Výzva přijata

5.4.2018

Mám někdy období, kdy potřebuji nějakou pořádnou motivaci. Možná to znáte a máte stejně, nebo aspoň podobně. Nejsou věci, které se permanentně nedaří, není dlouhé období, kdy by nic nešlo, jak má, a bohužel ani naopak – není v mém životě období, kdy by to skvělé a dokonalé trvalo dlouho. I když jsem takové předsevzetí a odhodlání mockrát měl. „Teď už to půjde, tenhle pocit a zážitek si přenesu i do jiných činností a chvil. Život bude zkrátka skvělý!“ Ale kdepak. Zkrátka je to pořád nahoru a dolů. Teď zrvona potřebuji nějak nakopnout, dostat impulz, motivaci. Letos jsem v zimě nebyl ani jednou na běžkách a na kole jsem seděl naposledy v září. To byl pořád nějaký kašlíček a rýmička, spousta práce a pak Vánoce a nato kolínko a meniskus a pak achilovka… prostě pořád něco. Výmluvy a práce. A ta zima byla dlouhá, předlouhá… Říkají, že byl rekordně malý počet slunných dnů za posledního půl roku, z toho plynoucí deprese a nenálada. Tak to mám samozřejmě taky. No, ale jestli je to z toho, tak s prvním jarním sluncem musím vystřelit jak šíp natažený do luku… No, nevím… Nevím ani, jestli mi to dovolí zdraví. Každopádně já zastávám spíš názor, že tu tětivu musím taky sám natáhnout, že zadarmo zkrátka není vůbec nic.

Objektivní motivaci jezdit mám – v červnu chceme přejet řecké hory v divokém terénu od severu k jihu, za týden to dá pořádné převýšení 20 000 metrů a podle zpráv z opuštěných a překvapivě hodně vysokých hor to bude docela dobrodružství. Letenku už mám, přesto mám někde vzadu v hlavě zasunuto, že se z toho kdyžtak dá nějak vykroutit, a že když to nepůjde, pojedeme jen k moři. Z jedné akce se ale vykroutit nedá. Dcera plánovala, že na podzim odjede někam do ciziny studovat na Erasmus. Ještě nevěděla kam a já furiantsky řekl: „Ať budeš kdekoliv, dojedu tam za tebou na kole.“ A to je slovo, které se zpátky vzít nedá. Vypadá to na francouzské Nancy, což je něco málo přes 700 km, takže to dopadlo ještě dobře. Horší je, že to padne asi až na říjen, ale což, i tak je to „akce“, která mě už teď baví nejvíc. To prostě chci dát. Je to výzva a je to i motivace k tomu začít už pořádně jezdit. Jak už jsem napsal nahoře – nevím, jestli to máte podobně, a – jak už jsem napsal někde uprostřed – věřím, že jsou věci, které za vás nikdo jiný neudělá. Dejte si cíl. Třeba úplně nesmyslný, ale cíl – čím větší a čím nesmyslnější, tím lépe. Mám kamaráda, co si řekl, že objede republiku po hranicích, a jiného, že pojede po hranicích tak dlouho, dokud ho to bude bavit, a že zůstane tam, kde se mu bude líbit tak dlouho, jak se mu bude chtít. Jiní jeli nebo šli do Santiaga de Compostela a další zas dva roky trénoval, aby v padesáti dal poprvé v životě Ironmana. Nevím, co je šílenější, ale ať už je váš cíl malý, nebo velký, banální, nebo bláznivý, přeju vám, aby to období „před“ bylo jeho stanovením v dobrém slova smyslu poznamenáno, aby vás vaše výzva hnala dál, bavila a motivovala, a aby vám to potom co nejdéle vydrželo. Nakonec, to všechno přeju také hlavně sobě. Napište mi, co nakoplo a motivovalo vás, jaké výzvy vás pohánějí dál. Předem za to díky. Můžeme pak sdílet své zkušenosti, Věřím, že já vám o své cestě do Nancy do roka něco napíši.

Martin Raufer

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu