Omámeni Ománem

před 2 týdny

text Radim Jebavý, foto autor a David Novotný

Výprava na největší poloostrov světa málem skončila dříve, než začala. Dlouholetý parťák David několik měsíců bojoval se zablokovanou páteří. Do poslední chvíle nebylo jisté, jestli výpravu do Ománu, pohádkové oázy rozpáleného Arabského poloostrova, vůbec uskutečníme. Navíc ho ještě týden před odletem skolila i chřipka. S trochou rizika jsme nakonec na přelomu jara znovu šlápli do pedálů. A ani trochu jsme nelitovali…

 

Vpodvečer dosedáme na gigantické letiště v Dubaji. Jeho velikost je vskutku zarážející. Se všemi našimi zavazadly se necháváme taxíkem odvézt do hostelu, který jsme si na první noc zarezervovali. Rádi bychom si zde nechali uskladnit i krabice od kol. „Jasně,dejte si je na střechu. Tam je místa dost a pršet stejně ještě dlouho nebude,“ souhlasí obsluha s naším požadavkem. Na střeše je nejenom mnohem lepší vzduch než v malých pokojích, ale současně fantastický výhled na nejvyšší budovy světa. Nakonec na střeše přespíme.

Ráno již řádně nažhavení montujeme kola a startujeme. Jenomže začátek cesty není vůbec jednoduchý. Dubaj, to jsou samé dálnice, obvykle až osmiproudé, kam kola ve většině případů nesmějí. Před odletem jsme dlouho spekulovali, kudy a jakým způsobem se k ománským hranicím vydáme. Sledovali jsme satelitní mapy, četli reportáže, články od nejrůznějších cyklistů, ale žádnou informaci o vhodné cestě pro kola jsme nenašli. A protože si nechceme hned na úvod komplikovat cestu možnými nečekanými nepříjemnostmi, zvolili jsme variantu autobusového přesunu do hraničního města Al Ain. Za dvě hodiny již sedíme na svých horácích a ukrajujeme první kilometry z šestnáctidenní cesty. Za tmy opouštíme celnici a hned za ní se ptáme na možnost přespání na palmové farmě. „No problem!“ souhlasí usměvaví, téměř bezzubí farmáři. Pod palmou rozděláváme moskytiérový stan, abychom se přes nečekané nálety komárů mohli v klidu vyspat.

 

Ochotní domorodci

Když ráno balíme, sleduje nás hned několik zaujatých diváků. Místní dělníci z Pákistánu, Bangladéše a Indie jsou demontáží našeho stanu doslova uchváceni a sledují celý proces i s nabalením na kola. Nabízenou snídani však již s úsměvem odmítají a odcházejí pracovat. Jakmile opustíme stín palem, začínají na nás okamžitě útočit ostré sluneční paprsky, i když je teprve osm hodin ráno. Celý den šlapeme po dálnici, naštěstí s minimálním provozem. „Ta správná cykloturistika začne až zítra, jakmile zatočíme do hor!“ informuji kámoše, který většinou plánování trasy nechává na mně. Díky velkému teplu nám voda z lahví mizí velmi rychle. Příjemným zjištěním je fakt, že prakticky u každé mešity stojí bezplatné automaty s filtrovanou a chlazenou pitnou vodu. Prostě naprosto geniální osvěžovací stanice! Slunce během dne ukazuje svoji sílu. „Má být 32 stupňů ve stínu!“ hlásí parťák dle svých chytrých hodinek. „No jo, ale kde je ten stín?“ reaguji s úsměvem, protože od rána je krajina kompletně suchá a holá, žádné zákoutí nebo skupina stromů není vidět široko daleko. Při polední pauze necháváme hodinky na slunci, abychom zjistili, kam se teplota vyšplhá. „A sakra, ukazují 57 stupňů!“ překvapeně vyhrkne již slušně rudý David. „Já ti říkal, ať se namažeš vícekrát!“ škodolibě se mu směju. Neúprosné slunce nás doprovází prakticky po celou dobu pouti od úsvitu do soumraku. Na obloze není jediný mráček! Kolem páté hodiny je však už docela nízko, a tak se šlape mnohem lépe. Současně se ovšem začíná velmi rychle stmívat a je nutné najít místo k přenocování.

Hned za malou vesnicí se rozhlížíme po vhodném plácku, když na nás z posledního domu volají dva muži: „Welcome!“ Vcházíme na velkou zahradu a okamžitě jsme obklopeni partou rozjařených dětí. Diskutujeme, prohlížíme si jejich sídlo, je tu veselo. Čtyři bratři vzali své ratolesti na víkendové stavení. U nás by se nejspíš řeklo „na chatu“. Jenomže tady to spíše připomíná menší farmu. Na zahradě jsou i kozy, ovce a slepice. Dva z bratrů pracují v nedalekých Emirátech a druzí dva zase v sousedním městě Ibra. Po výborném ovocném předkrmu v podobě sušených datlí, melounu, jablek a banánů servírují ještě směs omáček, do kterých se namáčí jejich typický chléb. Protože se nacházíme v arabském světě, zapomeňme na příbor. Ten tu zastupuje výhradně pravá tzv. čistá ruka. Nám však dost dobře nejde jíst jen pravačkou a často si vypomáháme i „nečistou“ levačkou, což Ománci bez problémů s úsměvem tolerují. Naopak je nesmírně zajímavé sledovat, jak oni bravurně dokážou vše zajistit jednou rukou včetně roztržení chleba. Chutnou večeři zapíjíme střídavě kávou a čajem. Zatímco v pozdní večerní hodině jsou děti odvezeny domů, my ještě absolvujeme projížďku po vesnici. Ukazují nám starou mešitu a akvadukt, který z nedalekých hor přivádí vodu, a pak nás nechávají na svém sídle samotné. „Ráno hlavně nejezte! Přivezeme snídani!“ jsou poslední slova při půlnočním loučení. Oba si dobře vzpomínáme na loňskou íránskou pohostinnost a je příjemným zjištěním, že i v Ománu se to zdá být podobné. Po rozednění přijíždí naleštěná toyota. Za chvíli je již na koberci rozložený arabský chleba se spoustou přísad, ranní káva a čaj. „Skvělá energie do další etapy!“ hlásím po rozloučení s pohostinnými domorodci již ze sedla kola. Před polednem najíždíme na silnici, v mapě značenou tenkou červenou linkou. V realitě jde o štěrkový přírodní povrch s téměř nulovým provozem. Ovšem slušně se zde práší. Po opětovném nájezdu na asfaltku jsou naše nohy parádně špinavé. U první mešity zastavujeme a na jejich ukázkově vypulírovaných toaletách si je myjeme. Každý muslim totiž může vstoupit do svého svatostánku pouze s čistými chodidly, proto je před každou mešitou dostatečný počet kohoutků přímo úměrný velikosti stavby a počtu přilehlých domů.

Před námi se zdvihají stále vyšší a vyšší vrcholky hor. Zítra vjedeme přímo do jejich chřtánu. Ovšem pro dnešek končíme pouze na úpatí, na konci malé osady. Sotva jsme u malých trnitých keříků rozdělali stan, přichází k nám majitel vedlejšího, viditelně nového a poměrně luxusního domu s tácem plným ovoce. „Kluci, to je pro vás na uvítanou! Kdybyste něco potřebovali, stačí zabouchat,“ povídá sympatický mladý muž v dlouhém hábitu. „To je ale pořádný předkrm před večeří!“ spokojeně hodnotí nečekané překvapení už s melounem v puse parťák, kterého zatím naštěstí žádná obávaná bolest páteře nedohnala. Ráno dobalujeme do nových a prostorných cyklistických brašen zbytky ovocného daru, který se bude dnes v kopcích určitě hodit.

Cyklistický očistec

Po třech hodinách jízdy po přírodní cestě plné strmých srázů se napojujeme v údolí vádí Ghul opět na asfaltku. Vypadá nevinně. Mírně se zvedá a kolem se tyčí krásně zelené palmy. „Tahle cesta vede podle průvodce na nejvyšší bod Ománu do pohoří Džabal Šams, kam se dá vyjet i autem!“ informuji znalecky parťáka. „A jak je to s převýšením?“ sonduje hned David. „Teď se nacházíme v 800 metrech a vrchol silnice má být asi po 25 kilometrech v 2050 metrech,“ vypočítávám zběžně vzdálenost z mapy. „To je nějak trochu moc nahoru, ne?“ ohrazuje se kámoš. Než mu stačím něco odpovědět, potkáváme ve stínu keřů dva cykloturisty. Jeden je z Německa a druhý ze Slovinska. Vracejí se z opačného směru. Zjišťujeme informace o cestě vzhůru. „Silnice je jednosměrná, takže se budete muset z vrcholu pak vrátit znovu sem. Kopec je chvílemi opravdu brutální a nedá se vyjet. My jsme si ho rozdělili na dva dny. Ovšem kaňon na konci je velkolepá odměna! Nebudete litovat!“ líčí nám shodně své zážitky. „Možná tam potkáte vašeho mladého krajana, který je teď asi v půlce stoupání!“ říkají nám ještě před rozloučením. Tak jdeme do toho a opíráme se do pedálů. Po dvou kilometrech si u mešity doplňuji zásoby vody a vyhlížím Davida. „Radime, já na tebetady počkám. V současném stavu, kdy se ještě pořád potýkám se zbytky toho nechutnýho moribundusu z Čech, si vážně netroufám riskovat cestu vzhůru. Nejspíš bych to celé jenom tlačil. Navíc se musíš vrátit stejnou cestou, tak mi to pak povyprávíš,“ pragmaticky hodnotí kámoš svůj aktuální stav. Později musím uznat, že se rozhodl správně. Jelikož nevím, zda se dolů vrátím ještě dneska, nebo budu nahoře i nocovat, musím jet „natěžko“. Nechávám Davida u mešity a startuju. Kolegové cyklisti měli vážně pravdu. Hned za první zatáčkou se přede mnou objevuje dlouhý kroutící se had snad až do nebe! „Takové serpentiny je lepší nevidět,“ pomyslím si. Od počátku musím šlapat na převod 1:1. Ovšem i ten je evidentně málo! Nejdříve odpočívám po čtvrté zatáčce. Pak se intervaly odpočinku pravidelně snižují na tři, dvě, a nakonec jsem rád, když šlapu cikcak způsobem od zatáčky k zatáčce, což je sotva 100 metrů! Plíce mi hoří. Stehna se mi klepou. K tomu to nesmlouvavé žhnoucí slunce, před kterým není šance se ani na vteřinu skrýt. S taškami vzadu i vpředu se bohužel nedá jít ani pořádně ze sedla a šlapat vestoje, což při odlehčené variantě bývá v kopcích úlevou. „Mám to vůbec ve svých letech zapotřebí? Proč už netlačím? A stojí mi nějaký kaňon za takovou velkou dřinu? Vykašli se na to!“ honí se mi při stoupání hlavou. Opakovaně si říkám, jak dobře David udělal. Tohle je opravdu magořina. V životě jsem nejel obtížnější, a tak nekonečné stoupání. Před sedmi lety byly kopce v Jordánsku sice také dlouhé, ale zdolal jsem je aspoň na převod 1:2. Kopce v Palestině byly zase sice podobně strmé, ovšem podstatně kratší! Na 22 kilometrů jízdy k nebesům jsem si původně plánoval asi tři hodiny. Domníval jsem se, že rychlost šlapání bude kolem 7–8 km/h. Už po první hodině je mi jasné, jak byl můj odhad naivně mylný! Na tachometru nejsem schopen v tomto místy až extrémně strmém stoupání vykouzlit jiné číslo než pětku! Při představě, co mě ještě čeká, se mi dál jet vůbec nechce. Je to obrovská zkouška těla i ducha, při které se necítím zcela v pohodě. Při jízdě se mi po zádech projíždí zimnice, po níž zůstává nepříjemný chladný pot. Dřu na hranici svých možností. Míjím spousty aut s turisty, které nejsem příliš schopen vnímat. Většina na mě troubí a zdraví mě. Vůbec nemám sílu jim zamávat. Maximálně občas pokynu trochu hlavou. Tvrdošíjně odmítám slézt z kola a začít tlačit. Zatím jsem vždycky všechny asfaltové silnice na svých cestách vyjel. Tato motivace mě žene hlemýždím tempem dál k vrcholu. Druhá část stoupání není naštěstí až tak brutální. Dokonce mám na chvíli možnost si přehodit na jiný než nejlehčí „kašpárkovský“ převod! Na odpočívadle u mě zastavuje auto. „My si asi budeme rozumět, že!“ spustí na mě milou češtinou. Na dresu mám malou českou vlaječku, podle které rozklíčovali, odkud jsem. Ivan je pilot a létá s místními aerolinkami. Je tu s kamarádem Radkem na výletě. Chvíli si povídáme. Oba jen kroutí hlavou, do čeho jsem se pustil. „To nejtěžší máš už za sebou,“ konstatují. „Další část kopce není tak hrozná, i když na chvíli ti asfalt zmizí,“ líčí Ivan. Z auta se to často nepozná, je to zkreslené. Prašná část má totiž občas úseky,které nejsem schopen ze sedla vyjet. I při tlačení mám v jednom úseku problém posunout svého naloženého oře vpřed! Za jednou zatáčkou se objevuje dnešní první stín. Nutně ho potřebuju! Přivalím si kámen a s velkou radostí na něj značně vyčerpaný usedám! Tahle pauza mi dodává potřebnou energii na zdolání poslední části nezapomenutelného kopce. Soukám do sebe darovaný pomeranč a sušené datle. Nepamatuji si, kdy jsem v životě jedl ovoce s větší chutí. Těsně pod vrcholem se proti mně z kopce řítí cyklista! Už z dálky ho poznávám! Je to Lukáš od nás ze sportovní fakulty! Před Vánocemi jsme se bavili o tom, že se oba chystáme do Ománu a že setkání tam by bylo docela vtipné. A ono to opravdu vyšlo! Doprovází mě na mém posledním kilometru k vrcholu. Po pěti hodinách neopakovatelné dřiny se mi daří masiv Džabal Šams porazit! Uvnitř zažívám nepopsatelný pocit. Turisté vystupující z aut s pohonem na všechna čtyři kola jen uznale kynou: „Kluci, máte náš respekt!“Některé kopce se dají vyjet jen jednou v životě a tento patří jednoznačně mezi ně. Lukáš je zdatným cyklistou, který za rok zvládne zhruba dvacet závodů. Byť cestuje – na rozdíl ode mě – jen se zadními menšími taškami, má stejný názor jako já: V životě náročnější stoupání nikdy nejel! Nastává čas pokochat se nejhlubším údolím Arabského poloostrova – ománským grand kaňonem vádí an Nakhr. Pohled do obrovského skalnatého prostoru je vskutku velkolepý. Ovšem pro mě bylo největším zážitkem samotné stoupání k němu. Do západu slunce chybí něco přes hodinu. Mám v plánu se na noc raději vrátit k Davidovi. „Zvu tě na večeři!“ nabízím Lukášovi, který nadšeně přijímá. Jeho skromné zásoby mu sežraly kozy, když byl na prohlídce kaňonu a kolo nechal bez dozoru. Po poslední fotce a výhledu na vrchol nejvyšší hory celého Arabského poloostrova Džabal Šams měřící 3048 metrů otáčíme řídítka. Při klesání serpentinami se mi dost ošoupávají brzdové destičky. Při nejprudším sešupu musím mít obě brzdy zmáčknuté na maximum, jinak nemám šanci dostat rychlost pod kontrolu. Destičky na zadním kole začínají vydávat nepříjemný zvuk. Už začínám soustružit a dřu kov o kov. David, který zastává na našich výpravách funkci mechanika, bude mít ráno o práci postaráno. „Nazdááár, kamaráde, vedu hosta! Doufám, že máš navařeno!“ volám spokojeně na parťáka, který má vše vzorně připraveno. Zážitků je mraky, vykládáme dlouho do noci.

Z hor směrem do pouště

Ve městě Al Hamrá, pod dalším výživným stoupáním, se naše trasa s Lukášem rozchází. „Tak šťastnou cestu domů!“ voláme na něj. On směřuje do Dubaje na letiště, zatímco my znovu šplháme do prudkého kopce, který má ovšem jen „pouhých“ šest kilometrů. Za hodinu zastavujeme u vstupu do staré a stále krásné, z hlíny uplácané vesnice Misfahát. Nejhezčí pohled na domy vystupující ze skal je z protilehlého údolí, které je vyplněno zelenými palmami, banánovníky a dalšími stromy. S vysušenou, dohněda zbarvenou okolní skalnatou krajinou tvoří zajímavý kontrast. Do oázy vede důmyslně propracovaný zavlažovací systém, kterých je v celém Ománu několik tisíc. Palmy nám poskytují velmi vzácný stín, ve kterém si dopřáváme nutnou pauzu. Na sluníčku teploměr ukazuje každodenní tvrdou realitu 56 stupňů. A to je teprve březen. Nedokážeme si představit, jak to může vypadat v létě. Přesouváme se krásnou liduprázdnou krajinou na úpatí pohoří Džabal Achdar do bývalého hlavního města země Nizwy. S Davidem nejsme žádní velcí obdivovatelé historických památek, a proto víc než nejmohutnější ománskou pevnost oceňujeme spíše místní kavárnu. Zde se člověk doslova za pár babek nají do sytosti. Doteď jsme v obchůdcích a restauracích platili pirátskými dirhami, které v Ománu běžně akceptují. Až tady se nám poprvé stalo, že by raději uvítali místní riály. Ve vedlejší směnárně tedy po týdenním pobytu měníme eura za své první riály.

S každým šlápnutím se pomalu vzdalujeme horám a přibližujeme písečné poušti Wahíba. K ní nám ovšem chybí ještě dva dny cesty. Dnešní úsek vede vyprahlou krajinou bez civilizace. Jediným a důležitým důkazem života jsou křižovatky, na kterých stojí vždy nějaká restaurace, obchůdek a mešita. Vpodvečer máme už ale opět lidstvo na dosah. Tachometr dnes ukazuje něco přes 150 kilometrů, a tak je nejvyšší čas najít příjemné zákoutí pro náš stan. Během vaření kolem nás projíždí terénní vůz. „Salam alejkum! Je vše ok? Nechcete pomoc?“ zdraví nás řidič se spolujezdcem a nabízí nám nocleh u nich doma. Bydlí jen kousek odtud. Za půl hodiny už sedíme na koberci před domem a tlačíme do sebe rybu z Arabského moře. Náš hostitel se jmenuje Mohammed. Je bývalý voják. Žije z renty, kterou si vysloužil za 23 let strávených u armády. Jeho kamarád je zase policajt z nedalekého města Ibra. Jak nám vysvětluje, tohle je jeho tzv. party dům. S rodinou bydlí o pár kilometrů dál. Je vidět, že se Ománci nemají vůbec špatně. Většina z nich vlastní naleštěná moderní auta povětšinou japonské výroby i poslední typy mobilů. Ropa a plyn poskytují zemi evidentně velké bohatství. Taky tady benzin a nafta stojí asi třetinu co u nás. K zapití večeře nám kromě vody nabízí nečekaně i skotskou whisky. To odmítáme s odůvodněním, že jsme sportovci a další den bychom nebyli schopni se posadit na kolo. Oni dva do sebe s klidem otáčejí jednu zředěnou sklenku za druhou. Vždy zakryjí whiskou dno a zbytek dolejí vodou. „A můžou muslimové alkohol?“ ptá se opatrně David. „Když je důvod, tak proč se trochu nenapít!“ zní jejich odpověď. Mohammed, oblečenýv jejich tradičním dlouhém hábitu, kdy mu jsou sotva vidět kotníky, zkouší Davidovo kolo. Šlapání je pro něj však díky nevhodnému oblečení a alkoholu v krvi velmi obtížné. Bojíme se nejen o jeho zdraví, ale i o kolo. Naštěstí sám brzy uznává, že se přecenil, a nebezpečný pokus dobrovolně ukončuje. Po vynikající mořské rybě následuje druhý a třetí chod v podobě kuřecího vývaru, rýže a omáčky. Jestli máme málo, tak jako zákusek jsou tu servírované místní velmi chutné sušené datle. Na oplátku věnujeme hostiteli alespoň pár bonbónů s nápisem Made in Czech Republic, které má předat svým pěti malým dětem. Nacpaní k prasknutí uléháme pozdě v noci na podlahu uvnitř domu. Pro nás oba jsou tyhle osobní kontakty s místními lidmi vždy velmi cenné a těšíme se na ně mnohem víc než na nějaké památky přeplněné turisty.

Stačí zatroubit   

V městečku Al Wasil odbočujeme doprava vstříc obrovským oranžovým písečným dunám táhnoucím se v délce 120 kilometrů na délku a 75 kilometrů na šířku. Oba si hned vybavujeme naše vzpomínky na Maroko a Saharu, na které jsme dokonce lyžovali. I zde je údajně možné vyzkoušet si jízdu po strmé duně na sandboardu. Ovšem netušíme kde. Nesmutníme, protože i tak je zážitek z krátké projížďky po uježděném písku zábavný. Uvnitř pouště existuje několik komerčních kempů, které lákají zahraniční turisty k jízdě na velbloudech a přespání v beduínských stanech. Nám stačí naše kola a vlastní plátěný přístřešek.

Při doplňování zásob v místním obchůdku na okraji pouště pozorujeme specifický způsob nakupování místních lidí. Před obchodem zastaví velké nové auto, které řídí zahalená ženská postava a hlasitě zatroubí. Zevnitř vmžiku vyběhne zaměstnanec a ptá se, co si zákazník bude přát. Žena jen ze staženého okénka nadiktuje obchodníkovi seznam věcí a ten za okamžik odběhne do útrob obchodu jí vše připravit. Zákaznice jen čeká stále za volantem svého klimatizovaného auta. Za pár minut přikluše obchodník s plnou igelitkou. Se ženou prohodí pár slov. Ejhle, něco je špatně! Z igelitky se vytahuje jeden výrobek a následuje již rychlejší varianta běhu zpět. Výměna je provedena bleskově. Žena mu dává peníze. Do třetice běží zase dovnitř a ven vrátit jí drobné. Madam šlápne na plyn a jen se po ní zapráší. Zvířený prach ještě neusedl a přijíždí další klientka s šátkem na hlavě. Klaksonem si vynutí stejný servis jako její předchůdkyně. Kolotoč se opakuje. S Davidem na to jen nevěřícně koukáme. Ony opravdu nevytáhnou paty z auta. Vedle právě otevřeli malou restauraci. I k té přijíždí vozidlo, z jehož okýnka se vykloní hlava a ruce, které obratem nafasují kávu a čaj. Styl à la „drive through“ je tady evidentně populární.

Celý článek najdete na  v tištěné verzi nebo na www.alza.cz či www.floowie.com/cs/vpress/publikace

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu