Jakmile svět zaplavil jeden nový virus, jehož se asi jen tak nezbavíme, bylo jasné, že ani cyklistika z toho letos nevyjde bez úhony. Jde však o ztráty vynucené i vyhnutelné.
Každý registrujeme nějaké ty minusy, všichni podstupujeme určité oběti. I my novináři se na ty další připravujeme. Závody se sice již rozjely a brzy se spustí i ty nejsledovanější, ale už tak nějak tušíme, že pohyb reportérů na nich bude limitovaný a kontakt se závodníky i jejich doprovodem nejspíš skoro vyloučený. Budeme se s tím muset nějak poprat a pokud to má přispět k tomu, aby se závody vůbec uskutečnily, budiž. A to i přesto, že je naše časopisecké krédo založené na autentičnosti a snaze přinést vám čtenářům z vrcholných akcí obvyklou dávku emocí a postřehů přímo od zdroje.
Jakmile se hlavní část sezony z půl roku smrskla do tří měsíců, bylo jasné, že ne všichni stihnou všechno. Třeba Zdeněk Štybar. Pokud ho jeho tým nepošle na Tour de France, což vzhledem k přetlaku v Deceuninck-Quick-Step není nepravděpodobné, tak letos žádnou Grand Tour nepojede, protože Giro i Vuelta kolidují s jeho preferovanými klasikami. Že něco bude muset vynechat i Peter Sagan, bylo zřejmé, ale že to budou zrovna ty dva dny, kvůli nimž ho chceme v sezoně hlavně sledovat, nepotěšilo. Ano, Peťa na Flandrech ani v Roubaix letos neuvidíme, neb dá přednost svému debutu na Giro d’Italia, což je z hlediska jeho závodnického naturelu i zasazení do historických souvislostí nepochopitelné. Saganovi je třicet, za rok mu končí smlouva a není jisté, jestli ji obnoví. Kolik takových příležitostí v dlážděných Monumentech, kde je jeho největší potenciál, na vrcholu sil ještě dostane? Už dříve jsme konstatovali, že vhledem ke své auře i schopnostem eskamotéra jednodenních bitev je jeho klasikářské palmarès jaksi chudé, a růžová rošáda tento pocit ještě prohloubí. Premiéru v Corsa rosa mohl odložit na příští sezonu, jenomže to by se na tom musel dohodnout s pořadateli. Mělo by tedy upřímně zaznít, že nejde jen o prezentované slovo chlapa, ale také o smlouvu a peníze. Velké peníze.
V souvislosti s nimi jsou bolestné oběti jezdců v oranžových dresech týmu CCC. Drastické škrty v platech a hlavně nejistota, co bude dál. Polský obuvnický gigant, který se otočil na podpatku a rychle odkráčel z první ligy při prvním vážnějším problému, anebo španělská charitativní organizace, která ale fyzicky ještě neexistuje a nikdo o ní nic neví, krom toho, že její vedení hodlá mermomocí spojit své jméno se závodní cyklistikou, tedy klidně i Ochowiczovou formací, když u Australanů v Mitcheltonu to nevyšlo? Co z toho se jeví, či jevilo jako větší jistota?
Krize přeje připraveným. A těm s investičními možnostmi. A tak králem mezi „nálezci“ může být kanadský miliardář a cyklistický filantrop Sylvan Adams. Nejenže získal do svého izraelského týmu Chrise Frooma. Teď loví i v polovypuštěném polském rybníku a dělá si zálusk na ty největší ryby, třeba Van Avermaeta. Bombastické přestupy jsou za dveřmi. Brzy se ukáže, v jaké reálné finanční kondici jednotlivé stáje korona zanechala.
K těm nálezům patří i to, že jsme si všichni uvědomili, jak moc kolo potřebujeme a že je nejdůležitější na něm jezdit. Že si budeme víc vážit závodní nabídky, která bude v příštích třech měsících, pokud to situace dovolí, bezprecedentní. Naším nálezem je to, že jsme konečně měli v tomto vydání více prostoru se věnovat ženské cyklistice. Tohle číslo se rozzářilo, a tak nějak zněžnělo. Věřím, že potěší nejen dámy.
Hezký zbytek léta v sedle kola a spoustu fanouškovských zážitků v příštích 100 megacyklistických dnech.
Kamil Hofman
Přidat komentář