Chraň bůh, že bych vás chtěl vyzývat k porušování hygienických pravidel. Jde mi spíš o obrazné odhalení pravé tváře hlavních hybatelů světového pelotonu. Každý sice hovoří o prioritě zdraví, ale jde především o jejich byznys. Přitom to není nic, co by měli skrývat. Profesionální sport je jejich existence a ta se teď ocitla ve vážném ohrožení.
Nějakým způsobem jsme na závodech a celé té mašinérii závislí všichni. Federace, týmy, závodníci, podpůrný personál, pořadatelé, výrobci, sponzoři, média i fanoušci. To jsou tisíce pracovních míst, statisíce hobíků pociťujících dočasnou emoční prázdnotu jako důsledek závodní abstinence. Ale to horší teprve přijde. Přiznat si, že tahle krize bude mít hlubší dopady, a začít všichni u sebe.
Jenomže každý prosazuje své zájmy a chce přežít. Proto se RCS Sport se svým Girem vymezuje vůči alianci ASO hájící Tour a Vueltu, proto nehodlá zkrátit svoji výkladní skříň ani o ty Francouzy vnucované tři dny, protože každý den rovná se příjmy z vysílacích práv. Proto UCI trvá na původním programu MS včetně nesmyslné termínové kolize elitní časovky mužů s posledním dnem Tour de France. Proto se ozývá jezdecká asociace zpochybňující legálnost krácení mezd, proto se závodníci zdráhají pohledět realitě do očí a mají pocit, že ačkoli sténá světová ekonomika a jejich sponzoři krvácejí, jim se to vyhne a jen zaklepou o dům dál.
Zaujala mne v této souvislosti slova Adama Hansena v rozhovoru tohoto čísla. V Beskydech trvale usazený Australan fungoval jako prostředník vedení týmu a jezdců. Měl jim vysvětlit, že škrty v platech jsou nezbytné, aby to pak management stáje Lotto-Soudal mohl skrze média (opět ta rouška skrývající pravou tvář) prezentovat jako dobrovolné rozhodnutí závodníků. A hoši se vzepřeli. „Spousta z nich žije v bublině, všechno pořád dostávají zadarmo a celý život jim někdo umetá cestu. Mnoho z nich nechápe, co je to opravdová práce, a hloubku téhle krize nedomýšlejí,“ nebere si Hansen před kolegy servítky.
Zase není tak špatně, ujišťuji se. Co teprve kdybychom mohli švihat jen na trenažéru nebo se jet „provětrat“ na zahradu na válcích. Tuhle děsivou představu jsem si vybavil při pohledu na snímek, který dokumentuje, jak vznikal záběr z podhledu na titulní straně tohoto vydání. Fotograf Michal Červený si s tím poradil bravurně. Kromě toho, že roztočil kola a přitom mu jezdec nikam neujížděl, zároveň možná nevědomky vyjádřil rozpolcení jisté části cyklistického světa. Chce se konečně hnout kupředu, vrátit do někdejšího tempa, usilovně šlape do pedálů jako dřív, přitom pořád stojí na místě.
Kola se točí, tak ať se brzy dá do pohybu i celý peloton. Nejlépe bez přetvářek skrytých za rouškami a bez pásek na očích.
Kamil Hofman
Přidat komentář