POEMA O NAMRZLÉM MOUDÍ

20.12.2018

Ten titulek jsem si nevymyslel, to doktor Ondřej Vojtěchovský, Velo trenér, v reakci na mou rádoby báseň na mém „fejsbůkovi“. Z toho vyplývá, že ani některé následující řádky, jsou to ty veršované, nejsou původní, psané pro tento úvodník. Je to dvojitý autorský poklesek přiznaný hned na úvod. Jenže některé věci se vám i po letech vrací. A stačí málo. Třeba soukat se s prvním mrazem do elastických čapáků a přes ně natahovat volné kraťasy.

Už jsem se smířil s tím, že se cyklisté někdy nezdraví. Vlastně to možná vychází z toho, že se ani Češi tak nějak ne vždy zdraví. Nejsme zrovna vřelý národ. Kdo jste někdy byl na túře třeba v Alpách, víte, jak to myslím. Neříkám, že by na sebe cyklisté měli jak vodáci hulákat rozšafné „ahooooj“ už z dálky, to ne, stačí třeba jen náznak vyjadřující sounáležitost.

Moc tohle mlčenlivé míjení nechápu. Tím spíš, když dojde na druhý level – když pozdrav zůstane bez odpovědi. Dokonce i bez aspoň nějakého, třeba očního kontaktu, náznaku. Bývaly časy, kdy jsem dokonce i lehce zuřil. Jaká neslušnost! Nyní už se ale otočím a naštvaně zahulákám „Tak to zkusíme příště, jo?“ jen zcela výjimečně. Uklidnil jsem se. Rozčilováním bych trestal jen sám sebe. Možná se dotyčný bojí, že mu jedno slovo nějak ublíží a že úsměv jej připraví o porci důležitosti, říkám si. Není to možná tak snadné, jak si myslím… A pokračuji ve zdravení, které dle občasných němých reakcí někdy vnímám jako bezohledné. Pro mne to ale je příjemná součást lidského soužití i stvrzení příslušnosti k nějaké té komunitě.

Jenže komunita! Jednak je nás cyklistů druhů jak opic a opičí druhy mezi sebou taky ne vždy dobře vychází. A jednak vás chraň bůh, pokud z té komunity a jejích nepsaných pravidel snad nějak vybočíte. Třeba porušíte dress code, když si pro jízdu na silnici na elastické kalhoty natáhnete volné kraťasy, abyste před mrazem a náledím uchránili to, čemu se někdy říká „cennost v rozkroku“. Když je pro vás funkce (teď myslím oblečení, ale vlastně nejen jej, dochází mi) víc než cokoliv jiného.

No a nyní se konečně dostáváme k tomu moudí. Vy, komu nejsou cizí archaické výrazy, neděste se. Nehodlám toho člověka, co mi tehdy před dvěma lety, kdy jsme v mrazu ukrajovali silniční kilometry jako asi jediní cyklisté široko daleko, neodpověděl na pozdrav, přirovnávat k pánskému přirození. K moudí. To ne. To jen tenkrát hlava to mé zklamání z němého protijedoucího ventilovala po svém. Veršem! Asi namrzlý mozek, který přes šedé náledí na kůře jasně identifikoval viníka. Nejspíš jsem tehdy volnými kraťasy nechránil to nejcennější. Možná jsem měl něco navléknout spíš na hlavu. Ale stalo se a teď vás básnických následků svého oděvního omylu neušetřím.

Krásné Vánoce, povedený příští rok a vkročte nebo lépe vjeďte do něj s nadsázkou!

Rudolf Hronza

hronza@vpress.cz 

 

 

Silničně nevhodná

Rudolf Hronza

 

Potkal jsem dnes na silnici jednoho

od hlavy k patě sponzory pestrého,

v elastickém viditelně byl znechucen

mým drzým volným ohozem.

 

Nepozdravil…

 

Alobal, pytlíky,

lokální deníky,

v elastickém rozkroku voziti,

je odznak cyklist(i)?!

 

Asi se urazil…

 

Úchylné vycpávky

či bez nich zmrzlé rolničky a dubu „plod“,

to je víc vhod?

Ať žijou volňáky!

 

To jsem si ulevil…

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu