsem prostě neměl.“ Ekonomická stránka výroby se totiž nikdy nedostala výrazně dál za hranici koníčku. Pod značkou Polis bylo vyprodukováno asi 200 vidlic. I když Zdeněk stále bydlel u rodičů a životní náklady měl minimální, nedařilo se shromáždit částku, která by umožnila zásadnější investici do výroby. „Tak to prostě bylo. Začínal jsem s pár korunama. Všechno jsem dal do materiálu a upřímně, tehdy mě ani nenapadlo jít do banky a vzít si nějaký úvěr.“

Přirozená náhrada byznysu

Kromě výroby a vývoje vidlice se Zdeněk čím dál víc soustředil na fungování týmu. Sháněl vybavení pro jezdce, a když už se dostal ke kontaktům, využíval je pro další distribuci. Postupně se prezentoval spíš jako dovozce vybavení pro gravity disciplíny. Rozšířil nabídku o chrániče, přilby Troy Lee Designs a další americké garážovky. Tento byznys postupně nahradil výrobu vidlic, u nichž bylo evidentní, že narazily na své limity. Éra vidlic Polis tak kolem roku 1994 spěla ke svému konci. Nadešel čas spotřebovat nakoupený materiál a vydat se jiným směrem.

„Nebyl to žádný finanční krach, ani jsem to nevnímal jako nějaký konec, prostě jsem se dostal do bodu, kdy bylo přirozené věnovat se jiným věcem,“ uzavírá vzpomínky Zdeněk. Mohla v srdci Evropy vzniknout velká odpruženářská značka světového renomé? Podle Zdeňka nejspíš ne a dokládá to na příkladu konkurenčního Kangaroo: „Nevím úplně přesně, jak fungovali, ale to už byla skutečná firma, se zaměstnanci a  vývojovým potenciálem. Ani oni se ale v mezinárodním měřítku nijak výrazně neprosadili. Prorazit začátkem devadesátých let z postkomunistické země s produktem, o kterém málokdo tušil, že se rychle stane samozřejmostí, byla možná podobná utopie jako komunizmus sám. Ale zkusili jsme to.“

Značka Polis naučila svého zakladatele mnohé. „Netuším, kým bych byl, kdybych na ten článek nenarazil, ale dnes vím, že mi těch pár let hodně dalo, a také mě to jako prakticky necyklistu začlenilo do rodící se bikové komunity,“ hodnotí svou životní kapitolu v oblasti cyklistického hardwaru. Pro dvacetiletého kluka byla neocenitelná škola rozjet jen s pomocí rodiny a kamaráda vlastní projekt. A jak asi tušíte, další cyklistické projekty na sebe nenechaly dlouho čekat.

 

Karel Kuchler

Foto: autor a archiv Zdeňka Póla