Přiznám se. Bez mučení, jak se v takových situacích dodává už tak dlouho, že to pozbylo vtipu. Absolvoval jsem odborné nastavení posedu! A co je na tom tak zajímavého a hodného přiznání, jemuž se autor snaží úvodními slovy a vykřičníkem dodat na vážnosti? Inu, můj – nebojím se to říci – celoživotní rigidní postoj. Odmítání takové věci. Vnímal jsem to jako zbytečnost, vyhozené peníze i čas. Měl jsem pro to své důvody. Částečně jsem je však pozbyl.
Podrobněji vše popisuji v rozsáhlém článku v tomto vydání Vela, nebudu tedy nyní dublovat řádky ani předbíhat. Jen vás na ten článek upozorním. S kolegou Karlem, spolupachatelem korektur, se nad každým dalším Velem špičkujeme, že ten a ten náš článek je zásadním dílem onoho vydání, ne-li zásadním počinem celé historie Vela. Zcela neskromně si myslím, že tentokrát je to právě můj článek věnovaný posedu. Karel jistě bude prosazovat nějaký svůj mrzký text, bude jiného názoru, žel tentokrát mylného. Ano, tomuto tématu už jsme se věnovali, ale nikdy takto – vždy šlo spíše o popis, o přiblížení možností, a nyní o dlouhodobou zkušenost, o konkrétní problém a konkrétní činy pro jeho nápravu. Právě on mne, donedávna hrdého plavce, znenadání však tonoucího, dovedl ke stéblu, jehož jsem se chytil a doufal v jeho neponornost. Tak už to bývá, dokud nám nic není, pyšně hlásáme, že nepotřebujeme lékaře. A pak tiše stáhneme ocas mezi nohy a vplížíme se schlíple do ordinace, načež léčbu ještě ze zoufalství podpoříme „zaručenými“ preparáty a bylinkami, o nichž jsme se narychlo dočetli na internetu. A co tam se píše, je přece pravda!
V takovém stavu jsem vkráčel do „odborné nastavovny posedů“, svedl svou porážku na málo odolné a tudíž bolavé koleno, nechal se přeměřit, pokorně poslechl rady a s nadějí odešel. Po čtyřech měsících zkušeností jsem usedl k psaní článku. Vesele. Bez té nepříjemné cyklické bolesti, která provázela všechna má šlápnutí poslední rok, znamenala kulhání na kole a jistou cestu k problémům s druhým kolenem, které jsem, dosud zdravé, evidentně přetěžoval. Nemluvě o vlivu takové nesouměrnosti na ostatní svaly v těle a celé záležitosti pak i na psychiku.
Čtyři měsíce jsou ještě málo na to, abych hovořil o šťastném konci příběhu. Nechci předbíhat a určitě se k tématu ještě vrátím po delší době. Nyní tu ale mám jednu výzvu. Jednou z cest vedoucích k nápravě mého problému byla instalace speciálních vložek podporujících klenbu chodidla. A když už, tak pěkně rovnou dvoje na sezonu. Zatímco pro jedno mé koleno totiž je ideální dvojka, pro druhé trojka z tříbodové nabídky provedení, takže ze dvou párů vždy jednu vložku vyhodím a vytvořím pár smíšený. A to celý akt kloubní spásy logicky prodražuje. Kdybyste někdy někdo narazil na podobný problém, pojďme se spojit a nakupovat společně. Já jsem typ levá dvojka, pravá trojka, hledám padnoucí opak. Rád se seznámím!
Přeji vám všem zdravá nejen kolena.
Rudolf Hronza
Přidat komentář