„Tak poď, ty kluku," pravil jsem s něhou takřka otcovskou. Nebylo by to nijak podivné, neboť vedle dcery mám i syna a mám tedy právo hovořit s klukem otcovsky. Pokud bych tak ovšem nečinil s multiklíčem.
Jednou za čas věnuji pár chvil odkládaným zásahům na kole. Tomu, na co není jindy čas, protože se co? Protože se jezdí! (A chodí do práce a bývá s rodinou a…) Konečně vyměnit ten drát, prasklý a omotaný okolo drátu sousedního, protože díky kotoučovkám se s tímhle „dá v pohodě jezdit", nahradit stržený šroub a na silničce roztrženou omotávku, dokončit konverzi k jednomu převodníku… Takový příjemný montážní podvečer jsem si chtěl udělat – a byl, jen skončil v jednu v noci. V době, kdy slušně vychované podvečery již dávno spí.
Tentokrát jsem se také rozhodl konečně vyměnit multiklíč v pohotovostním balíčku. Starému, více než desetiletému totiž už dlouho chyběly dva klíče, měl zlomený nýtovač, stržené hrany a trpěl ještě nějakými nedostatky. Nový jsem si koupil před rokem, od té doby ležel v polici.
Ne že by nebyl čas prohodit je dřív, důvod byl jiný. Když jsem „kluka" vyňal připraven k závěrečné ceremonii loučení, přepadl mne náhle divný pocit. Zjistil jsem, že vím, proč jsem tak dlouho otálel. Že totiž vím, proč a co tomu klíči chybí. Třeba plastový obal nářadí převáženého v prostřední kapse dresu, když jsem ještě nevozil batoh, ochránil mou páteř od nárazu na ostrý kámen. Pokus o wallride v písčitém svahu byl pokus špatný, přeletový s dopadem na záda. Psal se rok 2000, bylo to „poprvé na Gardě" a já byl novým klíčem nadšen. A zachráněn. Vše se mi znovu promítlo. Dvojka imbus chyběla, protože se mi páky brzd Hayes HFX-9 tak často povolovaly, že jsem z tohoto nicotného klíčku udělal specialistu na jeden jediný komponent. Osamostatnil jsem ho, aby se s ním lépe pracovalo. Už dávno jsem vyměnil Hayes, klíček následně ztratil. Rok demontáže si nepamatuji, události ano – Rakousko, Alpy, kamarádi, zážitky „jako prase" a noční tah, po němž nám ráno pětašedesátiletá majitelka ospody řekla, že za 45 let své práce v ní něco podobného nepamatuje.
Čtyřku jsem ulomil při pokusu povolit šroub v kufru. Zvítězil on, novou čtyřku jsem musel vozit samostatně. Šroub podlehl až vrtačce. Rok 2007, Wales a tamní skvělé traily, na kterých mi bohužel opotřebený kufr moc nedržel v pedálu, „zisk" japonského kamaráda, který mi od té doby každý rok posílá vánoční přání, a popůlnoční založení spícího holandského kamaráda do rozkládacího barového gauče.
Část nýtovače jsem vylomil při souboji s tvrdou náturou řetězu Campagnolo. V Čechách, tři kilometry od domu po celodenním výletu Rokycanskem. Při další potřebě se ukázalo, že i nýtovač-mrzák umí plnit funkci.
Nechci vás nudit dalšími příběhy psanými na dalších klíčích, pamatuji si jich s mým „klukem" více, třeba ten s osmičkovým nástavcem na šestku imbus, který proskočil před lety víkem kanálu. To místo dosud dokážu lokalizovat. Už jen proto, že víko bylo nezvykle v lese. Samozřejmě i s kanálem.
Asi už pochopíte, proč jsem s výměnou prostého kusu kovu a plastu otálel a měl z ní ten divný pocit. Najednou jsem neměnil jen klíč, měnil jsem deník, jímž jsem nyní listoval na rozloučenou. Aniž bych patřil k lidem postiženým potřebou hromadit veteš, zdevastovaný letitý klíč jsem vzal a vložil do poličky staré dílenské skříně. Deníky se prostě nevyhazují!
Rudolf Hronza