Valencie všech chutí a zájmů

3.9.2018

text Slávka Chrpová

foto autorka, Alexej Taukachou a visitvalencia.com

Pokud ještě máte pár dní dovolené a chcete se před začátkem zimy na chvilku ohřát, spojit cykloturistiku s prohlídkou přírodních i kulturních zajímavostí, pak Valencie je dle našeho názoru opravdu dobrý tip. 152 km cyklostezek, které se zde začaly budovat už roku 1982(!), vás dovedou nejen rovnou do historického srdce města, ale i do jeho okolí. Přímo na cyklostezkách se nacházejí ty největší architektonické skvosty ze středověku i současnosti.

Byli jsme velmi překvapeni, jak hustou sítí opravdových nefalšovaných cyklostezek je město protkáno. Tzn. oddělených od provozu, nevedených po stávajících komunikacích tak, jak to známe od nás. K tomu připočtěme čtyřicet ulic, kde mají cyklisté přednost. Samotné historické centrum města je uzavřeno pro auta. Všude jsme viděli nejen zákazy, které se mohou samozřejmě porušovat, ale zátarasy a sloupky uprostřed ulic, jež nekompromisně brání autům ve vjezdu. Božský klid v historických ulicích, které občas přeruší jen zvonek některého z cyklistů, dává Valencii opravdový punc cykloměsta. Asi byste namítli, a co turisté, kterých je třeba v historické Praze přemíra? Ano, jsou tu, ale město jimi není přecpáno. Možná je to tím, že v historickém centru nejsou takové extra pecky jako třeba v Barceloně nebo v Seville a taky ji ještě neobjevili Číňani a Japonci.

K obrazu k cyklistům vlídného města přispívá ještě fakt, že je zde vybudován systém městských kol. Ta najdete a můžete vrátit ve 275 stanicích a půjčit si lze až 2750 kol. Kromě toho ve městě operuje desítka cyklistických půjčoven, a i tak byla – k našemu údivu – skoro veškerá kola rozpůjčovaná. Návštěvníci, ale i obyvatelé Valencie využívají těchto služeb v plné míře.

My jsme měli kola půjčená od Juana Carlose, našeho pana domácího. Půjčil nám je zadarmo v rámci ceny za ubytování, které jsme rezervovali opět přes systém Airbnb.

Španělé jsou hrdí na svou koloniální éru

Celkem často se nyní ubytováváme ve sdílených apartmánech u místních lidí. I když máme méně soukromí, dáváme přednost konverzaci a disputacím s majiteli. Ve Valencii to byl Juan Carlos. Šedesátník v penzi, který si přivydělával pronájmem dvou pokojů. Velice mile nás přijal a hned na úvodní večer nám uvařil pravou valencijskou paellu (viz recept). A nezůstalo jen u paelly, vysvětloval nám, jak se připravuje specialita boquerones en vinagre (sardinky ve vinném octu) či kalamáry na různé způsoby a další typická jídla. Při sklenkách vína, na které jsme ho pozvali zase my, večery plynuly v přátelské atmosféře. Až přišlo na téma kolonizace. Juan byl patřičně hrdý na to, že je Španěl. Miloval svou vlast a říkal, že nejlepší kuchyně je španělská, že španělská kultura přinesla světu ty největší umělce a šířila obecně i v koloniích vzdělanost. Isabela Kastilská byla bohyně a Hernán Cortés osvoboditel indiánských kmenů od Aztéků, a všichni tito lidé byli barbaři a Španělé jim přinesli osvětu, písmo, vzdělání, křesťanství… A otroci? No přeci Angličané jich převezli mnohem více z Afriky než Španělé a ti se k nim chovali mnohem přátelštěji… Rivalita mezi bývalými koloniálními soupeři je tu stále hluboce zakořeněná. Žasli jsme ale hlavně nad tím, jak jsou ve Španělsku vykládány dějiny a že jeho obyvatelé ani trošku necítí vinu za zničení původních civilizací a potlačování, zotročení či zabíjení místních obyvatel. Z těchto postojů jsme byli velmi vyděšeni. Naše další konverzace byla vášnivě rozbouřená, ale i přesto jsme odcházeli spát jako přátelé.

Trasa k jezeru Albufera

Juan Carlos bydlí v městečku Castellaro, které je dnes součástí Valencie. Je to jen tři kilometry od pláže. Toto místo jsme zvolili velmi strategicky, protože kromě pláže odtud bylo kousek i na cyklostezku, která nás dovedla i do centra města. Už při první cestě k moři jsme si všimli, jak je místní krajina v podstatě ještě přímo ve Valencii zemědělsky využívána. Cesty vedou podél soukromých políček s různými středomořskými plodinami. Zahlédnout jsme tu mohli pole koriandru, artyčoků či žlutých melounů. Poměrně důležitým bodem k dostání se na kole k moři z této strany je můstek přes dálnici u další příměstské oblasti Pinedo, kam jsme se dostali z Castellara po Camino del Tremolar. Přímo v Pinedu už se najede na cyklostezku. Také zde do moře ústí řeka Túria a je tu i pomyslný rozcestník páteřních tras. Jižní vede k jezeru Albufera, další na východ do centra a třetí na severní pláž. Na jih vede cyklostezka stále podél dun, pláží a moře. Jde o cca 11 km dlouhou stezku. Všude je spousta odpočívadel, kde si lze zacvičit na posilovacích strojích. Můžete se samozřejmě zastavit a vykoupat se nebo si jen tak odpočinout pohledem na moře. Na začátku dun je pár příjemných restaurací. Duny, jezero Albufera a jeho menší bratříček Estany del Pujol tvoří národní park L’Albufera. Obě jezera leží jen několik kilometrů od Středozemního moře. Původně vlastně tvořila jeho součást a voda v nich byla slaná. Ve čtvrtohorách (zhruba před 1,8 milionem let) se ale propadl pás pobřeží u moře a původní záliv se uzavřel. Říčky pak do nově vzniklého jezera postupně přivedly sladkou vodu. Zatímco se tedy z moře loví makrely, lososi, tuňáci nebo pražmy, vody v jezeře nabízejí sladkovodní krevety, kapry, okouny a úhoře. Jméno dostalo jezero od Maurů. „Al buhaira“ totiž znamená v arabštině „Malé moře“. Na hladině jezera je možné pozorovat mnoho druhů ptáků. Ptáci se sem stěhují hlavně na zimu, kdy táhnou ze severní a střední Evropy. Volavky, kachny, kormoráni, čápi a rackové. Ještě na počátku osmdesátých let minulého století představovali ptáci oblíbený terč nejen místních lovců. Některé druhy se tehdy podařilo téměř vyhubit. Udává se, že ptáky během jedné sezony odstřelovalo až šest tisíc střelců. Radnice ve Valencii proto Albuferu v roce 1986 vyhlásila za oblast se zvláštní ochranou pro stěhovavé ptáky a jejich lov potlačila. Oblast kolem jezera se tak stala jedním ze tří největších ptačích zimovišť ve Španělsku. Pozorovat je můžete z dřevěných bárek, na nichž si lze domluvit přímo na místě vyhlídkovou plavbu nebo také z pozorovací věže v Centre d’Interpretació Racó de l’Olla, ke kterému se krásně dojede po síti stezek vybudovaných na zmíněném pásu mezi mořem a jezerem. Vstup je sem zadarmo, ale pozor – mají otevřeno jen od devíti do dvou hodin?!

Trasa k Městu umění

Přirozený koridor tvoří dnes i řeka Túria, respektive její bývalé koryto. V roce 1957 došlo na této řece k velkým záplavám, a to i ke ztrátám na životech. Proto se hlavní představitelé města i jeho obyvatelé rozhodli odvést řeku mimo historické centrum. Na projekt padla velká část městského rozpočtu. Je překvapivé, že tento projekt podpořil i jinak konzervativní a zpátečnický generál Francisco Franco, za jehož vlády se projekt realizoval. Samotné koryto bylo využito pro vybudování stezek pro pěší a posléze i cyklisty, jsou zde mnohá hřiště, ale především je tady zelená oáza pásů stromů, středomořské květeny, ale i fontán, posezení, restaurací a občerstvení. Koryto se vine městem jako had a přirozeně ho rozděluje v půl. Při jeho březích vznikla i stará Valencie, do které se lze dostat na kole právě po stezkách v korytě. Z něj vede mnoho odboček a snadných výjezdů k různým zajímavostem.

Hned na začátku parku Jardín del Túria narazíte na Město umění a věd. Cesta k němu z Castellara byla přívětivá. Opět jsme vyrazili sítí silniček mezi políčky a po nám známém můstku přes dálnici jsme pokračovali do Pineda. Když jsme shlédli např. na mapy.cz, zdálo se nám, že jakmile překonáme po opravdu velkorysém mostě jen pro cyklisty řeku Túrii a budeme pokračovat dále na severozápad, cesta povede podél dálnice. To je sice pravda, ale cyklostezka je oddělena vysokou zdí a vlevo od vás jsou různé zahrady. Kupodivu i přejezd železnice je přemostěn, a to tak, že nemusíte jako např. na Výtoni vzít kolo na ramena (teď už ani to nejde, díky uzavření mostu pro cyklisty a pěší), protože tady je nádherný „šnečí“ pozvolný nájezd na most. A pak už opět jen oddělenou stezkou dojedete na obrovský kruhový objezd u Autopisty de Saler, překonáte stále po cyklostezkách pár semaforů a jste u Města umění a věd (katalánsky Ciutat de les Arts i les Ciències, španělsky Ciudad de las Artes y las Ciencias). Jde o snad největší vzdělávací komplex v Evropě. Skládá se ze čtyř částí – Muzea věd, Oceánografického muzea, Hemisférica a Paláce umění. Součástí je také tzv. Umbraculum, které návštěvníkům umožňuje výhled na celý komplex. Umbraculum je vlastně taková zimní zahrada, která uvnitř ukrývá na padesát rozličných druhů květin typických pro okolí Valencie a taktéž několik stromů. Úplně nahoře na Umbraculu jsou různé stroje, které lidem přibližují názorně a prakticky astronomické jevy. Do Umbracula stejně jako do celého komplexu mají cyklisté volný přístup a jsou zde žádáni. Také je tu celá řada stojanů, kde je možné kolo bez problémů zaparkovat. Snadno se lze na kole pohybovat mezi sloupovími a jednotlivými budovami celé čtveřice. Ty jsou založené na biologických tvarech – od kostry obrovského dinosaura, která tvoří budovu Muzea věd, přes oko planetária v Hemisféricu, určené k pozorování oblohy. Tyto konstrukce, které byly realizovány podle španělského architekta, sochaře a umělce Santiaga Calatravy Vallse, se odrážejí ve vodních plochách, jež jako by zdvojnásobovaly jejich už i tak monumentální rozměry. Dílo Santiaga Calatrava Vallse můžete obdivovat i v jiných městech: známé jsou jeho Auditorium na Tenerife – dílo ve tvaru ohnutého trojúhelníku –, most Bac de Roda v Barceloně, Umělecké muzeum v Milwaukee či výšková budova ve tvaru pootočených krychlí nazvaná Turning Torso, která byla postavena podle jeho návrhu v Malmö ve Švédsku.

Ale vraťme se do Valencie. Prostorové kino L’Hemisfèric bylo dokončeno v roce 1998 jako první z budov komplexu. Tvarem připomíná obrovskou lasturu vystupující z vodní plochy. V kině jsou promítány zejména filmy s astronomickou, historickou a biologickou tematikou.

 

V Muzeu věd si přijdou na své ti, kteří rádi zkoušejí, dotýkají se, experimentují, pozorují. Snaha o změnu tradičního pojetí vzdělávání je tu nanejvýš patrná. Zaujala mě parafráze ředitele tohoto muzea Manuela Toharia: „Je přísně zakázané nedotýkat se vystavených exponátů.“

Palác umění byl dokončen jako poslední z komplexu roku 2005. Stavba je unikátně vybavena tak, že je možné měnit uspořádání sálu podle toho, jestli se uvádí opera, koncert, či balet. Krytý sál pod širým nebem s kapacitou dvou tisíc míst nabízí úchvatný pohled na celý komplex. Vůbec v něm panuje příjemná atmosféra, každý si tu najde zábavu, jsou tady kavárny, posezení, výhledy, fontánky, na hladině jezírka se „prohánějí“ loďky, paddleboardy, které si lze zde samozřejmě zapůjčit.

Abyste nebyli vyřízení z chození po všech těchto palácích, doporučujeme si vybrat jeden či dva. My jsme si vybrali Oceánografické muzeum, které bylo pro nás suchozemce nejatraktivnější, a to i proto, že je rozlohou největší v Evropě. Na ploše sto tisíc metrů čtverečních nás nejvíce zaujal tunel dlouhý 35 metrů, můžete jím procházet a nad vámi plavou žraloci, barakudy, rejnoci a mnoho dalších druhů ryb. Z podvodního světa stojí ještě za pořádnou zmínku i páreček bílých velryb, což je jediná rodinka chovaná v akváriu v celé Evropě. Dále muzeum představuje hlavní mořské ekosystémy naší planety – mírného pásu, tropů, moře v okolí Antarktidy či v arktických oblastech. Velmi podrobně se zaměřuje na moře Rudé, Středozemní a na Karibik. Součástí muzea je i největší evropské delfinárium s objemem 24 milionů litrů vody a hloubkou 10,5 metru. To byl pro nás další nezapomenutelný zážitek. Nejen samotné vystoupení delfínů, ale i celá show byla zábavná i poučná. Pracovníci mořského světa se snaží skrze názorné ukázky při show instruovat hlavně děti k tomu, aby neodhazovaly do moře odpadky, které mohou jak delfíni, tak i jiní mořští živočichové pozřít. Ve venkovní expozici se můžete bavit pohledem na tučňáky, mrože, tuleně, ale i ptáky, které najdete v blízkosti Valencie na Albufeře. Zde je ale můžete pozorovat opravdu zblízka.

A ještě jedno doporučení, už samotný vstup do oceanária není levnou záležitostí, jestliže tedy nechcete utrácet v restauracích a bistrech, kde nenajdete ani příliš zdravou stranu, připravte si s sebou svačiny i dostatek tekutin. Návštěva je nanejvýš vhodná i pro rodinnou výpravu. Do delfinária si raději běžte sednout o dost dřív před začátkem představení, ostraha je po vyhlášení ukončení vstupu nekompromisní a další představení se mohou konat až za dvě hodiny. Jen kousek od delfinária je také 4D kino. My jsme zhlédli film o hurikánech. Ještě teď cítíme, jak nás na nohou ošlehával a bodal vítr s pískem… Na vstup si vyhraďte určitě celý den.

 

Celý článek najdete na  v tištěné verzi nebo na www.alza.cz či www.floowie.com/cs/vpress/publikace

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu