Ambasadory firem a značek jsme přijali za běžnou součást dění okolo nás, moderního světa. Nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že běžné vnímání je následující: jde o lidi, kteří zdarma dostanou nějaký produkt. Ten pak používají v běžném životě, a hlavně se s ním fotí pro sociální sítě a natáčejí videa pro užití tamtéž. Mnozí za to navíc dostanou i zaplaceno. Práce nebo „koníček“ snů, že ano? Ono to tak mnohdy skutečně je, ale stejně tak jsou právě ambasadoři pro značku často něčím víc než jen kluky a holkami „z plakátu“ – testují, přinášejí důležitou zpětnou odezvu.
Ambasadoři a jejich výběr se různí. Nejčastěji firmy spoléhají na známé tváře anebo na ty, které sice nepatří k celebritám plnícím obrazovky televizí (anebo prvotřídní sportovce, umělce a podobně), ale dokázaly si říci o zájem svou známostí na sociálních sítích. Není tomu tak ale vždy. To, že jsme jako lidé schopní „okoukat“ od známých osobností, co nosí a používají, je věc snad i pochopitelná, ale že dokážeme přijmout doporučení na produkt od někoho, o kom víme, že s danou fi rmou spolupracuje, už je možná trochu na pováženou.
Ale taková je doba a ambasadoři jsou její nedílnou součástí. Že to ale funguje i na jiné, naprosto lidské bázi, ukáže následující reportáž a v příštím vydání Vela i další příběhy. Není totiž ambasador jako ambasador. Mnoho z nás už ani nepřemýšlí nad tím, kolik práce musí být za konstrukcemi jednotlivých dílů a doplňků, které každý den používáme. Samozřejmě se neubráníme omáčce, která jasně osvětlí, jak který produkt funguje a jaké to bylo úsilí. A proč ho musíme mít. Technický popis, honosné pojmy, tisícovky hodin v laboratořích, nekonečné testování, zlepšení o desítky procent oproti původní verzi…
Tohle je klasický marketing, stejně jako inzerce, bannery, billboardy, spoty. Ambasadoři ale působí jinak, věci používají v reálném prostředí, informace o nich nám předávají lidsky, nenápadně, nevtíravým způsobem. Tím jsou nám bližší a tím je snazší přijetí výrobku. Pro řadu fi rem je ale přesto hodnotnější jejich zpětná odezva coby testerů. A to i testerů prototypů. Třeba pro domácí značku R2. Ta proto své ambasadory vybírá především podle jiných aspektů, než je jejich „hvězdnost“.
Obrýlený slet
Když nám do redakce přišlo pozvání k účasti na neformálním setkání ambasadorů domácí značky R2 s jejími konstruktéry, neváhali jsme. Nabízelo se zajímavé nahlédnutí na to, jak tahle práce také může vypadat. A protože šlo o „výjezdní“ zasedání, bylo možné se těšit i na příjemnou vyjížďku ve skupině. Lokalizace tohoto „sletu obrýlených“ (R2 jsou především brýle, ale dávno zdaleka nejen ony), malý rekonstruovaný pivovar Dědkův mlýn v údolí říčky Loděnice, která tudy protéká na své pouti do Berounky, jak jsem později zjistil, nebyla náhodná. Nečekejte popis nějaké okázalosti a striktního vyžadování dreskódu. Naopak, jak již v pozvánce stálo, většina přítomných byla oblečena do „montérek“, a to cyklistických – elastické oblečení na kolo. A téměř polovina přítomných dokonce přijela po vlastní ose, na kole. Však také po krátkém přivítání a nastínění programu údolíčko vyplní cvakání nášlapných mechanizmů pedálů a vyráží se do terénu.
Toto ale není typický pohled na pracovní setkání, honí se mi hlavou, když vidím družný hovor jednotlivých aktérů nebo nezištnou pomoc s dětským vozíkem za kolem v prudkém stoupání, taženým jedním z účastníků. Spíše mi to připomíná pravidelnou vyjížďku party kamarádů konanou o víkendech. Současně mi ale neuniká, že se někteří baví o materiálu. Ono je to vlastně tak trochu logické, kde jinde se dá nezávazně probrat specifi kum každého z doplňků než při jízdě na kole, pro kterou je určen. A tak se začíná odvíjet nitka, na které jsou jako korálky navlečené vjemy, zkušenosti a zážitky pomalu utvářející celistvý obrázek jednotlivých doplňků, které mají jezdci možnost testovat. Jména ani postavení ve firmě nejsou v tuto chvíli důležitá, každý sděluje své postřehy do éteru všem, aby si každý mohl o jeho postřehu udělat vlastní obrázek.
Současně se musím přiznat, že v tuto chvíli ani nejsem schopen rozklíčovat, kdo je ambasador a kdo zaměstnanec, většina z účastníků má totiž na sobě oblečení s logy R2. Nechávám to raději plavat a užívám si cestu, kterou máme naplánovánu. I díky znalosti průvodce se tak záhy dostáváme k vojenskému objektu Studánka z šedesátých let, vystavěnému minulým režimem pro případ branné pohotovosti státu coby radiostanice. To ale nebyl jediný zajímavý úsek cesty, i když ostatní již nemohly svým příběhem tomuto torzu vojenského objektu konkurovat. Přesto stojí za to si pamatovat i další místa jako Horní Bezděkov s dokonale zastřiženým golfovým hřištěm nebo Poteplí s upraveným bikeparkem. Dosti ale rozhlížení, nebe se povážlivě zatahuje, a tak všichni upínáme zrak k průvodcům vybírajícím cestu pro rychlý návrat na základnu.
Dějství druhé
Teprve po sundání přileb a brýlí se začíná ukazovat, kdo je kdo. Současně se rozbíhá kolotoč představování jednotlivých aktérů, kteří jsou značkou nejen podporováni pro možnost plnění svých sportovních ambic a snů, ale současně jsou velmi důležitým článkem, který může zásadně ovlivnit budoucí design a funkci výrobků. A je to vpravdě dost různorodá sestava. Asi jen málokomu je třeba představovat Jiřího Ježka, mnohonásobného účastníka a medailistu z paralympijských her, mistra světa v tolika silničních a dráhových disciplínách, že by na to prsty na obou rukou nestačily. Však posuďte sami, o jak velkou osobnost musí jít, když byl pozván jako předjezdec v prologu jubilejního 100. ročníku Tour de France v roce 2013.
Ale nejen on je zajímavou personou tohoto klubu, originální příběh nabízí i Aleš Zavoral. Kdysi nesportovec s diagnózou vysokého krevního tlaku. Namísto aby zalezl někam do kouta a stěžoval si na osud, rozhodl se řešit léčbu po svém. Když mu doktoři poradili, že by jeho stavu prospěl sport, kupříkladu běh, začal běhat. Po řadě akcí, jako byl běh kolem Andorry nebo Mont Blancu, si při tréninku na Milešovce zlomil kotník. Pro uspíšení rekonvalescence mu doktor poradil cyklistiku, nelenil tedy a hned nasedl ve své rodné Roudnici na kolo. A na tom dojel v jednom zápřahu až k Černému moři; dál to bohužel nešlo. V současnosti je úspěšným absolventem akcí jako Italy Divide, Nord Cape 4000, Okolo Irska, napříč Amerikou a podobně.
Šíře záběru ambasadorů R2 je ale daleko větší, nechybí v ní triatlonista Tomáš Řenč nebo běžkyně Andrea Kaštánková, a tak jen lituji, že chybí další ultramaratonská celebrita Svatopluk Božák, který by jistě také dokázal vyprávět hodně zajímavé příběhy.
Jak to funguje
„Oboustranná spolupráce s ambasadory nebo testery, chcete-li, je velmi důležitou stránkou našeho procesu,“ říká mi spolumajitel R2 Libor Hůlka. A pokračuje: „A když už se o nich bavíme, jde také o dost specifi cký výběr. Nejdeme cestou oslovení celebrit, které by dělaly jen reklamu. S většinou z našich ambasadorů se znám dlouhodobě nebo jsme se seznámili na nějaké zajímavé akci, jako je Loudání, a teprve následně vznikla spolupráce. Více než jméno je pro nás důležitý přístup a povaha každého z nich. Kupříkladu Aleš, když jsem ho viděl poprvé, již v našich brýlích jezdil. Nyní tedy jde o častější kontakt, stejně jako je důležitá jeho role v testování novinek i díky jeho postřehům.“
Oba jsme si také všimli, že měl na setkání poměrně dlouhý rozhovor s produktovým manažerem brýlí. „Díky svému zaměření na vícedenní nonstop akce je daleko citlivější na každý detail produktu. To, co většina lidí třeba ani nezaznamená, může jemu po x hodinách v jednom tahu dost komplikovat život. V minulosti jsme se setkali s nějakým drobným detailem v konstrukci helmy, který běžný uživatel ani nepostřehne, ale právě Alešova zkušenost tuto nedokonalost odhalila.“
Ne všichni ambasadoři jsou ale podle slov Libora Hůlky jako on, někteří z nich jsou prý až příliš hodní a vládne u nich spokojenost se všemi doplňky, kterými je v R2 vybaví. Přesto i oni mají nezřídka postřehy, které konstruktéry zaujmou a podepíší se na úpravách další kolekce. „Třeba v oblasti designu, kde jsou Jirka Ježek a jeho žena Soňa díky svým zkušenostem s velkou řadou značek takřka nedostižní.“
Libor Hůlka ale pokračuje: „Ale ne všechno se dá řešit obratem. Brýle se nejvíc ladí z hlediska toho, aby dobře seděly za všech podmínek a velký důraz se klade na vlastnosti čoček pro konkrétní užití. Dá se pracovat i s barvami, kombinací s dalšími součástmi jako stranice nebo nosník, které dokáží usazení na obličeji také ovlivnit.“ Trochu zajímavější je situace v helmách. „Zde nejprve pracujeme s ‚kopytem‘, které si sami upravujeme, a ve chvíli, kdy si myslíme, že bylo dosaženo optimálního tvaru, zadáme přilbu do předvýroby. Následně se k nám dostane prototyp, který vyzkoušíme v praxi, a teprve když jsme si výsledkem jisti, může se začít se sériovou produkcí. Ale brýle a helmy jsou stále poměrně snadné ve srovnání kupříkladu s rukavicemi. Tam co ruka, to originál, takže zajistit, aby měly v dané velikosti dost dlouhé prsty, ale zároveň ne moc, nebo ideální šířku, polstrování dlaně a podobně, je složité. Jeden rok nám po výběru a detailní přípravě dorazil super střih, další rok jsme zaznamenali dlouhé prsty. Nyní se snažíme nastříhat jednotlivé panely a teprve po jejich sešití v Asii a následné opětovné prověrce našimi testery je zadáme k výrobě.“
I když toto setkání bylo neformální a komunikace mezi ambasadory probíhá průběžně dle potřeby, byl jsem během tohoto dne svědkem mnoha rozhovorů právě na toto téma. Zpracovat podobný nával postřehů je další kapitola spolupráce. Pozitivní je, že na konci procesu by měl být produkt, na němž byste jen těžko měli najít prostor ke kritice. Pokud i vy vnímáte pojem ambasador spíš negativně, možná toto malé nahlédnutí za oponu váš názor poupraví. On opravdu není ambasador jako ambasador. Příjemné posezení se nachýlilo ke konci, a tak zase zacvakáváme tretry do pedálů a míříme každý ke svému domovu.
Text a foto: Eda Pinkava
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT