velká cesta
Co jsem netušil o Tušetii a Chevsuretii
text a foto Jiří Sázavský
Skoro vždy jsem se při vymýšlení cykločundru držel pravidla: aby to bylo na východ a do hor. Jenže jak jdou roky, neprojetá místa splňující toto jednoduché kritérium pomalu ubývají, a navíc díky stále snazší dostupnosti ztrácejí příchuť dobrodružství objevování. Třeba taková Gruzie, vždyť už jsem tam byl snad všude. Ale ne, počkej, dívám se tak zas na mapu, a co tady ta cesta, no ta z Tbilisi přímo na sever! A dál k východu je ještě jedna, nejsou sice propojené, ale nějak to musí jít!
Z přípravného výboru se svým riskantním vodáctvím vyloučil Čápa, za to do něj přibyli nečekaně novomanželé Hrdís a Bára. Partička, s Čepečkem a Marťanem zatím největší, jakou jsem kdy na cestách provázel, přestála přesun hladce. Tbiliské letiště doznalo značné modernizace, přesto se proti vchodu dál za parkovištěm mimo záři reflektorů dá objevit rozbitý domek, ve kterém schováme přepravní krabice a dospíme zbytek noci.
Vzhůru na sever
Odjezd už tak hladce neprobíhá. Rozdělujeme se – Hrdinové jedou sehnat plynovou kartuš do vařiče a pánský zbytek mapy. Obchod mapového vydavatelství má v sobotu samozřejmě zavřeno, tak ještě zkoušíme doporučený krámek se suvenýry v centru na Erekle. Marťan si cestou v jedné louži totálně prořízl zadní gumu. Nějak jsme to vypodložili a zalepili, ale jak daleko s tím dojede, je ve hvězdách. V cetkárně jsme úspěšní, až na jednu mají přesně ty mapy, co potřebujeme, dokonce i podrobnou topografickou do hor. Mezitím začalo pršet. „Hej, pojďte se schovat k nám, molodci“, mává chlapík ze zahrádky protější hospody. „Já jsem Tengiz a tohle je můj bar,“ říká při vzájemném představování se a vzápětí před nás přistává první čača, gruzínská národní kořalka. „Poslyš, Tengiz není docela běžné gruzínské jméno, že?“ Inu, to jsem ho dostal! „No ano, máš pravdu, to jméno mi dali podle Čingischána! A vy, protože jste z Čechoslovákije, si pivo zaplatíte, ale všechno ostatní máte ode mě. A spát budete dole v suterénu.“ Myslel jsem si, že už jsem zvyklý na gruzínskou (a potažmo celokavkazskou) pohostinnost, že se s ní však potkáme takhle zblízka v centru nejcentrovatějším, jsem netušil. Dřív, než se nám mezi klábosením a popíjením zakřiví časoprostor, zvládneme ještě zavolat zbytku výpravy. Dopadli podobně, jen kdesi na periferii.
Než se stihneme bohatě nasnídat, sehnat na trhu nový plášť a vyměnit ho, zabloudit a setkat se za městem s Hrdličkami, je další den dávno v druhé půli. Silnice vytrvale stoupá hustou bučinou a provoz je na ní příjemně řídký. S Marťanem vyjíždíme na kopec první. Les se tu rozestoupil, obhlížíme kraj a čekáme tak dlouho, než nám dojde, že dole ve vsi Ghulelebi by se možná čekalo a obhlíželo radostněji. A skutečně! Místní koloniál je k tomu jak stvořený. Netrvá dlouho a přicházejí zákazníci i naši chybějící členové a zábava se rozjíždí. Spíme o dva domy zpátky.
Už by to chtělo trochu očisty. Odbočíme tedy ze silnice a zkusíme vodu nádrže Sioni. No, žádný Mácháč ani Lipno to zrovna není, hladina nízko, břeh vypasený a posetý památkami na krávy a piknikující lid. Koupačka je dobrá, přestože voda není kdovíjak čistá. Čepeček s Martinem z ní dostali roupy a nedají jinak, než že zkusí u nátoku přebrodit na protější břeh a vyhnout se tak výjezdu kopce na silnici. No pánbůh s vámi, chlapci, sejdeme se v Tianeti. Ani tentokrát není čekání krátké, zpříjemňují je ovšem chinkali, taštičky plněné mletým masem, v hospodě. „Dobrodruzi“ přijíždějí značně zablácení a utahaní. Čepečkovi se při vyprávění zážitků přibližuje hlava nebezpečně blízko ke stolu. Raději dlouho nemeškáme a jedeme za město nalézt místo k noclehu. Tianeti beztak není žádným turistickým magnetem.
Strasti a slasti Chevsuretie Vnější a Vnitřní
Silnice překonává další kopec a průjezd ztěžují bagry a náklaďáky, které tu zrovna pracují na její rekonstrukci. Přesto se po ní dostaneme až k Žinvalské přehradě bez větších potíží. Ty přijdou až potom. V klidu, míru a po asfaltu si projíždíme proti proudu Pšavi Aragvi, když vtom nám kyne rozjařená společnost z jakési proutěné hospůdky. Inu, v Gruzii se pozvání neodmítá, tak se necháváme usadit a také jaksepatří rozjařit. Jenže už nějak nemáme tu výdrž, kamarádi postupně odpadají do spacáků a i mně těžknou víčka. Tu na mě vybafne můj spolustolovník, ať zaplatíme útratu. „Počkej, přece jste nás pozvali, a navíc je tvoje cena nějak vysoká!“ Probírám se z polospánku. Za chvíli na sebe řveme, nosy skoro u sebe a pak mě chytil pod krkem. Škrtit tedy uměl líp než Macháně, ještě že jsme rámusem probudili ostatní a ti nás od sebe roztrhli. Urychleně balíme a přesouváme se raději opodál na klidný plácek u řeky.
Nový den je poněkud zakaboněný. Schováváme se pod stříškou jiného, zatím pustého občerstvovadla, až to ti nepromokavější nevydrží a vyrazí do deště. To já si s Čepečkem počkám na hostinského, na čaj, dlabanec a sluníčko. Když se pak ve vsi Barisacho ptáme v krámku na cyklisty inostránce, prodavačka o nikom neví. Přitom Marťan se tak o 50 m dál láduje svačinou právě z onoho obchodu a Hrdiny potkáváme ještě dál u malého muzea a hotýlku. Tak nevím. Kulturní ostrůvek provozuje se svou paní jistý Šota Arabuli – naivní malíř, nadšenec a dobrý člověk. Nalévá nám víno, ukazuje své obrazy, vypráví o nich a o všem možném. Báru s Hrdísem nakonec zláká vidina měkké postele a sprchy, my „drsňáci“ jedeme o kus blíž horám do prázdného chlívku.
Ještě dvě minivesničky, poznenáhlu mizí asfalt a začíná to, kvůli čemu jsme hlavně přijeli – pořádné hory. První průsmyk se jmenuje Datvisdžvari, průsmyk Medvědího kříže, má výšku téměř 2700 m n. m. a překonáme jím Hlavní kavkazský hřeben. Cesta vyskládanými serpentinami je dobře sjízdná a nahoře je vichr, zima a draví ptáci, zkrátka všechno, jak má být. Rozhled je náramný stejně jako sjezd do Vnitřní Chevsuretie k Šatili. Marťan oblečený jako vždy ve svém tradičním dresu – roztrhaných džínách a tričku – odnesl přejezd solidním nachlazením. Šatili si přídomek turistický magnet rozhodně zaslouží, většina turistů navštěvuje Chevsuretii právě kvůli němu. I my se necháme zlákat k prolézání opevněného městečka, které zakončíme posezením se sklenkou vína v jedné z věží s výhledem na řeku Argun. Milá paní z krámku poblíž nemá žádné námitky proti tomu, abychom si na její kryté terásce zřídili dočasné tábořiště. Vyprávíme jí o zážitcích z údolí Aragvi a ona nato opáčí, že ten kraj je prostě divný. Podobným řečem bych se jindy vysmál, kdybych to sám nezažil. Stejný názor jsme později uslyšeli ještě párkrát.
Pěšky severním Kavkazem
Cesta vede ještě asi 3 km podél Argunu, až narazí na nenápadnou závoru se zákazem vstupu před hranicí s Ruskem, respektive s Čečenskem. Naštěstí se však dá pokračovat k jihovýchodu kolem řeky Andaki až do poslední vesnice Muco. V malinkém Mucu, kde trvale nikdo nežije, panuje poměrně čilý ruch. Zachraňuje a opravuje se zde několik obranných věží. Chleba, který v Šatili neměli, sice také neseženeme, od jednoho stavbaře zato dostaneme vizitku penzionu jeho rodičů v Tušetii a dopis, který určitě musíme předat. Kousek za vsí vykukují z kamenného přístřešku dva pohraničníci. Po předložení pasů a zápisu do sešitu od nich získáme propustku do pohraniční zóny. Cesta se scvrkla na širší pěšinu a po lávkách a přes brody přeskakuje z břehu na břeh. Doprovod nám dělá velký bílý pes, až se v místě, kde se na lávku bojí a řeku v proudu nepřeplave, přidá k protijdoucím pastevcům. Ještě o něco dál za jakousi salaší stoupá stezka vlevo do prudkého svahu skrz těžko prostupnou vegetaci. Chvíli tlačíme až k osamělému stromu, pod nějž nemocný Marťan okamžitě uléhá. My ostatní podnikáme nalehko průzkum na hranu údolí a tam Hrdís s Čepečkem, protřelí horolezci s několika sedmitisícovkami na kontě, prohlásí při pohledu na hradbu hor před sebou, že to vzdávají. Bára by možná ještě šla, ale váže ji manželský slib. No jo, rebjáta, co s vámi? Budu si to muset dát sám, do Tušetie už to přece nemůže být daleko, zpátky ni krok! S věcmi se prorvu znovu nahoru a postavím stan na poddajné trávě.
Když ráno balím, přicházejí tři včerejší průzkumníci. Přece jen jim to nedá a chtějí zdolat alespoň nějaký okolní kopec. Valím to dál po hřebeni mezi dvěma údolími, místy se pokouším i o jízdu. Až stoupání k samotnému průsmyku je docela perné. Kolo většinou nesu na rameni, pár kroků, sundat, přestávka, nandat a znovu a znovu. Když se ohlédnu za sebe a dolů, vidím pohybující se barevnou tečku. Co to jen? Že by? No to snad né! Na posledních metrech, zasypaných čerstvým sněhem, mě zázračně uzdravený Marťan dohnal, v průsmyku Acunta ve výšce 3431 m n. m. tak staneme společně. Samozřejmě tu fičí ledový vítr, ale jinak je krásně, jasno a vidět je i pověstná gruzínská pětitisícovka Kazbeg. Dolů do Tušetie k začátku řeky Pirikiti Alazani se spouštíme pěšinkou po jemné suti akrobatickým stylem, kdy sedíme na kole a jednou nohou se odstrkujeme od svahu. V údolí potkáváme pohraniční hlídku na koních. Radí nám jet až do stanu na jejich postu, ale my už toho máme dost a začalo pršet. Lezeme do ovčího útulku z vyskládaných placáků.
Stověžatá Tušetie
Hosty pohraniční celto-igelitové zástavy jsme až nazítří. Po prověrce a stakanech čači je čas i na klábosení. „Turistů pěšky, na koni i s koly tudy poslední dobou prochází opravdu hodně. Ale ne každý s námi posedí jako vy,“ povídá načálnik. „A víš ty, na čem to zrovna sedíš?“ ukazuje na podivnou stoličku pod mým zadkem. „No na bombě! Pár nám jich sem spadlo při bombardování Čečny. Druhá stojí támhle ve stanu.“
Stezka není snadná ani v údolí. V místech, kde obchází skály, strmě stoupá do stráně, aby jinde spadla až na břeh, nebo dokonce do řeky. Přece jen se však po ní dostaneme k prvním věžím v bývalém Čontio a dál i do první obydlené vesničky Girevi. Dokonce je tu i hotel. Odtud už vede cesta pro auto, i když přes několik hlubokých a studených brodů. V podvečer dojedeme až do Dartla, dalšího malebného věžatého sídla, kam máme doručit dopis z Muca. Adresáti dopisu jsou přímo nadšení, jdou nám shodit kládu z ohrady pro lepší průjezd kolem rezavého traktůrku a odkopnout berana, co se válí před vchodem. Velmi prostý penzion sestává z malého dřevěného baráčku a dvou nízkých přístaveb, díky malé protekci se nám tady však mezi skupinkou mladých izraelských turistů dostává pozornosti jako VIP hostům.
V Dartlu i okolních osadách se najde víc podobných ubytování, na nás ale čeká tušetská „metropole“ Omalo. Cesta tam není dlouhá, zato se značným převýšením. Potkáváme na ní další hloučky turistů z různých koutů světa, mimo jiné i dva Čechy, kterým věnujeme pro nás už nepotřebnou plynovou kartuš. Na konci stoupání se otevírá pohled na věže pevnosti Keselo a na celé Omalo, ještě někde hluboko pod ním, kam už oko nedohlédne, se slévají vody Pirikitské a Thušské Alazani, aby vytvořily řeku Andyjskoje Kojsu a odtekly přes hranici do Dagestánu. Omalo je jen o málo větší vesnice než ty, které jsme projeli dole. Když však zůstanu u hry na metropoli, tak hlavní bulvár je cesta z kopce rozbahněná a neuvěřitelně pokaděná nesčetnými stády a centrální náměstí udupaný plac před hostelem Tiše. Hostel je zároveň obchodem, hospodou a místem k setkávání. Dvě dámy, matka s dcerou Tiše, po níž se to všechno jmenuje, zde dokázaly vykouzlit nesmírně pohostinnou a přátelskou atmosféru. Tak tam tak sedíme, víno zakusujeme různými dobrotami z kuchyně, kecáme (pohledná Tiše mluví čtyřmi jazyky), družíme se s projíždějícími turisty, štípeme dříví, kocháme se výhledem a k odjezdu se donutíme až následující den odpoledne. Po šotolině dolů k Thušské Alazani to frčí docela svižně, ale vzhůru kolem Alazani Čančachovanské se opět patláme po standardní bahňačko-hovňačce, kde už musím prošťourávat ucpané blatníky klackem. Přesto se večer doplácáme až pod sedlo Abano. Přisedáme si k ohni pasáků, co se právě chystají k nočnímu odpočinku při hnaní stád do zimoviště v Alvani. Chceme také přispět svou troškou k pikniku, tak lovíme z kapes salám. „Díky, hoši, ale my tady v horách žádné vepřové nejíme! Stejně jako naši předci, kteří všechno nečisté nechávali nahoře v průsmyku,“ odmítá předák čabanů. Žádný strach, salám je kozí a koupený v Omalu.
Výjezd na Abano, s výškou 2960 m n. m. patrně nejvyšší sjízdný průsmyk na Kavkaze, je sice prudký, ale překvapivě krátký. Přes hlavní kavkazský hřeben přejíždíme znovu na jih a loučíme se s dvěma zvláštními kraji gruzínského severního Kavkazu. V dlouhém sjezdu si při závratném pohledu do propasti pod sebou vzpomeneme na čtyři duše z auta, které tam někde dole před týdnem skončilo, jak nám říkali v Omalu. Úzká cesta je na mnoha místech doslova ucpaná ovcemi a prodrat se jimi kupředu jízdu dost zpomaluje. Ovšem ve srovnání se zácpou třeba na Jižní spojce je to docela zábavné. Definitivní rozloučení s Tušetií si vlastně odbudeme až ve vesnici Alvani, kde značná část Thušů, hlavně přes zimu, žije a kam nás u ohně pozval pán těch zástupů chlupatých účastníků provozu. Jednoho jsme společně pro výstrahu snědli.
Po třech dnech ve vinorodé Kachetii, kde jsme nevynechali ani krásné historické centrum Telavi, si ještě v Tbilisi dopřejeme důkladné vypaření ve starých lázních Abanotubani. S „odpadlíky“ zapijeme šťastné shledání a návrat – kde jinde než u Tengize, kterému samozřejmě musíme o všem náležitě povyprávět. Kolem půlnoci nasedne náš dobrodinec do auta a se zapnutými blinkry nás doprovodí přes celé město až na letiště. Je to taková pěkná tečka za tím naším výletem, pokud si mohu dovolit parafrázovat klasika.
praktické informace
Chevsuretie (ხევსურეთი) a Tušetie (თუშეთი), též Chevsursko a Thušsko
Dvě historické oblasti na severu Gruzie rozložené z větší části na severních svazích Hlavního kavkazského hřebene; Chevsuretie je součástí dnešního rajonu Dušeti v kraji Mccheta-Mtianetie a Tušetie patří do rajonu Achmeta v Kachetii.
povrch a klima
Obě oblasti se nacházejí vysoko na Kavkaze. Důležitá sídla v Chevsuretii Barisacho a Šatili leží v nadmořské výšce zhruba 1400 m, Omalo v Tušetii pak téměř v 2000 m. Během krátkého léta je zde na rozdíl od nížinných gruzínských oblastí příjemně chladno, od října do května leží sníh. Jak jsme se přesvědčili, sníh může padat třeba i v září.
obyvatelstvo a historie
Obě oblasti jsou obydleny od pradávna (v Tušetii byly nalezeny předměty z doby bronzové) a sloužily hlavně jako útočiště pro lidi, skrývající se před útlakem, nepřátelskými nájezdy, krevní mstou apod. Později se zde vytvořily kmeny Chevsurů a Thušů s vlastními zvyky, kroji atd. Horské oblasti se začaly vylidňovat už v 19. století, ale největší ranou pro místní obyvatele byla 50. léta 20. století, kdy byli kvůli obavě sovětské vlády z nezávislých kavkazských národů téměř všichni násilně vystěhováni do nížin. V 70. a 80. letech byl umožněn návrat a oblasti byly naopak dotovány, ale v 90. letech při ekonomickém kolapsu nezávislé Gruzie opět došlo k odlivu obyvatel. Dnes žije v Chevsuretii cca 3000 obyvatel, většinou ve Vnější (jižní) části. V Šatili na severu sídlí asi jen deset rodin. V Tušetii až na pár výjimek nežije trvale nikdo. Thušové, se kterými se zde setkáte během léta, pasou dobytek nebo provozují penziony pro turisty.
jazyk
V obou oblastech mluví vlastními dialekty gruzínštiny, téměř všichni zatím ovládají ruštinu. V penzionech v Tušetii se dá domluvit i anglicky. Zajímavostí v Tušetii je národ Bacbijců, jejichž jazyk je blízký jazyku Čečenců a Ingušů.
náboženství
Chevsurové i Thušové jsou pravoslavní křesťané. V thušské mytologii však přetrvává silný dualismus mužského a ženského principu, ty se vzájemně doplňují i střetávají a udržují svět v rovnováze, podobně jako např. jin a jang v Číně. Místní svatyně (často malé nenápadné kamenné stavbičky) jsou rozděleny na mužské a ženské, muži a ženy sedí ve společnosti většinou odděleně. V thušských horách se také považuje vepřové maso za nečisté a nejí se. Pro návštěvníky je záhodno mít tyto zvyky na paměti a dodržovat je.
měna, ceny, služby
Gruzínský lar (GEL), dělí se na 100 tetri. 1 lar odpovídá cca 10 Kč. Eura nebo dolary je třeba směnit v Tbilisi, v Tušetii ani Chevsuretii žádné směnárny nejsou. V Gruzii je obecně o něco levněji než u nás, např. chléb stojí 1 lar, jídlo v restauraci průměrně 10 larů, velmi levná je zelenina, ovoce a víno. V horských oblastech jsou ceny o málo vyšší. Ve vsích v Tušetii a v chevsurském Šatili je velmi mnoho prostých penzionů s cenou asi 20 až 30 larů za den.
doprava
Ceny letenek Praha–Tbilisi se aktuálně pohybují mezi 7000 až 10 000 Kč. Nejlevnější jsou od společností UIA a Turkish Airlines s přestupem v Kyjevě, resp. Istanbulu. Z Tbilisi jezdí každý den autobus do Barisacha v Chevsuretii, v sobotu maršrutka do Šatili. Maršrutkou se dá dojet rovněž do Alvani v Kachetii, do Omala pouze terénními automobily. Cesty přes průsmyky Datvisdžvari a Abano jsou v zimě nesjízdné.
cestovní formality a rizika
Pro cestu do Gruzie do 90 dnů postačuje cestovní pas, v příhraničí vydávají pohraničníci na místě povolení ke vstupu. Rizika jsou srovnatelná s podmínkami v Česku, výše na Kavkaze je třeba dodržovat obecná pravidla pohybu v horách, především počítat s možností náhlé změny počasí. Čečenské bojůvky v údolí Pankisi v sousedství Tušetie byly zlikvidovány do roku 2004.
doporučené mapy
Používali jsme mapy z vydavatelství Geoland; č. 1: Kacheti a č. 2: Mtskheta-Mtianeti – cestovní v měřítku 1 : 200 000, v horských oblastech u hranic trekové 1 : 50 000 – č. 1: Omalo, Abano Pass, Diklosmta a č. 2: Shatili, Mutso, Didi Borbalo. K dostání jsou v obchodě vydavatelství a v některých obchodech pro turisty v Tbilisi, za vyšší cenu i ve specializovaných českých knihkupectvích. Starší sovětské topografické mapy celé Gruzie lze stáhnout např. na vlasenko.net.
webové stránky
Na internetu je nepřeberně stránek o Gruzii i od českých cestovatelů. Moje nejoblíbenější a velmi podrobné jsou www.slavomirhorak.net a speciálně o Tušetii: http://tusetie.webnode.cz/
zajímavosti na cestě
Šatili v Chevsuretii a prakticky celá Tušetie je jakýmsi živoucím skanzenem. Ve starých opevněných vesnicích se zachovaly stovky obranných kamenných věží z 16. a 17. století, do nichž se rodiny stahovaly v dobách ohrožení hlavně od nájezdníků z Dagestánu. S opravami některých důležitých památek (např. Keselo v Omalu) přijíždějí každý rok pomáhat čeští dobrovolníci. Pevnost v Šatili, vystavěná už v 8. století, byla navržena k zařazení na Seznam světového dědictví UNESCO.
Přidat komentář