Už slyším ty zhrzené reakce a v duchu si představuji rozhořčené vzkazy. Vy zaprodanci, zrádci víry, kacíři! Silniční elektrokola v 53×11?! Skončil jsem s vámi!
Zadržte, vy pravověrní, asfaltoví zastánci jediné víry. Vždyť i já tohle koketování s motory na silničkách stále považuji tak trochu za rouhání, smrtelný hřích silničáře. Není to dokonce tak dávno, co jsem v redakci odhodlaně vykřikoval, že silnice s elektropodporou v tomto časopise – jedině přes moji mrtvolu! Zdá se, že stále žiji a také pozorně vnímám dění kolem sebe.
Ne, ani v nejmenším se nemění zaměření tohoto titulu. Ani nemusíte očekávat, že po zveřejnění tématu silničních elektrokol v tomto vydání teď testy e-biků na úzkých pláštích nahradí ty standardní. Jen už jsme se nehodlali dále tvářit, že tu silničky s motorovou asistencí nejsou. Vždyť z pohledu puritánů takto „zhřešily“ všechny etalony silniční cyklistiky – Bianchi, Pinarello, Colnago, Do Rosa, Look… Přijměme proto existenci této kategorie kol jako fakt a snažme se spíš pochopit, pro koho jsou určena. Ne každý si chce pořád dokazovat, jak na to má, ne každý bere jako osobní prohru, když zmáčkne spínač asistence, ne každý to považuje za ztrátu identity, za podvod na sobě samém.
Musím se přiznat, že mi sice u sportovních kol určených primárně pro svižnou jízdu na hladké vozovce uniká smysl obtěžkat je motorem a baterkou, a už vůbec odmítám elektrokoketování se závodní cyklistikou (viz letošní již druhý ročník GiroE konaný souběžně s tradiční ikonou Corsa rosa), ale jsem ochoten připustit, že se najdou i mezi našimi čtenáři ti, co zvažují pořízení silničního e-kola reálně a bez předsudků, ale možná se vám stydí k tomu přiznat. V této souvislosti tak může širší akceptovatelnosti elektrosilniček napomoci současná debata o možném sladěním evropské a zámořské legislativy, když ta první lpí na rychlostním limitu 25 km/h pro odpojení asistence, zatímco ta druhá umožňuje rychlost 32 km/h (20 mil), což už nikoho ani z konzervativnějších silničářů neuráží, protože kdo by se chtěl s tou těžkou herkou na rovině prát, že.
I já se zatím řadím k odmítačům, ale jako člověk zodpovědný za obsah silničářského magazínu musím projevit dostatek liberálnosti a rozhledu, abych nebránil představení a serióznímu posouzení výhod i nevýhod řešení, které se mnohým zdá být slepou větví cyklistického sportu.
Jde tedy o pouhou pózu, ješitnost, předpojatost a neochotu podívat se kondiční pravdě do očí? Nebo je to naopak zásadovost, stavovská čest a ryzí silničářská pravověrnost, co vede naše kroky?
Já zatím říkám na silniční kola s motorovou berličkou ne, ale už neříkám nikdy. Prosím tedy i vás o trochu tolerance.
Přeji všem krásné i občas hříšné silničářské léto.
Kamil Hofman
Přidat komentář