rozhovor
text a foto Martin Raufer
Některé věci do sebe zapadají jako puzzle, a když do sebe zapadnou v ten pravý čas, může dojít třeba k takovým setkáním, jako bylo to s Ing. Tomášem Czerninem, šlechticem, senátorem, majitelem zámku a okolního hospodářství ve středočeských Dymokurech právě v období příprav speciálního čísla o středních Čechách. Nemělo by ale valný smysl pro tento časopis, kdyby hrabě Czernin nebyl vášnivým cyklistou. A tím bezesporu je.
Jakou roli ve vašem životě má cyklistika?
Naprosto zásadní. Cyklistika mě mentálně úplně změnila. Byl jsem takový buchtík, dítě bez velké ctižádosti, s problémem dotahovat věci do konce. Za komunismu bylo těžké hledat vnitřní motivaci k aktivitě a cyklistika ji ve mně probudila. V určitém období, to mi bylo asi tak patnáct, jsem si dokonce myslel, že právě cyklistika bude mým životem, že se stanu profesionálním cyklistou a nebudu dělat nic jiného.
Je skutečně těžké představit si vás nečinorodého, je těžké tomu uvěřit.
Dobře. Shodněme se alespoň na tom, že bych bez setkání s cyklistikou skutečně nebyl tím, čím jsem, a takový, jaký jsem. O tom jsem přesvědčený. Závodit jsem přestal z důvodu nemoci, ale dlouho jsem žil v přesvědčení, že se ke kolu vrátím a opřu se do toho pořádně. Studia ale nakonec zvítězila. Dodnes sleduji největší světové závody a rád se na kole svezu. Poslední dobou je toho času ale stále méně a méně.
Vyrůstal jste v Podkrušnohoří, takže vaší doménou budou určitě kopce.
Je to tak. Kopce jsou mojí velkou vášní, a když mám víc času, rozhodně mířím někam alespoň na jejich dohled. Vyrůstal jsem jako panelákové dítě v Chodově u Karlových Varů, pak jsme se přestěhovali do malého domečku téměř na samotě v Krušných horách a nebylo často jiné cesty než absolvovat posledních 6 km po svých, hezky pěšky nebo na kole. K nám se nedalo dostat jinak než do kopce. Jezdil jsem u Heřmana Ulmana v oddíle, který se jmenoval Jiskra Nejdek, potěšilo mě, že mě syn mého tehdejšího trenéra, Heřman mladší, v poslední době vyhledal. Rád na ty doby vzpomínám a skutečně pro mě mnoho znamenají.
Přestal jste pak na kole jezdit úplně?
Kdepak! Na kole jsem jezdil i při studiích v Praze. Z návštěvy dědečka a babičky ve Vídni jsem si přivezl kolo Torino, které jsem měl neustále u sebe na koleji a provázelo mě po celá studia, a vlastně provází dodnes. Pak přišla rodina, práce, pobyt ve Vídni a naplno jsem se k ježdění vrátil až po roce 2005. Přestal jsem kouřit a začal přibírat, tak jsem vytáhl svoje staré Torino a začal jsem objevovat krásy Polabí a okolí Dymokur, tehdy pro mě bylo i 30 kilometrů hodně a měl jsem z nich radost. To byl takový můj druhý cyklistický začátek. O rok později jsem si už u Josefa Michla v sousedním Křinci koupil novou silničku. Pro ježdění po městě dodnes používám staré kolo po otci svého tchána, je to skoro muzejní exponát Styria, ale slouží dodnes výtečně.
Dovolte mi zeptat se trochu na dětství. Jak jste vnímali to, že někde máte nějaké majetky, které nemůžete užívat, a že patříte do zámožného rodu? Bavili jste se o tom doma?
Hlavně je třeba říci, že my jsme v té době, myslím naše rodina, žádné majetky neměli. Na druhou stranu nás děti pouštěli na prázdniny k příbuzenstvu do zahraničí a nám přišlo jako naprosto samozřejmé, že z malého dvoupokojového bytu na sídlišti malého města jedeme na zámek ke vzdálenému bratranci, děda tam v tu chvíli žil tak jako kdysi, lovil zvěř a podobně. Docházelo také k zajímavým situacím, vybavuji si například, že jsme v první třídě byli na výletě na zámku Kynžvart a ta průvodkyně mě posadila za nějaký stolek a vyprávěla, jak lidé na zámcích žili. Vůbec jsem tomu nerozuměl. Je pravda, že jsme doma měli nějaký intarzovaný nábytek a ten malý byt nesl určité drobné stopy naší minulosti, to byly skutečně ale jen střípky.
Mě spíš zajímá, jestli jste byl připraven na tu změnu, která nastala, a nemyslím jen změnu majetkovou, ale na jiný způsob uvažování o lidech, o vztazích, o majetku, o budoucnosti. Přece jen dnes není úplně běžné vykonávat nějakou činnost, jejíž plody budou sklízet až příští generace za několik desítek let, čímž myslím především péči o les.
Musím přiznat, že nějakým způsobem to zakódované asi v člověku je, ale že bychom na to byli nějak systematicky připravováni, to určitě ne. Já jsem už od období svého dospívání žil tím, že se to jednou musí otočit, že komunistický systém musí padnout, a věděl jsem, že chci prožít svůj život jinak než můj děda. Kdybych se měl připravovat na současný stav, asi bych raději měl jít studovat na zemědělku nebo práva, i když na ně by mě nejspíš nepustili. Stavebnictví bylo takovým oborem, kde jsem mohl být systému nejméně nebezpečný, takže jsem absolvoval ČVUT a po něm klasickou vojenskou službu. Hlavním mým oborem je dnes hospodaření, živí mě pole, lesy a rybníky.
Celý článek si můžete přečíst v tištěné verzi nebo v elektronické na https://www.alza.cz/media/cykloturistika-4-2020-d5859365.htm
Přidat komentář