Právě jsem se vrátil ze slavnostního otevření 270 km značených cyklotras po bývalém vojenském újezdu Brdy. Považuji to za průlom svého druhu a za zázrak. Projeli jsme se podél bunkrů na Tok a pak do Obecnice a nejkratší cestou zpět do Zaječova. Bylo to fantastické odpoledne. Snažil jsem se nemyslet, nepřemýšlet, být teď a tady, a užívat si naplno přenádherných výhledů do kraje, vřesu, brusinek, borůvek, kapradí, svěžího vzduchu a chladu téměř devíti set metrů nadmořské výšky a skvělé party, která jela se mnou. Ale pokud se mi nehonily myšlenky hlavou hned tam, pak zcela jistě cestou domů. Co když budou pokračovat covidové restrikce? Co když naše možnost cestovat bude ještě více ořezána? Jak moc mi to vlastě bude vadit? Žil jsem tak přes dvacet let a podíval se jen z hřebenů Krkonoš směrem do polské roviny. A žil jsem naplno. Uvědomuji si, kolik míst je u nás doma, která jsem ještě neprojel, neprošel nebo na jejich kouzlo tak trochu malinko zapomněl! Za celý život je neprojezdím. Jen Brdy by mi na to stačily.
To je jeden směr mých myšlenek – karanténa, omezení provozu, nepoznané krásy doslova za humny.
Ten druhý směr ukazuje z opuštěných a liduprostých Brd do míst, kde se lidé koncentrují přes míru. Rozhodně bych ani náhodu nejel v sezoně na Šumavu! Jen to, co jsem o ní slyšel vyprávět, mi stačí. Autem na parkoviště, elektrokolem 10 km do hospody, dvě hodiny v hospodě u rozmraženého jídla a pomalé obsluhy, 10 km zpět k autu. A davy! Dokonce bývá regulován vjezd aut do vrcholových partií Šumavy, takže i místní mají problém dostat se domů. To je cykloturistika na Šumavě posledních let. Nechápu.
Je tolik krásných míst, kde nenarazíte na človíčka, je tolik cest, po kterých můžete jet. A neplatí to jen o Česku. Sám jsem na kole křižoval Evropu směrem na západ velmi hustě osídlenou aglomerací kolem Norimberku až k Rýnu, a dál do Francie, a prakticky jsem nenarazil na problém, na dopravu a na konflikt s auty. Cyklostezky, polní cesty, opuštěné zemědělské cesty – tolik možností. Byl jsem tou tmou pod svícnem, tou opuštěností na dohled svítících měst fascinován. Stačí jen přemýšlet. Nechápu tu stádnost. Nechápu jí při volbách, nechápu jí při volbě cest, ani při volbě výletů či dovolených.
Když trochu přemýšlím a plánuji, dokáži projet Prahu jakýmkoliv směrem prakticky mimo dopravu – parky, chodníky, brownfieldy, obytné nebo průmyslové komplexy, cyklostezky… Nezavadím o auto nebo tramvaj. Praha je neuvěřitelně děravé a zelené město. Ale to jsem trochu odběhl od tématu.
Věřím, že naši čtenáři jsou ti, co se vyznají a dobře se orientují, a byl bych rád, kdyby jim k tomu v hojné míře pomáhaly naše články. Šťastnou ruku při volbě vašich cest přeji, ať budou vést kamkoliv. Garantuji vám, že v západní části Brd chybu udělat nemůžete.
Martin Raufer
Přidat komentář