Na cyklistice mě fascinuje, že nikdy nevíte, kdo ze závodníků to kdy a kam dotáhne.
Střih 1
Giro d’Italia 2016, časovka jednotlivců ve vinařském kraji Chianti. Rozhovor s Primožem Rogličem mám vytipovaný již dávno dopředu, nezajímá mě však jako potenciální vítěz chronometru, nýbrž coby cyklistický exot. Ano, doslova exot, protože v té době bývalý skokan na lyžích závodí na kole teprve čtyři roky. Když přicházím k autobusu týmu Lotto-Jumbo dávno předtím, než má Slovinec vyrazit na trať, jeden ze sportovních ředitelů mě ujišťuje, že interview nebude žádný problém a že se dohodneme po Rogličově dojezdu. Jenomže pár hodin poté ho dekorují vítězem oné časovky odehrávající se v kraji vyhlášené odrůdy červeného vína. Je mi jasné, že s tím rozhovorem problém bude…
Došlo k němu hned druhý den, kdy měli závodníci na Giru volno. Rozhovor vznikl, takže dobrý tip, ale pořád to bylo povídání s tím podivným zjevením ve světě dvou kol. Tehdy by mne nenapadlo, že čtyři roky na to mu bude chybět jediná etapa, paradoxně opět časovka, aby dovezl žlutý trikot až do Paříže.
Střih 2
Závod míru U23 2018, dojezd na Dlouhé Stráně, Jeseníky. V cíli si povídám s hrdinou dne, který nadšeně vypráví, jak jeho sousedem a mentorem v Bernu je slavný Fabian Cancellara. „Bydlíme od sebe snad pět set metrů v jedné ulici,“ svěřuje se tehdy teprve devatenáctiletý cyklista a věří: „Doufám, že mi jeho kontakty pomůžou k profesionálům.“ Ani to nepotřeboval, protože o tři měsíce později si zajistil v Innsbrucku titul mistra světa do 23 let. A když jsem se ho zeptal, proč v horské etapě s dojezdem na kopci použil silničku vybavenou kotoučovými brzdami, odvětil bezelstně: „Jsem ještě mladý, a tak abych se zlepšoval, mohu vozit trochu těžší kolo.“ Když chcete něčeho velkého dosáhnout, nesmíte si ulevovat.
Kousek opodál stál další 19letý mladík v zelenkavém slovinském trikotu, jehož si nikdo nevšímal, přestože v asi nejtěžším stoupání na našem území přijel na vrchol na pátém místě s jen malým odstupem za Hirschim. Kdo mohl tušit, že tohle je do dvou let král Tour de France?
Tenkrát jsem v reportáži z Jeseníků psal: „Tadej Pogačar, Marc Hirschi, Samuele Battistella, Aurelien Paret-Peintre, Jonas Vingegaard. Že vám ta jména nic neříkají? Tak si je přesto dobře zapamatujte.“ Nebo: „Pogačar v Jeseníkách zaujal především odhodláním rozhodnout ve svůj prospěch, ačkoli okolnosti hrály proti němu. Vše zvrátil v závěrečné etapě s pěti vrchařskými prémiemi a s finálovým výjezdem k lázeňskému domu Priessnitz v Jeseníku.“
Nechci si hrát na proroka, ale baví mě sledovat, jak se daří v profipelotonu mladým talentům. Kudy vedla cesta hvězd na vrchol. Proto považuji za zcela neodpustitelnou chybu, že se letošní mistrovství světa (bohudík vůbec uspořádané) stalo šampionátem pro vyvolené, tedy jen pro elitní kategorii. A tak zatímco nahuštěná sezona a Tour de France otevřela dokořán bránu mladým závodníkům, kteří toho dokonale využili, UCI ji zase na MS zabouchla. Pro závodníky, kteří letos končí ve svých kategoriích v juniorech a třiadvacítkách, skutečně velká škoda. Dnes je sexy kritizovat mezinárodní unii za cokoliv, ale tady je výtka zcela namístě: na světovém šampionátu rozhodl obchod, ne blaho cyklistiky v podpoře příštích Pogačarů a Hirschiů.
Nikdy nevíte, z koho vyrostou noví nositelé žlutých trikotů a majitelé světových medailí.
Kamil Hofman
Foto: Jan Brychta
Přidat komentář