Co jste čekali, když dáte mistrovství světa na konec září do Anglie, ke všemu do Yorkshiru, kde v této roční době vždycky leje, rýpli si škarohlídové a notoričtí stěžovači na konto přidělení letošního silničářského šampionátu. Já bych ale tentokrát za to UCI nepeskoval.
Přírodu prostě neukecáte a je jen paradox, že zatímco předloni nespadla na MS v Norsku v oblasti v podzimním čase podobně deštěm sužované ani kapka vody, v Yorkshiru to bylo při časovce U23 a zvláště v hlavním závodě profíků ještě horší, než na co jsou místní zvyklí. Ano, pořadatelé mohli být na mokrou variantu lépe připravení, docházelo k excesům, jako když třiadvacítkáři najížděli v chronometru rozhodujícím o světových medailích bez varování do bazénů na silnici, nebo když organizátoři na poslední chvíli posunuli začátek časovky žen, takže závodnice startující v první vlně už byly rozjeté a nevěděly, co těch 40 minut navíc s již nabuzeným organizmem v chladu dělat.
Nikdo však nemůže popřít, že na letošní šampionát se bude ve spojení s nepřízní počasí dlouho vzpomínat. Sledovali jsme zase jiný typ závodění jako drsnou prověrku odolnosti s nevyzpytatelným vývojem hlavně v nejsledovanějším klání elitních muž. Za mě tedy zcela určitě raději propršený Yokshire se svou atmosférou britského venkova i vděčnými diváky než vyprahlý Katar, cyklistika v poušti a bez publika. Nebo si snad přejeme šampionáty jen v Itálii, Španělsku, Francii, prostě v regionech zaručujících lepší povětrnostní podmínky, a v Anglii zase až za dalších 37 let, protože by tam mohlo zapršet? To by byla sterilní, umělá cyklistika.
Ta ještě sterilnější se nicméně stále více hlásí o slovo. Jedno jí ale upřít nelze – venkovní slota ji neohrožuje, počasí při ní nehraje žádnou roli. Napadlo mě to nad jedním z témat tohoto, letošního posledního vydání. Fenomén virtuální cyklistiky není možné přehlížet, ale lze se na něj dívat střízlivě. Jistě také znáte ty stavy váhání nad tím, zda vyrazit ven na kolo, zvláště v nadcházejícím období. Jestli ten mrak přejde, jestli má smysl se převlékat na hodinku a půl, když se tak brzy stmívá, jestli se mi zase chce dávat kolo do pořádku po jízdě v podzimním nečase. Jestli…
Tohle na chytrém trenažéru při komunitním závodění na platformách, jako je Zwift, odpadá a nudu a osamocení na mučícím stroji někde v garáži nebo obýváku nahrazuje pocit virtuální sounáležitosti. Nic proti tomu, může to být docela zábava a určitě se při tom i zpotíte. Jenomže je tohle ještě pořád jízda na kole? Já vím, programátoři brzy vytvoří dokonalou iluzi. Už teď se v sofistikovaných aplikacích na smart trenažérech brzdí a zatáčí, jistě přijdou i simulace jízdy v háku, bočním větru, pády, defekty. Pořád ale zůstane jen počítačovou hrou, při níž točíte nohama na místě a roste pod vámi kaluž potu. Nemluvě o tom, že kromě chemického, genetického, krevního či motorizovaného dopingu se chudák náš milovaný sport teď bude muset popasovat i s tím elektronickým (viz manipulace s profilem na Zwiftu v podání britského šampiona v e-cyklistice). To ať mě raději trápí fičák, naštve nějaká ta díra v asfaltu nebo nevrlý řidič auta, ale taková cyklistika voní. A ta svoboda!
Přeji vám i do příštího roku, kdy se zase znovu střetneme u stránek 53×11, tu pravou, beznáhražkovou, občas mrazivou a větrem ošlehanou, plnohodnotnou cyklistiku.
Kamil Hofman
Přidat komentář