„Jel jsem v čelní skupině, rozhlédl se kolem sebe a žasnul. Já a šest nejlepších cyklistů světa,“ ocitl se letošní nováček ve World Tour, cyklistický multitalent Tom Pidcock na Strade Bianche v Jiříkově vidění. Trochu zapomněl na Rogliče, který dal přednost Paříž-Nice, ale nic to nemění na faktu, že přesně pojmenoval současné poměry v profesionálním pelotonu. Bernal a Pogačar vyzvali na toskánském štěrku na souboj Alaphilippa, Van Aerta a Van der Poela a britský neoprofesionál se jim k tomu přimotal. A stejná sestava se pak sešla o pár dní později i v etapách Tirreno-Adriatico.
Prostě paráda. Jezdci považovaní za specialisty na jednodenní klání fušují do řemesla šampionům Grand Tour a ti zase naopak šlapou do zelí klasikářům. Nic lepšího si fanoušek nemůže přát. Tyhle vítané přesahy a bourání škatulek přinášejí oživení a jsou přesně tím, co nás baví. Nebo má snad někdo opačný pocit, i když vyhrávají většinu závodů stále titíž závodníci? Tím spíš, když Roglič odmítne žlutou tuniku dvěma pády v totožném sjezdu, Van der Poel po snad až příliš siláckém sólu sotva, byť vítězně, dojede do cíle a třeba Stuyven přelstí tři krále chytrým nástupem v Sanremu.
Já se tedy rozhodně nenudím. A tleskám. Van Aert si chtěl vyzkoušet, co obnáší usilovat o celkové pořadí v jednom z nejprestižnějších týdenních etapáků, letos mnohem lépe obsazeném než jeho termínový soused ve Francii, a zkouška dopadla na výbornou. Zaostat v sedmietapovém podniku za fenomenálním vítězem Tour de France jen minutu je povzbuzení do další práce na rozvoji Woutovy úctyhodné všestrannosti, jakkoli Tirreno a Grand Tour srovnávat nelze i při vědomí, že bude záležet na tom, kam až bude chtít Jumbo-Visma svůj klenot pustit, ale jako připravená alternativa o pět let staršího Rogliče a při (dočasném?) neplaceném volnu Dumoulina to může být správná úvaha. Van Aert ovládl úvodní spurterský dojezd i závěrečnou časovku a orámoval tak svůj skvělý výkon v závodě dvou moří, kde mu na cestě k celkovému triumfu překážel jediný muž – od loňského září v konečných klasifikacích etapových závodů neporažený Tadej Pogačar.
Vítané prolínání silničářských zaměření a dominance kvinteta titánů mělo zkraje sezony i své číselné vyjádření. Z úvodních 27 závodů na úrovni World Tour si výše zmíněná pětice vítězně rozdělila 14, a když k tomu připočteme letos skoro nepolapitelného spurtera Sama Bennetta, tak je to 19 z 29 podniků… A to jaro sotva začalo.
Chystal jsem se tento úvodník zakončit výkřikem, že nás letos nejspíš čeká jarní silničářská nirvana, ale člověk v dnešní době nemůže nic moc předpovídat, spíš si jen v duchu přát. Když právě dopisuji poslední řádky, dorazí zpráva o tom, že i letošní Paříž-Roubaix je kvůli zhoršující se pandemické situaci odloženo, vzápětí s jistou nadějí, že by se jeho původní dubnový termín přece jen mohlo podařit zachránit. „Rušení závodu ještě jisté není. Ale kdyby se Roubaix uskutečnilo, tak rozhodně ne takové, jak ho známe,“ odvrátila prozatím definitivní ortel francouzská ministryně sportu Roxana Maracineauová. Ale na Velikonoce to už může být jinak. A také záleží, co tím výrokem měla paní ministryně přesně na mysli.
Dokud se ale pojede po pavés, dokud z dlážděných sektorů nezmizí Arenberg, Mons-en-Pevele či Carrefour de l´Arbre a dokud budou stát na startu ti nejlepší závodníci na kostkách, tak to pro mě pořád bude královna klasik i s dojezdem na prázdném velodromu. Kdyby se totiž druhou dubnovou neděli již podruhé v řadě neměla bitva na kostkách severní Francie odehrát, obzvlášť v tak skvěle rozehrané klasikářské jarní partii, byla by to menší katastrofa nejen pro nás fanoušky, ale hlavně pro Štybara, Van Aerta, Van der Poela (jemuž by se znovu odložila premiéra v Pekle Severu…) a spol. Osiřelá kamenná trofej roní slzy, utiší někdo její pláč?
Kamil Hofman
Foto: Cor Vos
Přidat komentář