Pro ten pocit

22.6.2017

Zaklapnout počítač (safra, zase později, než bych chtěl), zvednout se ze židle, uhánět k domovu a zanedlouho už ze sebe chvatně rvát oblečení.
Pro ten pocit…
Pro ten pocit, kdy pod bradou kontroverzně cvakne přezka – zatímco ten zvuk značí zamčený zámek, svázanost, pouta nebo omezení, mne osvobozuje.
Pro ten pocit, kdy za mnou zaklapnou vchodové dveře ze správné strany, svět kolem mne utichá a mizí a já vjíždím do svého tunelu, izolován od podnětů všedna.
Pro ten sobecký pocit, kdy odbudu kamaráda, jehož jedinou chybou je, že v ten okamžik stojí na mé cestě v nevhodné konfiguraci, totiž s taškou, v teniskách a civilu. Čau jindy!
Pro ten pocit, kdy se nohy zalijí a plíce naplní, až už nejsou schopny zásobovat mne potřebným přísunem kyslíku.
Pro ten pocit, kdy zhrzen vlastní nemohoucností kapituluji, abych si tiše, leč o to důrazněji vynadal, vrátil se pár metrů a napravil pošramocené ego úspěšným reparátem.
Pro ten pocit, kdy zastavím na vrcholu kopce a svlažím mozek kyslíkem a mysl nádherným rozhledem.
Pro ten pocit, kdy usednu na kámen po bok mravenců a zašátrám v batohu, abych vyndal to něco mezi obědem, který jsem nestihl, svačinou, kterou jsem vynechal, abych stíhal, a večeří, kterou nejspíš nestihnu, ale je mi to úplně jedno.
Pro ten pocit, kdy sedlovka míří tiše dolů a já mezi stehny pocítím odhodlaný prostor. Už za chvíli v něm bude průvan!
Pro ten pocit, kdy mi to v první zatáčce ustřeluje z nedočkavosti panice. Byl jsem příliš překotný…
Pro ten pocit, kdy ve sjezdu definitivně ztrácím vědomí o jsoucnu, to běžné, všední. Stav vědomého bezvědomí. Jsem tu jen já a můj fortifikovaný svět, do něhož nikdo nemá šanci vkročit. Svět v tu dobu velmi chudý, o to víc však uspokojující.
Pro ten pocit, kdy jsou za mnou dvě třetiny sjezdu – a já křičím ne. NE! To je příliš brzy! Brzy a brzdy, ta dvě slova v tu chvíli bez ohledu na písmenný nesoulad jedno jsou. Zastavuji, otáčím. Tenhle úsek žádá opakovačku. Jednu?!
Pro ten pocit, kdy uši znovu ohluchnou svistem, oči pozbydou schopnosti panoramatického sběru informací a mozek vytěsní všechny zbytečnosti.
Pro ten pocit, kdy přehlédnutá zlomená větev nemilosrdně páře mou kůži. Cítím teplo, vidím ho, má rudou barvu a řídkou konzistenci, řine se mezi chlupy a nad kotníkem se ztrácí v ponožce. Ale nezastavuji. Dokud to nejde z tepny, nejde o život. A mně jde o čas!
Pro ten pocit, kdy za sebou slyším prosvištět větev malého smrčku, vracející se po souboji se mnou do výchozí pozice pro další zteč.
Pro ten pocit, kdy dole zastavím a dobíhají mne kutálející se kámen i šišky, jimž jsem před chvílí ve svahu uštědřil dostatek energie pro mé pronásledování.
Pro ten pocit, kdy opuštěn halekám nadšenou radostí do lesa.
Pro ten pocit, kdy se sedlovka líně táhne vzhůru a ve svalech to zabolí prvním šlápnutím sjezdem ztuhlých i znavených údů.
Pro ten pocit, kdy zamířím k domovu. Můj tunel počíná zhasínat, zatímco okolní svět se rozsvěcí. Jenže už tak nějak jinak, přívětivěji. Jako by si vážil navrátilců.
Pro ten pocit, kdy večer přečtu devět stran rozečtené knihy, aniž bych si druhý den pamatoval děj na posledních osmi z nich. Únava je prevít.
Pro ten báječný pocit, kdy ráno pustím počítač a vím, že je to jen další začátek.
Pro ten pocit jel bych světa kraj, jel s hlavou zakrytou a jel… Ale ne, to už je jiný a po cyklisticku upravený příběh, promiňte, pane Vrchlický, to ta trocha lásky.
Přeju vám báječné pocity, léto je před námi. Neváhejte a jděte jim vstříc!
Rudolf Hronza

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu