Polsko. Jedete tam s tím, že moc nevíte, co máte čekat, a i se tak nějak připravujete asi ne na nejhorší, ale určitě ne na to nejlepší. No a po týdnu máte úsměv od ucha k uchu a říkáte si, že to byl setsakra dobrý týden, na který budete vzpomínat jako na jeden z těch nejlepších cyklo týdnů v životě.
Řekli jsme si s kamarády, že kromě jarního týdne někde na kolech si chceme užít ještě i jeden podzimní. Týden někdy po prázdninách, kdy je ještě celkem teplo a i dny nejsou ještě úplně krátké. Ideálně to vychází na druhý týden v září. Jeden rok jsme si zkusili Podunajskou cyklostezku, tolik vychvalovanou a vysoce oceňovanou. Pro nás to ale nějak nebylo to pravé ořechové. Takže kam příště? Více dobrodružství, více neznáma, něco méně profláknutého. Co třeba Polsko? Každý ho teď chválí, jak je to tam super, tedy na výlety, na dovolenou. Tak my si zkusíme také jeden takový cyklo výlet.
Jako lehký bikepacking
Nevíme, co přesně čekat, co nás čeká. Víme, že se vydáme k Baltu a odtamtud pojedeme směrem na jih. Domů. Po týdenní zkušenosti nelze než doporučit. Pojali jsme to jako náš oblíbený lehký bikepacking, to znamená vše s sebou, ale spaní pod střechou a se sprchou s teplou vodou. Užili jsme si cesty všeho druhu, od vyhlazených asfaltek přes šotolinu až po lesní pěšiny nebo i cesty s povrchem z kostek jako na silniční klasice Paříž-Roubaix. Opravdu pestrá všehochuť. Nejvíc nám ale v hlavě zůstane písek, a to nejen ten u moře. Pokud jedete někde v krajině, tak na něj určitě na stezce narazíte. Někdy kvůli tomu narazíte sami. Na zem. Takže si opravdu užijete úplně všeho, tato možná nenápadná země vám dokáže nabídnout velmi pestré menu. Nebo spíš bych řekl, že podceňovaná země. Námi tady z té naší kotliny. Hoďte to vše za hlavu a jeďte tam, budete opravdu zírat.
Gravel Polsko – DEN 1. Malbork–Mikoszewo (55 km, 112 m)
První den, který měl být spíše jen takový transportní. Ráno popojet po ose z domu zhruba deset kilometrů do Otrokovic, tam sednout na vlak a odtamtud dojet do Gdaňsku. Strávit tak krásných devět hodin ve vlaku. Ale tak to zkrátka je, nutná daň podobných výletů za hranice všedních dnů. Důležité je si to tak nebrat, netrápit se tím. Což by samozřejmě šlo ještě lépe, kdyby v mezinárodním vlaku byl jídelní vůz. Ale nebyl, což však zjistíte až ve vlaku. Počítáte s tím, že si cestou dáte něco k jídlu, ale hlavně i k pití, třeba jen vodu. Nedáte, smůla. Porucha, jídelní vůz nepřistaven. V Bohumíně je přepřahání lokomotivy, takže je trochu víc času na rychlou akci. Z vlaku do nádražního bufetu a v něm vykoupit všechno, co vypadá aspoň trochu použitelně. Kombinace nádražní bufet a Bohumín, no, dál bych to raději nerozebíral. Není čas ztrácet čas, důležité je, že vlak neujel, nějaké posilnění nakoupeno, ale hlavně ta voda na pití.
Improvizací pro zábavnější začátky
Podcenění situace, řekl by někdo? Zčásti jo, ale to vás prostě fakt nenapadne, že se ani na výkladní skříň Českých drah nemůžete spolehnout. Nebo i napadne, přece jen jsou to České dráhy. Ale zkrátka na podobném výletě nemůžete naplánovat úplně vše do každého detailu. Něco zkrátka tak úplně nevyjde, s tím je opravdu nutno počítat a být připraveni na improvizaci. Improvizace nekončí. Vystoupíme o jednu zastávku před cílovým Gdaňskem dříve – v Malborku. Tam jsem se vlastně chtěl už dlouho podívat, hlavně na místní hrad, takže proč si to hned na úvod nezpestřit. První den tak bude zjevně zábavnější, než se původně zdálo. K moři je to pak relativně kousek, nějakých 50 km. Takže rozhodnuto, dojedeme až k němu. U moře bude určitě dost možností na přespání. Ale hlavně moře, to je pro nás Středoevropany přece jen to nejvíc magické. Počasí v Polsku je super, pět hodin podvečer a venku nějakých 25 stupňů. Vlastně je to lepší než u nás. To jsme si sice přáli, ale tak úplně jsme s tím nepočítali, že to fakt klapne.
Konečně pohoda
Tento první den vlastně předznamenal celé naše putování. Vystoupíme z vlaku, počasí přeje, město Malbork skvělé, cyklostezka hned u nádraží, řidiči aut ohleduplní, výjezd z města na pohodu, za městem opět hned cyklostezka, cestou menší městečko s parádně zásobenou večerkou, silnice se super asfaltem, minimum aut, krásná příroda, roviny. No a takto to bylo vlastně celý týden. Neuvěřitelná pohoda. U moře samozřejmě ta největší pohoda, tam to na nás hned dýchlo, atmosféra jako někde na Riviéře. Takový byl také celý ten týden – boření předsudků o Polsku.
Čas najít první spaní
První nocleh řešíme až přímo na místě. Jsme v hodně oblíbené turistické oblasti, takže aplikace Booking ukazuje ceny fakt vysoké. Rozhodneme se tedy jet dál a až narazíme na ceduli s pronájmem, tak zastavíme a zeptáme se. Jak to obvykle bývá, tak míjíme ceduli za cedulí s tím, že tohle se nám až tak moc nelíbí a jinou ceduli zase viděl jen ten až zrovna poslední, takže první projel a nezastavil. Mezitím se už fakt sešeří, takže bereme hned první následnou možnost, kterou potkáme. Cena taky vyšší, ale už není čas na hrdinství. Chvíle smlouvání, přece se jen tak nedáme, a hlavně víme – nebo aspoň máme pocit, že víme –, že Poláci rádi smlouvají. Kartou platit nejde, takže jeden z nás šest kiláků zpět k bankomatu. Jo, tak to bývá; kdo přebírá, tak přebere. Ve výsledku ale vše v pohodě, dobré vyspání. První den úspěšně za námi.
Gravel Polsko – DEN 2. Mikoszewo–Lębork (112 km, 700 m)
Druhý den začal skvěle, slunce a nebe bez mráčku, cyklotrasa v borovicovém háji a hned poté přívoz. Byli jste v Gdaňsku? Nebyli? Tak to opravdu doporučuji napravit. Nádherné město, opravdu mě totálně dostalo, a to jsme centrem jen projeli na kolech bez nějaké větší zastávky. Vždycky si říkám, jestli to není škoda, že není víc prostoru se zastavit, strávit na podobně hezkém místě více času. Škoda to je určitě, čas ale fakt není, takže rychlé oční vjemy a třeba se sem pak někdy vrátit a pořádně si to užít zase jinak. Nejlépe tam vzít své nejbližší a tohle zkrátka brát jen jako takový předvoj. Objevování pro příště.
Gdaňsk nemůže zklamat
Gdaňsk ale není jen krásné centrum. Cyklostezka nás vede na sever za město na promenádu. Je září, ale já si tam zase připadám jako někde v létě na dovolené třeba na Gardě nebo v jiném podobném dovolenkovém letovisku. Korzující davy, cyklostezka plná kol, cestou palačinkárny a zmrzlinárny, vůně lákající k zastavení jsou brutální. Takže Gdaňsk opravdu ano, důvod se sem vrátit je fakt velký a doporučuji tam zajet každému. Věřím, že nemůžete být zklamaní. Tentokrát už ubytování objednáme cestou přes Booking. Tak to děláme vlastně vždy. Odhadneme, kam jsme zhruba schopní dojet, nebo také kam až musíme dojet, a dle toho cestou objednáme ubytování. Tím je cíl pro ten den jasný, což je vlastně i fajn motivace. Z ubytování s názvem Villa Pro Musica nám lehce spadla brada. Celkem dost luxusní pro tři zpocené a zaprášené cyklisty, ale pán domu úplně v pohodě. Čechy má rád, české pivo ještě víc, protože to jejich polské se dle něj fakt nedá pít. Ale tak to mají v Polsku asi všichni, tedy to, že mají Čechy rádi. Je to takový zajímavý paradox vzhledem k tomu, jak my Poláky až tak rádi obecně moc nemáme.
Gravel Polsko – DEN 3. Lebork–Brzeziniec (110 km, 570 m)
Jsem suchozemec, Středoevropan, tak je pro mě moře fakt magické, potřebuji ho, aspoň vidět, vnímat, cítit ho. Takže já k němu ještě prostě fakt zajet musel. Takto s odstupem to vnímám jako blbost, zbytečnost, kvůli které jsme měli ty další dny o to hektičtější. Ale co už, nemá se litovat toho, co člověk udělá, ale toho, co neudělá. Takže hurá ještě k moři, naposledy, ten rok určitě. Nemohl jsem si přece říct, že pláž první den stačila a moře taky. Sloviňský národní park, polsky Słowiński Park Narodowy, to zní taky přece skvěle, tudíž nešlo odolat.
Co jsem si o něm předem přečetl, tak jsme se těšili na nekonečné duny a bílý písek. Což byla pravda. Písku a dun ale bylo až tak nekonečně, že jsme to moře nakonec viděli jen z dálky. Když po poledni necháte kola a všechny věci ve stínu na konci borového háje s tím, že vyjdete dunu a za ní bude moře, ale ono tam nějak není a je jen další a další duna, tak si to nakonec rozmyslíte a vrátíte se i bez toho smočení v moři. Je vedro, leje z vás, do písku se boříte tak, že se skoro nedá jít. Tak pragmaticky usoudíte, že to za to nakonec nějak nestojí. Takže proto to takto zpětně hodnotím jako vlastně zbytečnou zajížďku. Ale na všem je třeba hledat, nebo spíše vidět i ta pozitiva. Jako tip na pohodovou letní dovolenou s rodinou opět super, což bych tak nevnímal, kdybych to reálně neviděl a nebyl tam. Ubytovat se tam v nespočtu nově postavených apartmánů nebo celých domů, vzít si s sebou kolo na výlety v místě, k tomu ten písek, duny a za nimi někde v dálce pláže a moře. Jo, tam určitě taky ještě někdy zajedu.
Polská družnost
Než jsme dorazili k ubytování, zastavili jsme se v místní večerce, kde jsme narazili asi na největší polskou družnost, dle nás vlastně typickou. Ale možná je to jen další z našich předsudků. Před večerkou totálně vykalený místňák, který byl ale o to družnější, obzvláště v tom, abychom si s ním také připili. Čekal na to, až jeho žena zavře večerku, ještě měla taky přijet jeho dcera kvůli nějaké oslavě. V tom notně podroušeném stavu tam i měl pro svoji ženu kytku na usmířenou, aby se na něj nezlobila a nevyčítala mu, že tak moc pije. Což tedy při tom čekání na ni dále přiživoval dalším a dalším popíjením s místními kumpány, kteří ho v tom samozřejmě jen a jen podporovali.
Konečně jeho žena zavřela, mezitím ještě přijela i jeho dcera se svým nastávajícím. Takže opravdu konečně důvod k pořádné oslavě, kdy se už jen ženské osazenstvo drželo pevně na nohách. Za to, že je kamarád všechny vyfotil pořádným foťákem, jsme dostali půl litru domácí zubrovky na cestu. Družba v přímém přenosu, tedy spíše v přímém podání. Co se stalo se zubrovkou? Nechali jsme ji na nejbližší autobusové zastávce, tak snad tam dobře posloužila někomu, kdo čekal na svůj spoj. Celý tento kraj byl ale takový dost „razowity“, což se ukázalo i v ubytování, které bylo od této večerky hned za kopcem. Bydlení na místní eko farmě s pár místními pracovníky, kteří za to evidentně také uměli dost zatáhnout – už při našem příjezdu na tom byli dost podobně jako ten čekající před večerkou.
Gravel Polsko – DEN 4. Brzeziniec–Charzykovy (125 km, 900 m)
Asi nejhezčí den z celého týdne. Nechybělo nic z toho, proč jsme sem jeli. Polský venkov, přírodní scenérie, cesty i gravel úseky, jezera, pole a louky. Protnuli jsme cestou dva krajinné parky – chráněnou krajinnou oblast Park Krajobrazowy Dolina Słupi a národní park Park Narodowy Bory Tucholskie. Polsko je obrovská země, tedy z našeho pohledu určitě. Přestože je hustota obyvatel dost podobná jako ta naše, tak tam ten pocit nemáte. Jedete dlouho a dlouho tak nějak furt sami, nikde nic moc není, a pokud už nějaká vesnice cestou je, tak máte pocit, že je vylidněná, nikde nikdo. Samozřejmě nevím, jestli je to tak i jinde, ale takový pocit jsem měl celý ten týden. Takže pokud tam jedete s tím, že nechcete nikoho moc potkat, tak to jste tam správně – nebo aspoň určitě v této lokalitě. Za nás tedy velká spokojenost, tohle jsme si užili fakt na maximum.
Hledání
Střípek z tohoto dne? Ztratil jsem ke konci někde cestou radar Garmin. Jenže hledejte ho, když máte za sebou 125 km. Nejdříve jsem se pár kilometrů vrátil s tím, že mi přece musel spadnout před chvílí, protože ti, kteří jeli za mnou, tak by si museli všimnout, že ho nemám. Pár kilometrů jsem se tedy vrátil, ale nenašel jsem ho. Dobře, co dál? Racionálně se zamyslet. Prohlédnout si fotky, jestli na některé náhodou nejsem vyfocený tak, že je vidět, jestli radar mám, nebo nemám. Super, máme ji. Fotka ještě s radarem, dokonce jsme dokázali jasně určit místo, kde to bylo foceno. Kousek od místa, kde jsme. Takže hledáme dál. Pomalá jízda s tím, že se navigace chytne a když zaznamená radar, tak se připojí. Jo, klaplo to, radar pípl, takže víme, že někde tady je spadlý a zakutálený. Zrovna jsme jeli po takové pěkné pěšině v lese, kde jsem trochu nevybral zatáčku mezi stromy a o jeden jsem se opřel. No a přitom jsem zadrhl i radarem a utrhlo se poutko. Radar nalezen!
Už jsem si na něj fakt hodně zvykl, na ten komfort. Jak my říkáme, tak nejlepší počin od vynálezu teleskopické sedlovky. Večer luxusní spaní na břehu jezera, předtím večeře v místní pizzerii. Opravdu to byl den, který dostal deset z deseti bodů. I sem se musím se ženou vydat na dovolenou. Byť je to vnitrozemí a ne u moře, tak ta příroda, a hlavně jezera, to plně vynahradí.
Gravel Polsko – DEN 5. Charzykovy–Grabowiec (168 km, 650 m)
Uf, tohle byla fakt morda. Ne, opravdu jsme si nemysleli, že ten den ujedeme až tolik kilometrů, nebylo to v plánu. Ale i díky tomu, že jsme více klesali než stoupali, plus jsme byli i malinko ve skluzu s tím, kolik toho ještě máme před sebou, tak jsme to nakonec ten den fakt natáhli, co to jen šlo. Dojížděli jsme za tmy, nějak kolem jedenácté večer, a otevřený obchod jsme stihli jen fakt těsně. Ono je to ale i tím, že po ujetí mnoha kilometrů zjistíte, že ideální ubytování je ještě dalších třeba 30 km za městem, což je normálně vzdálenost úplně na pohodu.
Atmosféra překvapuje
Největší zajímavost dne? Město Toruň, rodiště Mikuláše Koperníka. Ne, to není ta zajímavost, tedy vlastně je, ale každý se někde narodil. Takže z tohoto důvodu to nemyslím. Ale fakt hezké město, byť řekněme provinční, nějakých 200 000 obyvatel, což je o trochu více, než má třeba Plzeň. Centrum plné kavárniček a korzujících lidí, opět skvělá atmosféra a opět si nepřipadáme jako někde uprostřed Polska. Tohle mě na tom Polsku překvapilo asi úplně nejvíc. Žádný pocit jako z nějakého zapadákova. Města na mě dýchala úplně jinou, přesně opačnou atmosférou.
Ubytování tentokrát nalezeno v opuštěné obrovské vile na konci vesnice u lesa. Vše otevřené, osvětlené, jen nás nikdo nějak nevítal. Ale tak to zkrátka funguje. Pokoje jsou připravené, takže objednáte přes Booking, zaplatíte, dostanete instrukce do e-mailu, které pokoje jsou vaše. Přijedete na místo, pokoje obsadíte, ráno odjedete. Dle celkem luxusního vybavení bych neřekl, že to takto snadno může úspěšně fungovat. Ale zjevně to jde bez problémů.
Gravel Polsko – DEN 6. Grabowiec–Uniejów (153 km, 500 m)
Ráno vstanete a řeknete si, že po včerejšku by to dnes mohl být takový celkem odpočinkový den. Ale nakonec úplně takový taky nebyl. Jo, začátek ano, na pohodu. Odbočíme z trasy k Visle, kde je vyhlídková plošina Michała Kokota. Asi není až tak důležité, kdo Michal Kokot byl, ale místní ho měli rádi, a když v roce 2014 náhle zemřel, tak místo, kam tak rád chodil, pojmenovali po něm. Ještě to místo tedy zrekonstruovali, přidali tam lavičky, místa pro táborák nebo grilování a každý rok se tam pravidelně konají místní festivaly. Vyplatí se tady zastavit, na chvíli si sednout a dívat se na mohutnou Vislu. Dívali bychom se na ni mnohem déle, ale tím tu denní porci kilometrů bohužel nijak nezkrátíme.
Čas se krátí
Spolu s předchozím dnem se nám únava nějak nasčítala. K tomu horší počasí, hrozba přeháněk, ochlazení. Taky jízda po venkově, takže možnosti, kde zastavit a nějak se občerstvit, vlastně žádné. Tento den byl hodně na morál. Burger bistro jsme si snad museli vymodlit a záchrana to tedy opravdu byla. Komunikace dost ustala a každý byl už jen sám se sebou. Tak to ale prostě na takových akcích někdy je, nasčítá se to. Zastavit nejde, odjezd vlaku se musí stihnout. Tedy ne tento den, ale víte, že ještě chybí 400 km a máte už jen necelé tři dny. Takže šlapete a šlapete, raději na nic moc dalšího nemyslet.
Ubytování tentokrát spíše skromnější, vlastně takové normální. Jen jsme doposud měli ta ubytování spíše až nečekaně nadstandardní, takže nás to dost rozmlsalo. K tomu dni to ubytování ale tak nějak přesně sedlo.
Gravel Polsko – DEN 7. Uniejów–Popów (143 km, 580 m)
Další den, další podobná morda. Na poslední den jsme si chtěli nechat už jen něco kolem sta kilometrů. Po loňské zkušenosti víme, že poslední den je potřeba mít těch kilometrů fakt co nejméně; obzvláště pokud je potřeba být na nádraží včas, tak se určitá časová rezerva hodí. Také už i tělo tak nějak funguje jinak. Jak cítí, že se blíží konec, tak už spíš tak nějak nefunguje. A hlava už taky přestává plnit, co se od ní čeká. Ta moje určitě, jak se ukázalo. Zastavíme se jako každý jiný den na obědě s tím, že během něj objednám nocleh. Což jsem taky udělal. Jen tedy bohužel na termín o týden později. Jo, uklikl jsem, nechápu jak, nestalo se mi to snad ještě nikdy. Takže s vidinou toho, že máme ubytování už jen nějaký ten kilometr, se zastavíme ve večerce, nakoupíme si něco málo k večeři, ale hlavně na snídani a jedeme se ubytovat. Jen nějak nemáme kde, což záhy zjistíme.
Další možné ubytování je 15 km daleko, což s těma igelitkama nákupu fakt nejde ujet. Takže zoufalé hledání zoufalého řešení. Majitel kempu v rekonstrukci se nechá ukecat, že nám pronajme chatku. Nejhorší a zároveň nejdražší ubytování z celého týdne, ale fakt není čas na hrdinství. Nedá se nic dělat, bereme, co je. Poslední noc. Nakonec jde fakt jen o to, aby se člověk vyspal, takže je to vlastně ve výsledku jedno.
Gravel Polsko – DEN 8. Popów–Katowice (104 km, 580 m)
Poslední den, je to za námi. Vlastně je to už jen nutný přejezd směr nádraží hustě osídlenou oblastí, takže i provoz je tomu adekvátní. Ideálem by bylo skončit tak o dva dny dřív, ale Katowice jsou na přímé trati vlaku, proto jsme dojeli až sem. Z Katowic je to do Otrokovic už jen pár hodin a večerní cesta domů podél Baťova kanálu je už za tmy, ale v podstatě po paměti, takže žádný problém.
Dny poté
Polsko nás opravdu velmi mile překvapilo. Vlastně nás hodně moc překvapilo. Přírodou, stavem cyklostezek, chováním lidí.Snad nejvíc ale chováním řidičů. Ještě jsme nezažili tak ohleduplné řízení s ohledem na cyklisty, jako tomu bylo na tomto našem výletě. Zvláštní je, že se u nás polští řidiči většinou chovají tak, že mají pověst tu nejhorší. Doma? Absolutní ohleduplnost, a to jak při předjíždění, tak i třeba při odbočení cyklistů z cyklostezky přes silnici. Okamžitě zastavují, pustí, počkají. Nezatroubil na nás za celý týden nikdo. Pocit nějakého ohrožení za celý týden? Žádný. Země zaslíbená. K tomu všechny ty další bonusy, kterých jsme si za ten týden užili maximálně. Polsko je třeba navštívit, zažít, užít si ho. Odhodit všechny předsudky.
Autor: Václav Vlk Volráb Foto: Michal Janata
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT