Osudové náhody se stávají. A jedna taková se přihodila i mně. V hlavní roli byla soutěž v časopisu Velo. Po přečtení podmínek a o co se vlastně hraje jsem neměla dost času promyslet si to, prostě příležitosti se chytají za pačesy! Soutěžilo se totiž o startovné na polském MTB etapáku Bike Adventure, a k tomu s pobytem v polských Krkonoších. Odpověděla jsem. Čekala. A vyhrála jsem! Nakonec nejen to startovné.
Etapák Bike Adventure jsem již nějakou dobu měla v hledáčku, ale kryl se termínově s českou obdobou. Tohle by o výběru rozhodlo. Odpověděla jsem na soutěžní otázky Vela a pak už stačilo jen doufat, že mě vyberou. Pár týdnů uplynulo a já začala na celou tu soutěž zapomínat. A pak, zničehonic, mi přistál do pošty e-mail: „Vyhrála jste startovné na polské závody!“ Páni! Radostí jsem vyjekla a musela jsem si připomenout, jaké dobrodružství mě čeká. Čtyři dny bikování v Krkonoších a Jizerských horách, na jejich polské straně, a to nejen pro mě, ale i pro parťáka, kterého musím sehnat a přemluvit, ať si jede dobrovolně uvolňovat laktát do stehen. Jde se na věc!
Volám Honzovi, Fučovi, kamarádovi, který mě před lety vzal na vyjížďku na svém Specializedu Epic HT a tím způsobil, že jsem se zamilovala do horského kola. „Ahoj Fučo, co děláš od 3. 7. do 6. 7. ? Nechceš jet se mnou etapák v Polsku? Máme ubytko, startovné pro dva a je to příležitost, na kterou se neříká ne.“ Neřekl ne. Parťák nezklamal a mohli jsme se začít připravovat na intenzivní zážitek.
Den nultý
Protože Krkonoše jsou z Ostravy trošku z ruky, vyjeli jsme o den dřív, ať se můžeme v klidu připravit, aklimatizovat a trošku se seznámit s místním prostředím. Zde musím moc poděkovat Barbaře, která s námi komunikovala za polskou stranu organizační věci, a dokonce nám zařídila, že jsme se mohli ubytovat o den dřív, než bylo ve výhře, prodloužit si pobyt. Do Sklářské Poruby (já si ji přejmenovala na Sklářskou Potřebu) jsme přijeli až pozdě večer a recepční hotelu Interferie Sport Hotel Bornit nás příjemně překvapil, když nám mimo klíče od pokoje podával i večeři, kterou pro nás schovali. Kola jsme zaparkovali v úschovně, což docela přišlo vhod, poněvadž další dny tak čistá už nebyla a na pokoj jsme je brát nechtěli.
Nachystali jsme si housky a skočili ještě do města, sníst si jídlo venku, protože byl nádherný večer a ty výhledy na Krkonoše by bylo škoda si nevychutnat, dokud máme (mám) energii. U večeře proběhla válečná porada, v kolik asi vstaneme, co musíme udělat jako první, a především jaké tempo pojedeme, ať zvládneme závodit celé čtyři dny. Já ve své euforii navrhovala, že když jsme opravdu na dosah ruky od vrcholku Szrenica, na který jsme měli výhled, že by byla škoda nevyužít té blízkosti. Že bychom si na něj mohli některý den vyběhnout.
Zkušenější Fuča mě uzemňoval, že pokud budu mít energii v neděli, tak klidně můžeme… Zkrátka byl nohama na zemi a věděl, že tento hurá nápad v průběhu závodu odvolám. Taktika závodění byla jasná: nepřepálit start a nezrakvit se. Zároveň Fuča měl tahat rovinky a sjezdy a na mně byly kopce. Jak to tak bývá, teorie se ne vždy potká s realitou, ale to jsem zatím ještě nevěděla. Dodrželi jsme nakonec jen cíl nezrakvit se.
Den první
Start první etapy byl až ve 13.00, čili dopoledne byla spousta času na přípravu kola, prezenci a dostatek jídla. Ale popořádku. Snídaně na hotelu byla snová, spousta zeleniny, vajíček, studených mís a dalších mlsot. Až mě mrzelo, že nemám čtyři žaludky jako kráva, protože jsem chtěla zkusit všechno. Po snídani jsme se odebrali asi kilák a půl do kanceláře závodu, kde byla i prezence. Už po cestě na ni jsme si všimli, že na chodníku jsou nakreslené šipky a na sloupech cedule s vyznačeným směrem. Bylo jasné, že jdeme už po trase závodu. Musím poznamenat, že z místa hotelu do místa kanceláře závodu to bylo sice kousek, ale nejdřív se strmě klesalo a pak se docela strmě stoupalo. Čili Bike Adventure asi zahřeje už na začátku.
V místě prezence na nás padla ta pravá závodní atmosféra. Bannery se sponzory, stánky s cyklodoplňky a výživou, stojan s mapami a informacemi, a především jeden velký nafukovací oblouk s nápisem Finish. Oči přecházely a mně začalo bušit srdce, že to asi bude jó velký závod. K našemu překvapení prezence fungovala jinak, než jsme zvyklí. Přišli jsme a nahlásili jméno, ale slečna za stolem nám říká, že potřebujeme ukázat QR kód, který jsme dostali v e-mailu den předem. Tento QR kód sloužil i pro výdej jídla, což jsme se shodli, že je ideální, protože se často stává, že papírek na jídlo a pití po závodě někam zašantročíme nebo se rozmočí v dresu. Takže plusový bod pro organizátory už na začátku. Startovní balíček kromě čísla obsahoval i tričko pro finišera, hubku na řetěz a další propagační materiály, a pomalu jsme se začali odebírat na ubytování, abychom se mohli připravit na start.
Konečně start
První den nás čekala etapa směrem do Jizerských hor s parametry 57 km a 1550 m převýšení. Fuča poctivě prostudoval výškový profil a zdálo se, že místy to opravdu štípne. Já jsem si zapamatovala především to, na kterém kilometru bude občerstvovačka. Na startu jsme se zařadili na konec balíku, protože hned za čárou byl asfaltový sjezd a já jsem měla obavy, ať není nějaká tlačenice. Tepově jsem se začala dostávat do zóny „tempo“, a to jsme ještě neodstartovali! Nebudu lhát, byla jsem hodně nervózní.
Zazněl výstřel a vyjeli jsme směrem dolů. Horké hlavy brzdilo zaváděcí vozidlo a po pár desítkách metrů klesání a brzdění začal být cítit pach zahřátých kotoučů a destiček. Uf, byla jsem ráda, že start proběhl bez kolize. Začali jsme stoupat strmým kopcem směrem do lesů. Dala jsem si tempo, které jsem doufala, že vydržím, a po oku kontrolovala, že jedeme s Fučou spolu. I tak jsem se začínala dostávat do červených zón, a tak jsem raději zvolnila, přece jen nás čekají čtyři dny.
Občerstvovačka na dohled
Za chvíli jsme odbočili na štěrkovou zpevněnou cestu a s Fučou jsme se prohodili, že teď vede on. Jelo se mi dobře v závětří, takže jsem ani nevnímala, že sama bych takové tempo ani nezvládla, a postupně jsme předjížděli bikery, kteří se za nás zavěsili, a vytvořili jsme tak takový malý vláček. Pozvolné stoupání prvních 15 kilometrů bylo snesitelné, především i proto, že trasa vedla po šotolinách, občas nějaký sjezd a zase stoupat. Tím, že jsem byla nalepená na zadní kolo parťáka, jsem moc neměla čas vnímat okolní přírodu, ale sem tam na mě vybafly fialové náprstníky, kterých bylo v celých horách požehnaně.
Ve výšce asi 1000 m byla první občerstvovačka. Brali jsme jen pití, bylo velké teplo, takže doplňovat vodu a ionty byla nutnost. Nastal dlouhý sjezd. Fuča jel první a já měla jo co dělat, ať jeho rychlost udržím a nevznikne mezi námi díra, která by mě jako by zastavila. Těšila jsem se na sjezd, že si odpočinu a vytřepu nohy, místo toho jsem jimi točila jak večerníček. Sklesali jsme do výšky asi 580 m n. m. a začali opět pozvolna stoupat. Fuča hlásil, že nás teď čekají takové tři zuby nahoru a dolů, pro jistotu jsem si dala nějaké jídlo. Vesměs celá první etapa vedla po šotolině, občas malá lesní pěšinka, nic technického, čili jsme svištěli opravdu rychle.
Zkrátka seznamovací den
Na třetí občerstvovačce jsme už zastavili a dali jsme si banán, nějaké sušené ovoce a doplnili bidony. Normální jídlo mě vždycky lépe nakopne, z gelů dostávám křeče do břicha; byť jsou nejrychlejším doplněním energie, takový banán je lepší šupa. A byla jsem ráda, že jsme zastavili a doplnili, protože nás čekalo finální stoupání, na zhruba pěti kilometrech nastoupat 500 metrů do cíle už bolelo. Nastavila jsem pozvolnější tempo a zavřela se do hlavy s myšlenkami, že za chvíli jsme v cíli. Do toho začalo jemně pršet, což v tom horku bylo příjemné osvěžení. Rázem se před námi objevila cílová brána s bufetem, to mi dodalo mentální energii. Projeli jsme cílem po třech hodinách a dvaceti minutách. Promočená a po chvíli klidu i trošku zmrzlá jsem se vyřítila k bufetu, kde to vypadalo, jako by žádný ze závodníků týden nejedl.
Dojeli jsme první v naší kategorii a s docela slušným časovým náskokem, to mě na chvíli zahřálo. Cíl se nenacházel v místě startu, museli jsme sjet do Sklářské Poruby asi pět kiláků po cestě. Ideální možnost jakžtakž protočit nohy a promočit se skrz naskrz od stříkající vody. Ještě že voda ve sprše byla horká. Kola byla fest špinavá, ale vzhledem k dalším dnům závodění jsme jen utřeli a namazali řetěz a vyčistili vidlici a tlumič. Suma sumárum, první den byl očividně seznamovací a spíše poznávací, bez velké techniky a složitostí terénu. Jen jsme za mě mohli jet o chlup pomaleji, protože při večerním rolování nohou to začínalo bolet. Ještě že s večeří se všechny bolesti zapomněly a nezbývalo než se vyspat na další den závodění.
Den druhý
S večeří, možná, bolest ve stehnech při každém pohybu byla zapomenuta, ale druhý den začal se zaúpěním a zasyčením. Kurňajs, to budu muset rozhýbat! Příjemným faktem bylo, že jsme se probudili do slunečného dne a nebyly hlášeny žádné přeháňky, protože na těch kořenech a kamenech a sjezdech, které měly nastat, bych bojovala asi ještě teď. „Porolovali“ jsme se, aktivovali tím svaly, nasnídali a po kontrole kol jsme vyrazili na start. Start byl na dnešní etapu naplánován stejně jako včera, v místě finiše u dolní stanice lanovky.
Už z dálky byla slyšet atmosféra dějiště Bike Adventure. Nabilo nás to na náladě okamžitě. Druhá etapa měla vést Krkonošemi. Podle mapy nás čekalo 53 km s převýšením 1620 m. Připravený Fuča mi na startu nahlásil, na kolikátém kilometru budou občerstvovačky, a zároveň mě upozornil, že podle výškového profilu nás čekají strmé výjezdy i sjezdy. S ohledem na včerejší etapu jsem si s tím hlavu nelámala, přece včerejšek, byť v tempu, na techniku byl velmi lážo-plážo, takový závod Kolo pro život.
No, z této představy mě probudily hned první metry po startovním výstřelu. Odbočilo se doprava, do kopce, a hned se začalo stoupat v terénu. K tomu všemu tím, že jsme mohli startovat z první lajny, se začínal přes nás přehánět celý balík rychlých vlků a já se snažila trefit správnou lajnu ve stoupání, která by nevedla rigolem od vody. Do toho se soustředit, ať se nestřetneme řídítky, a tep letěl vzhůru k výšinám. Prvních ostrých sto metrů vystoupáno a začalo klesání proložené pár brdky. Nejdřív po šotolině, ale pak vidíme z dálky pořadatele, který ukazuje, ať si přibrzdíme a koukám, jak Fuča dává teleskopku dolů. Začala první pořádná bikovačka! Skoro až enduro sjezd po turistické značce, úzká trasa, která byla adrenalinově osázená kořeny, volnými šutry a divochy na jednostopém vozidle. Tentokrát mi tep stoupal nadšením.
Dobře naplánováno
Nevím, jestli to tak má někdo podobně, ale mi přijde, že sjedu víc „na oči“, než kdybych si měla trasu projít a zjistit, po jakém tankodromu pojedu. Navíc mi dost pomáhal Fuča, který jel přede mnou a občas zahlásil „hop“, takže bylo jasné, že „dupu“ musím dát dozadu za sedlo. Paráda pro MTB nadšence. Po této zábavné vložce jsme se oba shodli, že organizátor to měl dobře naplánované – dát první etapu jakoby takové rozjetí. Začalo asi dvoukilometrové stoupání, které se po prvním kilometru změnilo v chůzi, takovou stojku jsem nečekala a po radě Fuči jsme to shodili a přidali se do balíku tlačících. Člověk by si řekl, že alespoň na chvíli odpočine, leč lýtka se při stoupání začala ozývat, takže očividně tato část svalů ještě použita nebyla.
Blížila se občerstvovačka, kterou jsem vzala útokem; banán do pusy, banán do kapsy, zacpat to hrstí sušeného ovoce a dolít bidony a pokračuje se. Pokračuje se ve stoupání, jak jinak, ale tentokrát už kolmo, pak sjezd do vesnice a kousek asfaltu a jdeme zase stoupat. Ale po čem! Po stoupacím trailu! Takže stoupání mě začíná zase bavit a dostávám energii z jízdy samotné. Trail byl jako had namotán mírně do kopce, bylo na něm pár překážek ve formě kamenů a kořenů. Napadá nás, že když stoupáme po trailu, tak i po trailu budeme sjíždět. Akorát že vůbec ne, za chvíli stoupání přešlo do roviny a za pár momentů jsme začali sjíždět po loveckém chodníčku – čili oči na šťopkách a jde se bikovat!
Cílový bufet na dohled
Vyklepaná jak vídeňský řízek, ale šťastná jak děti na Vánoce, tak bych asi popsala sjezdy druhého dne obecně. Až na jeden, kde nejspíše všichni raději sesedli, protože ten obrovský šutr mezi skálou z jedné strany a borovicí z druhé byl opravdu asi jen pro fajnšmekry, jsem sjela více méně vše. Samozřejmě do toho hrálo i počasí, které bylo asi součástí výhry, protože pár sešupů bylo i v hrabance a jemném písku, a to bych za deště asi sjížděla po zadnici. Na druhé občerstvovačce ze dvou jsme se opět nacpali, teda já určitě, a množství cukru nám pomohlo dostoupat zbývajících přibližně 600 m výškových a dojet nějakých 18 kilometrů do cíle.
Ať je to patrnější z popisu, já se opravdu snažila jet v rámci možností naplno, Fuču jsem pravděpodobně brzdila, ale byla jsem vděčná, že je tam se mnou a dodává mi motivaci, jelikož na posledních třech kilometrech jsem točila nohama už jen ze setrvačnosti. Zjistila jsem, že když mozek vyšle rozkaz „přidej“, tak dojde k přerušení signálu a nohy si jedou to svoje. Měla jsem dost a vlastně jsem už přemýšlela, co si dám na pasta party v cíli.
Dojeli jsme opět první, ale ne už s tak velkým časovým ziskem. Já šla vyjíst nejdřív cílový bufet, kde jsem poprvé zkusila rajčatový džus (musíme zavést i u nás!), následovaly melouny, sušenky, kola, kokosová voda a pomeranče. Pak jsme umyli kola a následoval druhý nášup v podobě pasta party, kde bylo na výběr z těstovin, rýže, pohanky nebo palačinek. To slané jídlo v puse zalepené po hodinách gelů, ionťáků a podobných sladkostí bylo spásou.
Na ubytování jsem zjistila, že mě krom stehen bolí i lýtka a také vrch těla, takže známka dobrého bikování. Hotel disponoval saunou, bazénem, masážemi… Škoda, že na nic z toho jsem neměla sílu navíc. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo vzít si roller a vyjet do 15. poschodí, kde byla terasa s výhledem na pohoří. Takže při úpění bolestí při rolování svalů se člověk alespoň mohl kochat. Bohatá večeře přidala štěstí do rozlámaného těla a musím dát velký kudos lidem, kteří to jídlo připravovali, protože tak luxusně ochucené saláty a neobyčejné obyčejné brambory s koprem, to byla topovka! Hotel Bornit nás dostával den za dnem víc a víc. Před usnutím jsme se shodli, že druhá etapa Bike Adventure byla opravdu radostí pro bikery. Při Fučově výkladu zítřejší trasy jsem pomalu usnula.
Den třetí
Říká se, že třetí den je kritický, a za sebe to mohu potvrdit. Probudila jsem se ve stavu jak po převálcování parní lokomotivou. Masakrózně mě vše bolelo, udělat krok navíc musel být pečlivě promyšlený akt a nechtěla jsem ani slyšet, co nás dnes čeká. Třetí etapa byla ozvláštněna tím, že se přihlásilo více lidí, protože byl víkend a Bike Adventure nabízel i dvoudenní dobrodružství. Navíc tato etapa měla být nejdelší a „nejvyšší“ (64 km/1860 m). Jen tato představa mi vystřelovala křeče do hamstringů.
Start etapy byl tentokrát naplánován jinde, u nádraží, a celá trasa měla vést podobně jako první den Jizerskými horami. Útěchou mi mohlo být, že by měla být lehčí na techniku a pozornost. Byť technika je pro mě normálně to nejzábavnější, třetí den mi zábavné nepřišlo nic. Musela jsem informovat Fuču, že mám dost, a to jsme ještě ani nevyjeli, a že musíme i přizpůsobit tempo. Věděl jak na mě, ihned podal info o bufetech na trase, dal mi dvě přesnídávky navíc a slíbil, že zastavujeme i po trase, ať můžeme doplnit energii.
Mezi turisty
Jako kanonýři jsme dojeli na start a postavili jsme se mezi profíky do první lajny. Výstřel a díky bohu, že nás brzdilo zaváděcí vozidlo, poněvadž mi rozbolavěné nohy automaticky chtěly vypovědět službu. Prvních pár kilometrů bylo stoupání po asfaltu, nasadila jsem si své strojové tempo mašiny po vyřazení z provozu a zavřela se do hlavy. Organizátoři nás nešetřili, nadělili hned na začátek 300 výškových metrů na pěti kilometrech. Nejen nohy byly „ká-ó“, ale i záda, prsty, a to ani nemluvím o zadnici, která nevěděla, jak si sednout.
Fuča mě ubezpečoval, že máme čas a nikam nespěcháme (jako bych vlastně mohla), a počasí naštěstí přálo. Dosáhli jsme nejvyššího vrcholu dne a nastal sjezd, který jsem nečekala na trase v Jizerkách. Sjezd po turistické značce a jak jinak než mezi volnými balvany, úzkými stopami a díky víkendu vše osázeno turisty. Naštěstí pro všechny turisté stáli po stranách a z jejich pohledů šlo vycítit, že si o nás myslí svoje, protože i na chůzi byl chodníček poněkud složitější. Na konci sešupu jsme přejeli hlavní cestu a začala jsem rozpoznávat pasáž z prvního dne, alespoň na pár metrů, protože pak jsme zabočili a přišla standardní šotolinová cesta.
S fan clubem dětí
Fuča jel první a rozrážel mi vítr, po předešlém rozhovoru upravil i na rovince tempo mým možnostem a cesta začala utíkat hbitěji. Také jsem rozpoznávala ostatní bikery, se kterými jsme víceméně drželi podobné tempo už od začátku etapáku. Já teda nezvládala moc mluvit, ale Fuča prohodil pár slov, a tak jsem zachytila vtipný moment, kdy biker z Gdaňsku zmínil, že jejich největší kopec má jen pár metrů a že na toto tedy jednoznačně není připraven. Pohodovějším tempem jsme projeli smyčku, která vedla po lesním chodníčku, a dorazili jsme k bufetu, který jsem zdárně vydrancovala. Je zajímavé, jak tělo dokáže pracovat, protože musí, byť by si určitě raději lehlo do trávy a na pár hodin jen tak spalo.
Jeli jsme dál, podle výškového profilu, který si Fuča nalepil na řídítka (palec nahoru organizátorům Bike Adventure, že do startovacího balíčku přidali nálepky s profily tratí), mi bylo nahlášeno, že se blíží stojka. Po zkušenostech z předešlých chodících vložek jsem se rozhodla, že to raději zkusím vyjet, než abych riskovala křeče v lýtkách, a místní fan club dětí nám dodával sebevědomí, když na nás na sluníčku stříkal vodu z hadice. Jednoduše najely mi cukry, sebevědomí a neobyčejná chuť mít třetí den za sebou.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Tohle je třeba zažít!
Musím říct, že atmosféra mezi závodníky po celou dobu etapáku byla příjemná, byť se vyskytly momenty, kdy se některé horké hlavy vynořily zničehonic, hodily přede mnou myšku, vyslechly si můj názor na ně a byly fuč, ale těchto momentů bych napočítala na prstech jedné ruky. Také jsem ráda, že při některých delších stoupáních si Fuča zajel své tempo a nemusel se nudit při mém hlemýždím. Na kopci na mě vždycky počkal. Ono totiž jak jsme jeli v kategorii Duo, museli jsme mít jen určitý časový odstup mezi sebou (tuším, že to byly tři minuty) a tyto checkpointy byly na občerstvovačkách.
Blížili jsme se k cíli. Mé téměř čtyřhodinové trápení bylo u konce. Samozřejmě v cíli, kdy člověk zastaví, docpe se melounem, banány, pomeranči a vším možným, dívá se na trasu jinýma očima, a kór teď, kdy píšu tento článek, si zpětně uvědomuji, jak parádně jsou Jizerky a Krkonoše protkané cyklostezkami, chodníčky a ohromně zábavnými traily. A navíc teď v létě, kdy dozrávaly lesní jahůdky, svěží zelená barva byla, kam oko dohlédlo, a sem tam nějaký výhled na panoramata. Tohle celému etapáku Bike Adventure vdechlo atmosféru, která se těžko přenáší na list papíru – tohle je třeba zažít! V místě hlavního dění závodu byla možnost nechat se opravit rukama fyzioterapeutů. Dlouho jsme špekulovali, jestli této příležitosti využijeme. Bohužel se nestalo, z mé zkušenosti se po masáži/fyziu nemohu další den ani hnout, což by jen přidalo nechtěné omezení na poslední závodní den, a Fuča na tom nebyl tak bídně.
Večerní průzkum bydliště
Večer jsme se ještě odhodlali více prozkoumat místo našeho bydliště. Hned vedle hotelu, asi pět minut chůze, byly Krkavčí skály (Krucze Skaly), kde se pohodlně dalo vyjít na vyhlídku, která nabízela výhled na řeku Kamienna pod nimi. Na skálu vedla i ferrata, v jakém stavu je, to nechám na zkoušku ostatním dobrodruhům. Krátkou chůzí z kopce (to šlo rychleji) jsme se dostali do centra Sklářské Poruby. Obchody, restaurace, butiky… Vše praskalo ve švech. Na můj vkus na mě centrum dýchlo konzumem, který nevyhledávám, ale alespoň jsme měli možnost sondovat, kdo s námi bývá na trase závodu – ať už podle finišerských triček (skandální, až po závodě si jej můžete obléct!) nebo podle konverzací k trase samotné. Obkroužili jsme centrum a čekal nás výstup zpět k hotelu na večeři. Večer jsme si ještě zrekapitulovali třetí etapu, zjistili jsme, kolik času máme náskok na druhý pár v celkovém pořadí, prozkoumali jsme trasu čtvrté, poslední etapy a s paprsky dopadajícími na vrcholky Krkonoš jsem upadla do vytouženého spánku.
Den čtvrtý
Závěrečný den! Jestli jsem říkala, že třetí den bývá kritický, tak naopak čtvrtý den byl pro mě jakoby znovuzrozením. Asi pomohla myšlenka, že poslední bolest ve stehnech a budeme si moct plácnout, že jsme to zvládli. Poslední etapa měla vést opět v Krkonoších, což znamenalo traily, techniku na každém rohu a stoprocentní soustředěnost. Organizátoři vymysleli trasu na 58 km s převýšením 1500 m. Zubatý profil sliboval sjezdy, výjezdy, mapa nám prozradila, že trailů a lesních pěšinek bude zase požehnaně. Zkrátka bikování, akce pro horské kolo. Start etapy byl slavnostní z hlavní ulice v centru. Po stranách startovního pole byly davy lidí a povzbuzovali ať už své známé či každého, kdo stál poblíž.
Odstartováno. Do kopce po asfaltu to jelo ztuha, dalo se rozpoznat, kdo jede čtvrtý den a kdo se přihlásil na víkendové závodění. Nastavili jsme si tempo, ve kterém jsme se nedostávali srdečními tepy do červených zón, ale zároveň tempo, které nám umožnilo postupně se prokousávat směrem dopředu. Vystoupat sto metrů, sklesat sto metrů a znova nahoru, zatím po šotolině a značené cyklostezce. Takový bezpečný začátek posledního dne.
Defekt?
Netrvalo to dlouho a ani to tolik nebolelo a byli jsme na první občerstvovačce, na 18. km. Vzali jsme do ruky jen vodu a pokračovali dále. Netrvalo dlouho a přišel stoupací trail, klikatil se na úbočí hory. Kličkovalo se na úzké pěšině mezi sem tam kameny, sem tam kořeny, vláček cyklistů stoupal vzhůru. Občas jsem musela vycvaknout, protože rovnováha už nebyla stoprocentní. Trail byl sice stoupací, ale občasné klesání umožnilo využití teleskopky a vnitřní poděkování kolu Lapierre XR 9. 9. , že některá nepředvídaná zhoupnutí zvládlo za mě. Ne všichni závodníci měli celopéra s teleskopickou sedlovkou, tímto bych jim chtěla vzdát hold, že se na hardtailech pustili do těchto náročností.
Přibližovali jsme se k druhému bufetu a najednou vidím Fuču, jak zastavuje, sesedá z kola a kouká na zadní plášť. Zpomaluji a ptám se, co se stalo. „Asi defekt, jeď, a hlavně neprojeď checkpointem,“ odpovídá. Pomyslela jsem si, že náskok máme už skoro hodinu, takže toto nás nerozhází, a naštěstí pro nás Fuča ví, co má dělat, a tak pokračuji dál. Po pár minutách sólo jízdy mě parťák dojíždí, že stačilo jen dofouknout a uvidíme, co bude dál. Že kdyžtak na bufetu mají velkou pumpu, tak se na to podíváme. Docela štěstí, že po celé čtyři dny nás nepotkal defekt, prasknutí ráfku nebo přetrhnutí řetězu, protože po trase bylo docela dost závodníků, kteří museli řešit podobné technické patálie.
Poslední kilometry
Po druhém bufetu nás čekal výjezd asi 200 m výškových a pak podle profilu téměř kolmice dolů. Sjezd byl v lese, po hrabance a jemném písku. Naštěstí pro všechny na suchu. Nedokážu si představit toto sjíždět za mokra a bláta, to by bylo asi opravdu bezpečnější si sednout a jet po zadku dolů. Takových podobných sjezdů, které se vynořily v lese zničehonic, bylo v průběhu etapáku několik a za sucha sjízdných i pro hobbíka, jako jsem já. Cíl byl na dosah. Posledních pár kilometrů už bylo podobných jako druhý den, takže jsem věděla, kde je ještě malá stojka, kde mi to posledně do zatáčky ujelo a kde bylo lepší se nechat jen svézt dolů. Z amplionů zněla hudba, a to jen umocnilo bušení srdce z nadšení, že jsme to zvládli.
Záverečný bufet a hlavně… euforie!
A zvládli jsme to s celkovým časem 15 hodin a 56 minut, s 220 kilometry a 6800 výškovými metry v nohách. Rázem byla zapomenuta bolest a trápení a přišla jen čistá euforie. Slečny v cíli nás ověsily krásnou finišerskou medailí a my to namířili rovnou na závěrečný bufet a poslední pasta party. Na nějaké vytočení nohou jsem už neměla ani pomyšlení a maximálně jsem byla ochotná dojet 25 m na mytí kol. Na slavnostní vyhlášení jsme přišli umytí a natěšení, že trofej za první místo v kategorii Duo Pro Mix bude mít čestné místo na poličce.
V autě na cestě zpátky jsem Fučovi řekla, že kolo teď nechci nějakou dobu vidět, ale stačilo pár dní odpočinout a šla bych do toho znova. Zážitek na celý život, ze kterého budu čerpat ještě dlouho. Obrovské poděkování parťákovi Honzovi, že do toho šel se mnou. Smeknutí klobouku před organizátory Bike Adventure, protože nám dali náramnou dávku adrenalinu a nadšení do dalších týdnů. A v neposlední řadě časopisu Velo, který nám toto dobrodružství umožnil. Velké poděkování a těším se, jaké dobrodružství je připraveno příště! Vyhrála jsem s Polskem vlastně třikrát. Zaprvé startovné, zadruhé s Honzou závod a zatřetí skvělé zážitky z něj.
Bike Adventure se letos budou konat od 9. do 12. 7. 2026 a registrace na závod už odstartovala! Získat veškeré informace a registrovat se můžete na bikeadventure.pl.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT